Poustevník Jeroným měl toho dne dost špatnou náladu. Hned ráno šlápnul do vosího hnízda, pak do „koláče“ medvěda Brumly, a nakonec se ještě chytil do pasti pytláka Nováka, které jmenovaný líčil na zajíce, avšak Jeroným, v okamžiku sevření pasti, by přísahal, že tato zde záludně číhala přinejmenším na brontosaura.
            A tak se snad Jeronýmovi nemůže nikdo divit, že jeho nálada byla na bodu mrazu, potažmo, že se chtěl někomu s gustem, stylem, a taky s vervou pomstít.
            Ještě toho dopoledne zaregistroval Jeroným v revíru „škodnou“, sedláka Vávru, člověka prostého až prostoduchého, který, nic zlého netuše, sbíral zde neprozřetelně houby.
            „Vítám vás!“ vybafnul na vesničana náš poustevník, „a zároveň si vám dovoluji blahopřát… Není vám nic?“
            „Tož nic,“ odvětil Vávra jako v onom kultovním českém filmu, „eném sem se posrál…“
            „Nevadí,“ řekl Jeroným, jelikož to bral jako počátek naplňování jeho pomsty na někom bezbranném a pokud možno bezduchém, „vaše velectěné leknutí bude po zásluze odškodněno. Dovoluji si vám ještě jednou blahopřát: jste letošní tisící návštěvník mého lesa.“
            „To je váš les? Já myslel, že to je erár.“
            „No, tedy… přísně právnicky vzato…“
            „Ahá…“ pochopil i slaboduchý Vávra.
            „Hlavní však je, že jste tisící, že ano? A že vám teď mohu s radostí splnit tři přání, neboť mám vskutku nadpřirozené schopnosti.“
            „Tý vole, to čumim…“
            „Ehm… ano… zajisté… a jaké by tedy bylo vaše přání číslo jedna?“
            „Číslo jedna, číslo jedna,“ opakoval sedlák jako kosmonaut dokonale ztracený v hlubinách vesmíru, „to nende tak rychle, že?“
            „Vás určitě něco napadne,“ vtíral se Jeroným, „vypadáte na bystrého mladého muže.“
            „Tož,“ usmál se polichoceně a přiblble Vávra a opatrně si sáhnul na zadní partie, „vysrané su na to dosť, hehe!“ a pohlédl zpytavě v azur nebe mezi korunami borovic. „Už to mám,“ řekl pak po chvíli, „přičarujte ně pořádnú babu.“
            „Á, pán je ještě svobodný?“ zeptal se poustevník a sedlákova odulá, tupá tvář se začervenala až do fialova. Jeroným jako zkušený psycholog okamžitě rozpoznal Vávrovo chronické panictví a měl jasno. Začal se soustředit a následně čarovat, neboť měl vskutku nadpřirozené schopnosti. A než se Vávra nadál, stálo před ním něco jako baba Jaga.
            „Do prdele, co to je?“ zaprotestoval sedlák, načež mu Jeroným s úlisným úsměvem odvětil, že je to jeho první přání: „pořádná baba“.
            „Nekouří, nepije,“ vychvaloval Jeroným ten lesní přízrak, „je pracovitá, pilná, pořádná, promovaná a ještě postgraduálně poučená, takže nemá pět, ale celých šest P.“
            „A vařit aspoň umí?“
            „Zvládne hravě a s přehledem kuchyni francouzskou, italskou, ale též kupříkladu japonskou, takže i jako kuchařka je vysoce kultivovaná.“
            „Kultivovaná? No tě bůh! A co mluvit – umí?“
            „Mluví plynně šestatřiceti jazyky, včetně vaší mateřštiny, ve které si s vámi ráda pohovoří o těch nejožehavějších otázkách umění, filozofie, vědy či náboženství.“
            „Ja ju nechcu,“ řekl téměř plačky Vávra, načež Jeroným mistrně potlačil škodolibý škleb a s lítostí sedlákovi oznámil, že přání bohužel nejde brát zpátky.
            „Já vím,“ řekl Vávra, „šak to bylo onehdá v televizi v jakési báchorce.“
            „Neklesejte však na mysli,“ povzbuzoval rozjetý Jeroným, „máte ještě dvě přání.“
            Vávra nemusel ani moc dlouho přemýšlet – tedy ne, že by mu to tak pálilo, ale spíše, že okruh jeho přání, myšlenek a obecného přehledu vůbec, byl přímo prach ubohý. „Tož ně přičarujte pořádnó káru!“ řekl, a úsměv idiota rozkvetl na jeho lidoopí tlamě.
            Když pak náš milý sedlák opět povadl, hledě vyjeveně na přičarovaný zánovní žebřiňák, vysvětlil mu Jeroným, že svá přání musí opravdu přesně definovat, neboť pak může docházet k jistým nedorozuměním.
            „Neklesejte však na mysli,“ byl v čím dál větší ráži poustevník, „máte přece ještě jedno přání.“
            Vávra dvakrát přešlápnul, a pak přistoupil těsně k Jeronýmovi. Poustevník si už myslel, že si to s ním sedlák chce vyřídit ručně, že prokoukl jeho drzou ironii, avšak to jej přecenil. Vávra se pouze nahnul k uchu Jeronýmově, ovanul tohoto těžkým česnekovým odérem, a svoje třetí přání mu pošeptal.
            Všechna lesní zvěř: veverky, ptáci, jeleni, medvěd Brumla, ale taky pytlák Novák – ti všichni napínali uši, ale nebylo jim to nic platné. Vávrovo třetí, osudové přání slyšel jenom Jeroným.
            „To ovšem nebude jenom tak,“ řekl Jeroným a ze všech sil skrýval svou zvrácenou radost z plánu, který právě pojal. „Musíme se vydat na dalekou cestu.“
            „Ale já mám doma hospodářství.“
            „Přání už nejde vrátit.“
 
 
Po řadě dlouhých týdnů a měsíců došli konečně do Lurd. Jeroným nabral do otřískaného plechového hrnku vodu ze zázračného pramene a podal ji vysílenému a pološílenému Vávrovi. Ten se lačně napil, ale po prvním doušku vyprskl vodu zpátky.
            „Do prdele, co to je?“
            „Nejlepší chlast na světě,“ řekl Jeroným. „Já jsem vás upozorňoval, abyste svá přání definoval přesně, jinak může dojít k jistým, více či méně trapným nedorozuměním.“
            Vtom se však otevřela nebesa a z nich sestoupila, jak po lázeňském schodišti, Panna Maria. „Tak dost!“ řekla přísně, a přece láskyplně. A po chvíli dodala k Vávrovi: „Kde máš ženu, šohaji?“
            „Ach,“ vzdychl sedlák při vzpomínce na babu Jagu, „ta bude asi doma. Nejspíš vaří nějaké francouzské nebo japonské žvanec. Anebo mluví šestatřiceti jazykama v lese s veverkama.“
            Panna Maria se vlídně usmála, a tu vyjel z blízkého lesa zánovní žebřiňák tažený medvědem Brumlou. Opratě držela neohroženě baba Jaga, a na voze skotačily veverky z jejich lesa, a taky pytlák Novák. Když dorazili až k Vávrovi s Jeronýmem, zastavili a hleděli na Pannu Marii jako na zjevení. Ta udělala gesto pravou rukou – jako když Vinnetou zdraví Old Shatterhanda. V tu ránu se žebřiňák proměnil v „meďoura“; medvěd Brumla v pět stovek koní, které meďoura táhly; z veverek byly rázem roztleskávačky; z pytláka Nováka zase Steven Seagal, jenž netoužil po ničem jiném, než stát se Vávrovým nejlepším kamarádem; a z larvy ohyzdné baby Jagy se vyloupl motýl monstrózní Dolly Buster – protože panenka Maria plní všechna přání přesně, nahlížejíc každému přímo do srdce.
            A Jeroným? Ten se proměnil ve svatého Šebestiána, a i když měl vskutku nadpřirozené schopnosti, nic mu to nebylo platné. Přivázán ke stromu, stál tam probodený šípy, vyhlížeje jako nějaký zadumaný, melancholický dikobraz. A kroutil se a kroutil, nemoha zemříti jednak díky vlivu Panny Marie v katolickém nebi, a též dík nejlepšímu chlastu na světě, kterým byl pilně vyživován. Amen.