Zlo je banální, dobro bohaté a mnohé jako vitráž. Jeho alternativou je bolest a plodem ovoce; podstatou pochopení sebe. Dnes jsem mladý, a proto píšu o lásce a o smrti, nic jiného v duchu neznám. Píšu o sobě, pompézně, vůbec ne, jako by psal Malý princ.
Moudří lidé věší věci do vzduchu. Messiaen svůj Kvartet pro konec času, Wagner Tristanovu harmonii, Ježíš Pravdu.
Uvažování v extrémech je pro mládí typické, neboť to, co je pro něj v dřeni pravdou, je bolest. Bolest ubohosti, jež koření v samotě.
Ve vzduchu leží to, co nemá pevné body (hranice, extrémy).
 
Sex a strach jsou dva základní pocity. Jonatán Síga, jenž je literární transformací mne, je pociťoval neustále.
 
Cítění neměla žádnou konkrétní podobu, ale vyskytovala se v nerozklíčovatelných shlucích. Jakoby v absenci času.
 
Tajemství času tkví v tom, že vše se děje v současných mnohostech a dostatečně volné vědomí může vnímat jejich Současnost. Spíše než o absenci času jako takového se tedy jedná o absenci jeho linearity, zkušenost paralelního namísto sériového.
Vědomí funguje v paralelách a paralelou nuly je krom nuly i vše; modicum jež mění bytí, vědomí i nic na vlnu.
 
Krom zkušenosti nebylo teplo. Jen plus a mínus a mezi nimi nekonečná škála výsledků, tvořící krajinu, pohraničí mezi vědomím a skutečným světem, kde fungují stroje. 
Stroje nesnesou nekonečno a uvnitř telepatie se mění v prach.
 
I přes fakt, že vědomí kvete v tichu, je Bohatost dítětem rozpornosti.
 
 
Jonatán hledal cestu z ubohosti v prázdné filosofii. Přinejmenším se bál, že tomu tak je.