Foukl do leknínů.

Přeji si nadechnout se pro tanec,
jako když láva lehá pod oknem
a ospalost sčítá kroužky dýmu.

Rozsvítit svícen.
Rozpolcen.
Je to všechno dnes prvně za nás.
Třeseš se, ruce mi žmouláš... 


Jak neobratně
krásné. 


Podchytit pár centimetrů
poprašku ze smrtihlava...
Víš, ve rtech chutná 
tak romanticky trpce.

Přeji si přeskakovat z tónin 
doteků i hlasů
a pro krásu skále nitro vyrvat.

Nejde to lehce, být tvrdý muž
a romantický přitom,
byť právě romantik ti věnoval
jednu ze svých nejnovějších básní.

Ještě o tom prosím mlč. 

Přeji si zabrnkat nám na vlny,
v nichž zašumíme spolu.
Být trochu zkřehlý ironik, 
co se týče lásky

a najít sebe, dokud jdeš,
po boku, ne zády, 

a nadechnout se v dlani,
když touha má vlasec duhový
a pouští mne viset 

do křišťálových svahů,

dolů.

Možná i zhasnout 
ten svícen, víš
všechno je to nové
spíš pro mě

a voníš jak třemdava v odpoledním dešti,
když otřu se o tebe, 
do rána spálíš
i sebe,


chci postavit na hlavu 
celý prostor k bytí, 
když díváš se na mě
a okolo očí vepsaný svět,

má bludičko z pomatených vojů, 
o všem ti budu vyprávět.


Jak nespoutaně
krásné.

...

Slyšena vyznání poutníkova,

než doopravdy
zhasne.