Ten, kdo říká, že mrtví nemají vzpomínky, neví nic.
Protože já je mám, a všechny, i když je to bezmála sedm a čtvrt století, co jsem opustila pozemský svět. Ale o mě přece tu nejde, že? Vždycky jde jenom o muže, jejich tahanice o moc, o jejich války, které ničí lidské životy.  Ženy, které naopak život dávají (a často za to platí svým vlastním), ty nezajímají nikoho. Tehdy nebo dnes, žádný rozdíl.

Jestli se na něj pamatuji?
To víte, že ano, třebaže úplné detaily našeho prvního setkání se mi už nevybaví. Ovšem na to, jak na mě zíral, s pusou dokořán, jako by se mu zjevila Panenka Maria, na to se zapomenout nedá. Stál tam jak Lotova žena, zrudlé uši mu odstávaly, ale výraz v jeho v očích způsobil, že jsem udusila smích už v zárodku. Pěkně způsobně, kapesníčkem jako skutečná dáma. Prý se tenkrát do mě navždycky zamiloval. Docela bych tomu i věřila, třebaže to byl ještě kluk. Tak jako on se na mě nikdy předtím ani potom nikdo nedíval.

Jestli jsme se pak potkávali?
Jen jednou, pokud si vzpomínám. Možná vám to přijde divné, bydleli jsme přece ve stejném městě a pocházeli ze stejné společenské vrstvy. Jenže naše světy se míjely. Zatímco on studoval (a nepřestal s tím po celý svůj život), mě učili doma všemu, co má znát žena, aby byla dobrou manželkou a matkou. A věřte mi, že rétorika, filosofie, ani ars poetica k oněm znalostem nepatřily.
A pokud náhodou čekáte ono pohádkové -  nakonec se přece jenom vzali a žili spolu šťastně až do smrti - , pak vás musím zklamat.

 

........

 

Možná bylo dobře, že to tak dopadlo. Tedy určitě bylo.

Ono se dost dobře nedá nepřetržitě a hluboce toužit po někom, s kým se každý večer potkáváte v ložnici, kdo vám rodí děti a stará se, abyste vždycky měli čistý oděv, prázdný nočník pod postelí a jídlo na stole ve správný čas. Toužit až natolik, aby vám stálo za to vtělit ten cit do písmen a slov. Nota bene, slov, která budou lidé číst ještě po staletích a budou v nich nacházet své vlastní pocity a nevyslyšená přání. I když – mezi námi děvčaty – on si docela dost vymýšlel. Spousta věcí, o kterých píše, se odehrála jen v jeho představách (což jim ovšem na vroucnosti nikterak neubírá).

No, a když jsem zemřela, nebránilo mu už nic v tom, aby si mě dočista zidealizoval. Možná mu to i pomohlo vyrovnat se s žalem, jemuž prý po mé smrti na dlouhou dobu zcela propadl.

 

Ale nemyslete si, že to byl jen prostoduchý snílek, žijící pro své fantazie. Vždycky ho zajímaly věci veřejné, už jako chlapec býval svědkem vášnivých politických diskusí a měl naprosto jasno, pokud šlo o vměšování papežské moci do světských záležitostí. Svou vizi, v níž se všechny státy budou dobrovolně podřizovat moudrému císaři, zatímco církev bude spravovat výlučně věci duchovní, dokonce vložil do jednoho spisu.
Jenže umělci bývají jen málokdy úspěšnými politiky.

 

Já jsem jen žena, ale tolik vím – když chcete dělat politiku, nesmí vám chybět hodně ohebná páteř. A vlastníte-li náhodou nějaké zásady a charakterové klady, nechte si je pro sebe. Jinak se vám může lehce stát, že díky nim skončíte na straně poražených.

........

 

Vím, že pouhou porážku by snesl, ostatně o spravedlnosti tohoto světa si žádné iluze nedělal. To by ho ovšem nesměli vyhnat z města, které miloval, které mu bylo vším. Co horšího – pokud nechtěl přijít o život, nesměl se už nikdy vrátit. A také se nevrátil.

Jeho političtí protivníci jej proměnili v tuláka, i když, pravda, v tuláka, jemuž literární věhlas otvíral dveře panovnických dvorů. Hmotným nedostatkem netrpěl, jediné, čím strádal, byl stesk po domově. Odmítl dokonce i poctu nejvyšší – vavřínový věnec básníka – jen proto, že by mu ji udělili jinde než v rodném městě. A že si ten věnec skutečně zasloužil!

 

Ve vyhnanství začal psát své životní dílo, jehož nedílnou součástí jsem i já. Vtělil sem své touhy, představy i obavy, prošel v něm peklem bolestí a pochybností, aby očištěn a posílen dosáhl rajské blaženosti.

 

Jedno přísloví praví:  Finis coronat opus – Závěr korunuje dílo.

V tomto případě bylo naopak dílo korunou konce jeho života…

 

---------------------------------------------------

A máme tu odtajnění únorové kvízovky!
Jak dopadlo vaše tipování?

V 1. kole tři z vás pálili v naprosté shodě, bohužel do úplně jiného terče ( z upoutávky na kvízovku vyplývá, že vypravěčka není současně tou hledanou postavou).
Ve 2. kole jako první a jediná trefila správně  SENDY a odnáší si tudíž 3 stříbrné + bronzový litwáček.

Jenom jediný člověk dokázal projít Peklo, Očistec i Ráj -

italský básník Dante Alighieri,
jehož životní cestu glosovala pochopitelně Beatrice /příjmením skoro jistě Portinari/.

 

A jak souvisí název této povídky s Dantem?

To on prý řekl, že: Nejkrásnější věc, kterou Bůh vytvořil, je žena a růže.

S tím nelze než souhlasit…že?

Na závěr pak malý bonus: takto si představovala francouzská malířka Elisabeth Sonrel trojí setkání Danta a Beatrice – v dětství na májové slavnosti v domě rodiny Portinari, v dospělosti náhodně na ulici a po smrti (kde jinde, než v ráji).