Koncem března si teprve vybírám starou dovolenou, teda jenom její část. Manželka v práci, děcka ve škole, dovolená jak bič. Je docela hezky, ale samotnému se mi nikdy moc cestovat nechtělo. Ale když tak sedím u počítače, napadne mě zarajsovat si virtuálně.
            Kliknu na mapy a už jsem v Muglinově. Vančurova ulice jako na dlani, z takzvaného „ptačího pohledu“. Náš panelák! Úplně nahoře vlevo je náš obývák. Kolik je to let? Devatenáct? Vždyť to nic není, když se to takhle řekne… Před devatenácti lety jsem odsud vyletěl do světa.
Některá okna jsou pootevřená, rozeznáte i odhrnuté záclony. U nás se zrovna nevětrá, bydlí tam vůbec ještě někdo? Haló! Z té blízkosti jsem celý paf. Držím se, abych nehrabal na monitor a nepokoušel se ťukat na „naše“ okno. „Všechno je to pryč, blázne!“ říká mi mé druhé já, ten přechytřelý fouňa, který má zas bohužel pravdu. Ale přece… ty panely si mě musí dobře pamatovat! Co jsem se kolem nich naběhal, v zimě, v létě, ráno, večer… někdy skoro do noci, to jak zase nikdo nebyl doma, a my byli s Maruškou – která na tom byla podobně jako já – venku jak dva „bezdíci“.
Jenže panelák na monitoru mlčí, ani se neusměje, prostě nic.
Jedu dál.
Na veliké louce, kde jsme hráli fotbal, je jakýsi autoservis. Vede k němu plno nesmyslných cest a cestiček z úhledného asfaltu. Je to jak nějaké dětské dopravní hřiště. Ale kdepak, ty cesty vůbec nejsou nesmyslné, všechno tu má naopak smysl až krutě pragmatický.
Ještě dál doprava. Stará cihelna. Nezbyla po ní ani díra v zemi.
Vydávám se do Hrušova. Tam jsem nebyl od základní školy. Kdysi tam vedla jedna cesta, teď jsou tu jakési nadjezdy, objezdy… Nacházím Riegrovu ulici, kde jsem žil do svých osmi let. Oproti měnícímu se Hrušovu je Riegrovka pořád stejná džungle. Z onoho ptačího pohledu ulici nejde vůbec vidět. Až posledních asi dvě stě metrů – což už je opravdu konec světa – vykoukne asfaltka a na jejím konci dva činžáky. Ty dva škaredé šachetní baráky, nevím které kategorie (ale první určitě ne). Všechno se mění, ale tohle zůstalo. A jako by mě to volalo. Proboha ne! Je to jak volání ze záhrobí. Jenže tady se odvíjelo moje dětství! Dětství dítěte ulice. Ulice, na které chcípnul pes. Mám na to jakousi jednolitou bezbarvou vzpomínku. Jako když se vám zdá sen plný šedého zdrcujícího hučení. Rozumíte? Asi ne. Pro tohle totiž nemám slova, protože je zřejmě nechci mít. Nechci, aby opravdu konkrétní věci vypluly na povrch.
Oddaluji mapu a hurá napříč celou republikou, na Šumavu. Tady jsem byl na vojně. Volary – výcvik, pak roty České Žleby, Stožec a nakonec brigáda Sušice. Nejdéle jsem byl ve Stožci, byla tam taky nejlepší parta.
Nacházím nádražíčko Stožec. Jsou tu nějaké dva nové penziony, ale je tu taky pořád restaurace U Pstruha, kde nikdo z nás nechodil, protože tam byl každodenním hostem náš velitel, prvotřídní ochlasta.
Jdu zase pomalu cestou k rotě. Pamatuji se, jak jsem tudy šel poprvé, když mě sem převelili z Českých Žlebů. Potkal jsem „svýho starýho“, tedy o rok déle sloužícího vojáka… totiž vojáka… ten frajer byl v civilu – byl to takzvaný pátrač, který měl takto nenápadně odhalovat potenciální narušitele státních hranic, kteří se rekrutovali hlavně z občanů NDR. Zní to možná docela zajímavě, ale byla to stejná fraška jako celá vojna.
„Kam razíš?“ (na ta slova nikdy nezapomenu – taková dvě pitomá, bezvýznamná slova!) řekl vojín Hájek, kterého nikdo nenazval jinak než Háječek, protože jako děsnej frája jenom vypadal, ale ve skutečnosti to byl bezva kluk. Řekl jsem, že hledám 12. rotu a Háječek na to, že mám štěstí, protože mu zrovna končí služba, takže máme stejnou cestu.
Cesta se mi zdá nějak dlouhá. Možná se už nemůžu dočkat na kamarády. V jednu chvíli si říkám, jestli nejdu špatně, ale pak to poznávám. Ptačí pohled mi nabízí notoricky známý obrázek, jelikož málem ze stejné výšky a stejného místa – stoje na strážní věži – jsem často hleděl na tuhle cestu, která se na rohu roty rozdělovala. Tady jsem taky jednou pěkně trnul…
 
Měl jsem odpolední stojku od čtyř do šesti, jenže jsem na to zapomněl jako na smrt a hrál jsem místo toho fotbal. Svědomitý dozorčí, s příhodným jménem Sojka, si pro mě musel přijít až za rotu na hřiště.
„Sojčí, co tady blbneš? Už tě to u stolku nebaví?“ povídám.
„Co ty tady blbneš, vole? Máš stojku, krávo!“
Šel jsem s ním rovnou do zbrojárky a vzal jsem si samopal.
„Si upad, ne? Se snad převleč, vole, do uniformy!“
„Nepruď, Sojka!“ povídá starý mazák, tedy já, a odchází na „špak“, tedy strážní věž. Na sobě teplákovku s odstřiženými rukávy a stejně postiženými nohavicemi (ale jenom po kolena).
A chvíli po tom, co jsem slavně dobyl špak, bylo šumavské odpolední ticho nečekaně prolomeno zvuky motorů. A kolona UAZů se hrnula k naší nic netušící, mírumilovné rotě. Skočil jsem do budky a přikrčil se. Jestli mě takhle uvidí velitel, říkal jsem si, tak mě na místě odpráskne. A jestli se podívá na špak, a nikoho neuvidí, bude to stejný průser.
Nevím, jak dlouho jsem tehdy čekal (půl hodiny, hodinu?) až si pro mě přijdou a zastřelí mě za zradu a navíc zostuzení socialistické vlasti. Ale nepřišel nakonec nikdo.
 
Takže hledím, jako tenkrát, shora na cestu, štěpící se pod „mým“ špakem. Jdu támhle dole. Ještě kousek a jsem u brány. V těch svých teplákových bermudách jsem bránu s rozběhem přeskakoval. „Ahoj, Sojčí, zkus mě zastřelit, vole!“
Najednou na mě padla hrozná tíseň. A ticho. Bože, to ticho!
Cestou se mnou nešel žádný Háječek, to jsem jenom mluvil sám se sebou. A ani Sojka, ani velitel po mně už nevystřelí.
Rota pořád stojí. Ale takhle člověk vidí jenom střechu a ví prd. Jenže obhlédnout areál roty nedá zase tolik práce. Kdoví, jestli by se do jeho rozlohy vešly aspoň dvě fotbalová hřiště.
Tady byly kotce pro psy – ano, byly. Hned za nimi garáže pro „ótéčka“. Není tam už ale nic, a všechno je navíc zarostlé. Zarostlé nejen trávou, ale taky docela slušným křovím a stromy. Tady stál prasečák. Jako bažanty nás tam posílal náš starej, kterému jsme říkali Satan. „Ty čuňata stačí už jenom dokrmit,“ tvrdil nám. Prasata nám ale ožírala i gumáky, jak byla vyhladovělá, protože je Satan nepoctil návštěvou několik dní.          
A tady v rohu – všímám si toho až teď… ne, žádný špak se nekoná, zase jenom džungle.
Zvedám hlavu od monitoru a protírám si oči. Vstávám a jdu se napít. Venku krásně svítí slunce a lidi se procházejí jako by nic. Jenže každý z nich v sobě nese věci, které jsou k neunesení, když začnou vyplouvat na povrch. A proto je každý drží pod vodou, i když ví, že nejdou utopit jako nějaká koťata. Každý se ale neustále zaměstnává; čímkoli, jedno čím, hlavně nemuset moc přemýšlet sám o sobě, hlavně nebýt se sebou sám!
Vypínám počítač. Pro dnešek už dost.