milá básněnko, četla jsem tvou báseň mnohokrát,  podařilo se ti do ní vměstnat tolik citovosti, zádumčivé nostalgie... shodou okolností, v den, kdy tvoje báseň byla zveřejněna, psala jsem kdesi o rozbitém snu, ty o přáních položených na lopatky...  na fotečce vidím kovové srdce z mřížoví... přesto je krásné žít, důvod k úsměvu se vždy najde... a možná je lépe nemít žádný přání, o to víc žít! :-)

zkusím, líbí se mi moudro od indiánů: "Kdo je slepý? Ten, kdo nevidí svět jiných. Kdo je němý? Ten, kdo neumí povědět nic příjemného okolí. Kdo je chudý? Ten, kdo má příliš mnoho tužeb. Kdo je šťastný? Ten, kdo je šťastný s ostatními." - všimni si, kdo je chudý? ten, kdo má příliš mnoho tužeb... třeba naše tužby závisely na někom, kdo je nedokázal splnit, ač by si třeba přál nebo měl jiné představy.. proto si musíme naše sny a přání plnit každý sám :-) s pokorou přijímat život, a každý jeho dar vnímat jako když za svítání slunce vychází nad obzorem... i s tím, že občas může být zamračeno a prší...