Roztáhla závěsy a pustila do pokoje trochu ranního světla.
Venku voněly tulipány, sousedi smažili psa.
Na stropě visela kočka.

Tvářila se jako vždy. Tupě. Jako by jí to bylo úplně jedno.
No, umíte si představit, že vás chytnou za kožich, vůbec se nebudou bát, že je podrápete, provléknou obojek hákem a pak se budou drze smát?
Ale ta kočka mlčela. Asi jí to bylo fakt jedno! Ani se moc nehoupala.
Spíš měla jaksi divně vyvrácenou tlapu. Jako by hajlovala.
Fuj, kdo má na tohle koukat, když z kuchyně voní káva. Jedeš mrcho?
Zatahala ji za ocas a dál se věnovala účetnictví.
Pod oknem se spratci ze zdola rvali o bábovičku, ale ona se nenechala rušit.
Kočka byla zticha a moc sebou nemlela. Ideální nedělní ráno.

Vlastně se snažila vzpomenout, jak dlouho to zvíře už na háku straší.
Nějaký měsíc to bylo. Nejméně od Vánoc. Jo, občas ji sundala, aby se proběhla.
Moc jí to nešlo.
Nechápala, kde číča za ty roky nabrala takového sádla. Jídlem na ní zrovna neplejtvala.
A dohánělo ji k vzteku, že se kočka vůbec-neraduje-z-nabyté-svobody.
Tvářila se prostě pitomě. Asi vlastně nezáleželo na tom, jestli běhá, visí, nebo se houpe.
Příliš mrštná nebyla ani za starých časů, když jí ještě nechávala úplnou volnost. Žádná klec, žádné zákazy. Kdyby chtěla na chodbu, tak klidně. Sousedovic kerberos by ji sice nejspíš roztrhal na cucky, ale o tom život je, ne?
Vždycky ale místo toho pouze trčela a valila ty své pokřivené oči a tvářila se, jako by právě narazila do zdi.
Vlastně. Proč tehdy musela kupovat zrovna kočku?
Chtěla opici nebo něco podobného. Tvora, se kterým bude zábava a na kterého se půjde dívat. Nakonec odešly spolu. Ona a kočka.
Od té doby se život proměnil v jednu velkou nudu.
Musela se s ní dělit o postel, připadala si děsně intelektuálně, kdykoliv se podívala jejím směrem, protože to ve společnosti kočky jinak ani nešlo.
Snažila se ji vychovat. Naučit lovit myši, podávat packu, lízat si břicho, vrtět ocasem, vrnět.
Nesmrdět!
Nic se nepovedlo. Kočka páchla čím dál víc, kynula a navíc úspěšně trénovala na mistra světa ve strnulosti. Ven se jí nechtělo. Taky dobře.
Zkuste si představit ty blbé pohledy.

Občas se snažila vymyslet trochu zábavy.
Třeba kočce jen tak z nudy zafačovala pravou přední puntíkovaným šátkem.
Možná byste čekali, že si ho stáhne. Ale ne. Dokola tu tlapu napřahovala, aby všichni viděli.
Jindy otevřela okno a držela ji za krk z šestého patra. Aby blechy nepadaly na koberec.
Kočce to bylo úplně jedno. Poulila oči, blembala nohama. A nic.
Naprosto nic.

Jednou objevila hák.
Život běžel dál.
Řecko na tom bylo pořád hůř a véčka postupně ztratily respekt.
Ona se nechala ostříhat a nikdo si toho nevšim.
Kočka visela.
A ochráncům plyšových hraček to bylo fuk.