Antoša popolézá sadem višňovým
kobylky chytá – na ryby se chystá
o jeho autoritě něco málo vím
však doma budí smích i jeho busta

Franz trčí na zámku, teď za oknem se kmit
nocuje na lustru, ten starý bohém
tak trochu netopýr a trochu stalaktit
gotickým chrámům podoben je v mnohém

děvčata říkala mu „malé tornádo“
toť čirý cynismus – vždyť byl jak víla!
když přišla senoseč, tak šimral pod bradou
své malé ego zlého teofila

dějiny písemnictví pro dnes končí už
to byl let, děcka, což? teď do přírody, huš!