Z popela básnířko, vypíšu do dlaní
sonet o bláznivém světě.
Sonet o láhvovém štěstí...

I tulák si vysypal z klavírních plání
rozkoš v hlase, když tě rozrušený
prozradil mému srdci.

Chutnal ji, vím to 
od víl...


Přetřu ti čelo sametem ze slov.
Budu se dívat, jak pookřeješ!

Vláhu ti dodám s nadšením,



neboj...


Pro zimu mohla bys

uletět. 

- 

A zdalipak ze sazí
máš básnířko
stín?
I když teskníš, hezky hřeješ.

Sním o tom, jak na víčka 
lepím nebe 

- vraníky zcela zryté,
odolné koryto pro neduhy...


sám básník mezi dobrodruhy
co lásku řadil v "neodžité",


sám jako půlměsíc v krajině ostružin,

se ti vyznává
z toho co skrýval



a víc tepla již
odevzdat nemohu 



- víc tepla se neskrývá 
v člověku.


-


Tak zazníval chór pro milovanou
než zčeřila řeka
oblohu,

než nebe se zhouplo nad řeku.