Martin zvedl hlavu od knížky právě ve chvíli, kdy autobus zatáčel kolem hřbitova. Za oknem se mihla bílá zeď, zakončená řadou kovových špic, a poté i brána s pozlaceným nápisem Ejhle, toť domov náš poslední.
   Ejhle, jsem doma, pomyslel si a neochotně zaklapl rozečteného Tolkiena.
Vtom se na skle rozpleskla první dešťová kapka. Nebe, které už hodnou chvíli hrozilo temnými mraky, se rozhodlo svou hrozbu taky naplnit. To Martina s konečnou platností vrátilo do reality. Jen nerad opouštěl hlubiny Morie, ale neměl na vybranou. Za pět, nejpozději deset vteřin autobus zastaví a on bude muset vystoupit. Zpátky doma a před sebou jen poslední dva dny prázdnin. Proč to pokaždé tak rychle uteče?
I ve svých třinácti měl Martin docela dobrou představu o tvárnosti času. O tom, že pět minut v zubařském křesle není totéž co pět minut fotbálku o přestávce na školním dvoře.  Ať tohle smršťování a natahování času vymyslel kdokoliv, byl to pěkně zlomyslnej parchant.

Vložil knížku do batohu a pečlivě zatáhl zip. Zvedl oči – a vtom ji spatřil.
   Seděla naproti přes uličku.
   Na okamžik měl pocit, že se tam právě teď zhmotnila, jen tak, z ničeho, ale pak si uvědomil, že byl celou dobu až po uši ponořen do příhod Společenstva prstenu a prostě ji neviděl nastoupit. Musel si přiznat, že by si v té chvíli nepovšiml ani bílého slona (tedy pokud by se bílý slon čistě náhodou rozhodl cestovat stejným dopravním prostředkem). Přesto na ni zůstal civět s pusou dokořán. Vyjímala se v poloprázdném autobuse jako zjevení z jiného světa, jako zářivá rajka v chumlu vrabčáků.
   Martin sklouzl pohledem po zbytku osazenstva, jímž byla pětice žen ve vytahaných tričkách jasně asijské provenience a šortkách, které nemilosrdně odhalovaly třaslavou celulitidu a vystouplé provazce křečových žil. Bez ohledu na věk měly na hlavách onu nesmrtelnou kadeřnickou kreaci, zvanou trvalá, která ze všeho nejvíc připomínala růžici květáku. I Martinova máma tak chodila, a to jí, prosím, nebylo ještě ani čtyřicet. Některé věci se na dědině prostě nemění – jako hasičské bály, kácení májky ... a trvalá.
   Cizinka byla jiná.
   Navzdory opalovacímu šílenství, které touhle dobou už proměnilo většinu národa v indiánské stařešiny, ona měla pleť mléčně bílou, takřka průsvitnou. Dlouhé zářivě rudé vlasy byly stočeny do složitého uzlu a sepjaty sponou ve tvaru letícího ptáka. Účes odhaloval útlou šíji a ucho, ozdobené prostým zlatým kroužkem.
   Když na ně Martin pohlédl, skoro vyjekl nahlas. Přestože všichni – jak si náhle uvědomil -, civěli na cizinku s bezostyšnou zvědavostí, on jediný to viděl.
   Boltec se nahoře zužoval do špičky, sice malé a veskrze půvabné, ale zároveň dost zřetelné na to, aby to nevypadalo jako normální lidské ucho. Bylo to ucho...
   „..elfky,“ blesklo Martinovi hlavou.
   V tom okamžiku autobus s obvyklým trhnutím zastavil.

 

Martin popadl batoh a v návalu nepochopitelné paniky, která se jej zmocnila, se vrhl ke dveřím. Pozdě – v uličce se s tou ženou srazil. Taky vystupovala. Setrvačností jí vletěl přímo do náruče.
 Jeho tvář narazila do dvojice pevných ňader a do nosu ho udeřila vůně jejího parfému – tak těžká a sladká, až zalapal po dechu. Měl pocit, že se mu plicní sklípky zalily čerstvě stočeným medem.
   Blýskla po něm očima, ale neřekla ani slovo, zato on zrudl až ke kořínkům vlasů.
   „Promiňte,“ zamumlal, a s pohledem sklopeným k zemi se prosmýkl ven.
   Na sítnici mu zůstal vypálen obraz jejích očí – temně zlatých se zornicí velikosti sotva makového zrnka – a kdesi v hlavě zazněl smích – malinko zlomyslný, ale perlivý jako ptačí trylek.
   S úlevou se nadechl vlhkého vzduchu.
   Oblohu proťal první blesk a nebeská stavidla se otevřela naplno. Martin instinktivně vklouzl pod přístřešek autobusové zastávky.
   Dvě korpulentní čtyřicátnice, které vystoupily za ním, svorně roztáhly barevné deštníky a kolébajíce se jako kachny pod tíhou naditých nákupních tašek, chvátaly k domovu.
   Zasyčela hydraulika dveří, autobus bliknul a pokračoval v cestě. Na zastávce zůstal jen Martin – a ta neznámá žena. Tiskl se do nejzazšího kouta a přál si, být neviditelný.
Cizinka pohlédla jeho směrem a rty jí rozvlnil sotva znatelný úsměv. Pak se beze spěchu, ani v nejmenším nedbajíc na zuřící bouři, pustila po návsi k jižnímu okraji vesnice. Náhlý poryv větru jí nadzdvihl splývavé dlouhé šaty a na zlomek vteřiny poskytl Martinovi pohled na štíhlé bělostné lýtko. Pak liják látku promočil a ona přilnula cizince k tělu jako druhá kůže. Kráčela deštěm – oblečená a zároveň nahá.
   Ztěžka polknul.
   Až do dneška si holek moc nevšímal (ostatně jeho spolužačky měly k téhle zralé kráse ještě hodně daleko) a tak pocit, který mu sevřel útroby, byl pro něj něčím úplně novým. Mrazil a hřál současně a Martin neměl ani zdát, co si s tím počít. Netušil, že se právě pootevřela dvířka, vedoucí do světa dospělých. Věděl jen, že musí jít za ní, děj se, co děj.
     Vyšel ven do prudkého deště a následoval neznámou, dokud se nezastavila u opuštěného stavení. Bylo mu jedno, zda si jej všimne, možná by se mu dokonce ulevilo, kdyby vzala jeho přítomnost na vědomí, ale ona se ani jedinkrát neohlédla po zmoklé postavičce, kterou táhla za sebou na neviditelném vlasci.

    Ta prázdná chalupa patřila bláznivému Vaškovi.
     Za každého počasí, ať lilo či mrzlo, míval okna dokořán a vyložen v některém z nich, pokřikoval oplzlosti po těch, kdo museli projít okolo. Moc jich nebylo, protože dům stál na samém konci vesnice, ale i tak matky zakazovaly dětem potloukat se kolem. Ale zakázané ovoce chutná vždycky nejvíc. Místní omladina měla z provokování staříka skvělou zábavu. Nejen, že mu vraceli všechny nadávky, ale sem tam přidali i hozený kámen.
   Jednoho dne však přestalo Vaškovi stačit pokřikování z relativního bezpečí vlastní chalupy a vydal se osobně do vsi. K své smůle se však na tu cestu oděl pouze rouchem Adamovým, a tak jej přivolaní policisté eskortovali přímo do blázince. Odtud se už nevrátil.
   Dům zůstal opuštěný a rychle chátral, jak už to domy s oblibou dělají, když ztratí své lidi.
   Rozbitá okna, trhliny ve zdivu, připomínající blesky a propadlá střecha z něj vytvořily celkem malebnou ruinu, nad kterou by možná zajásalo srdce filmařů, která však každého kupce odradila už na první pohled.
   Bylo opravdu divné, že cizinka zamířila právě sem. A co víc, šla najisto, jakoby tu žila už dlouho. Teprve teď se po Martinovi ohlédla, a pak vešla dovnitř.
   Zůstal stát před zchátralými vraty, za nimiž neznámá zmizela. Chvíli váhal, a potom vzal za kliku. Bylo zamčeno. Neslyšel však, že by otočila klíčem.
   Zkusil to znovu a se stejným výsledkem. Dveře se ani nepohnuly, zatímco neurčité chvění, jež se zmocnilo jeho těla, se zvolna měnilo na konkrétní myšlenku či spíše nutkání, neodbytné a poroučející: musí se dostat dovnitř, jedno jak, ale musí….jít za ní...mluvit s ní…dotknout se jí. Co bude dál, se ani nepokoušel domyslet.
   Vzpomněl si na neudržovanou zahradu za domem. Polorozpadlý plot kolem už dávno nebyl překážkou ani pro hladové zajíce, natož pro kluka mrštného a obratného jako lasička.
 Právě, když se protahoval jednou z těch nesčetných děr, zablesklo se a v sinavém světle, jež na okamžik ozářilo prostor, ji Martin spatřil přímo před sebou.
   Stála jako socha, bičovaná provazci deště a mokré šaty obkreslovaly každičký detail jejího nádherného těla. Nemohl z ní spustit oči.
   Nechala ho dojít až k sobě a pak mu v hlavě zazněl znova ten hlas.
   „Dnes ne,“ řekla, aniž pohnula rty. „Přijď zítra večer k ohradě s koňmi.“
   Nato vztáhla ruku a položila mu prst na ústa.
   A nikomu o tom neříkej.
  Němě přikývl.
 
  „Ty ale vypadáš!“ vykřikla matka, sotva se objevil ve dveřích.
   Zul si boty, ale jeho provlhlé ponožky zanechávaly na lesklém linu tmavé ťápoty.
   „Kdes byl? Autobus přijel už před půl hodinou! To je nápad, lítat venku v takové slotě! Rychle to ze sebe shoď a ať už jsi ve vaně!“ chrlila ze sebe o překot, aniž syna pustila ke slovu. Znělo to naštvaně, ale on věděl, že tak ze sebe dostává starost, kterou o něj bezpochyby měla (a měla by ještě větší, kdyby tušila, kam šel). Poslušně zmizel v koupelně.
     Čistý a prohřátý se zrovna utíral, když se ten pocit vrátil. Zavřel oči (zbytečně – měl její tvář stále před sebou) a nechal se unášet vlnami zvláštního blaha, které proudily jeho žiami.
   Matka vrazila do koupelny s plnou náručí suchého šatstva. Škubnul sebou, a instinktivně si přitiskl ručník k tělu.
  Všimla si toho.
 „Ty stydlivko! Jsem tvoje máma  a nahatýho jsem tě viděla tolikrát, že bys to ani nespočítal.“
   Položila oblečení na automatickou pračku.
   „No, vždyť už jdu,“ broukla, když viděla, jak se na ni Martin dívá. Současně si uvědomila, co vlastně zahlédla...
   Potichu za sebou zavřela dveře. Už je to tak, to miminko s růžovým zadečkem patří nenávratně minulosti. Její malý chlapeček se stával dospělým.
   „A příště se zamkni!“ křikla zvenku. „ Až se oblíkneš, nezapomeň dát králíkům!“