Říkali mu Ovar. Snad pro poněkud zavalitější postavu, nepříliš korespondující s představou fotbalisty, nebo pro brunátnou červeň v obličeji, která se dostavila hned po prvním rozběhu na škvárovém hřišti. A přece. Tehdy v předměstském klubu, s dvouletou přestávkou vojny, odehrál třináct sezón.

Dnes, v dávno podůchdcovském věku, dožívá v penzionu pro seniory v Praze. Praha! Zavály ho sem osobní i národní revoluce, dávno po fotbalové etapě jeho života. To tenkrát, jako kluk, možná snil o tom, jak si zahraje na Žižkově, v dolíčku, nebo, Bůh netrestej, na Spartě. Zůstalo však jen při okresním přeboru, někdy i v nižší třídě. Po pravdě, moc toho s míčem neuměl. Na pozici levého beka však za pokřiku spoluhráčů „Ovare, ber ho!“ sundával neomylně při nebezpečném brejku každé pravé křídlo soupeřů. Častěji faulem než v mezích pravidel. Byla to doba, kdy se místo žlutých a červených karet spíše rozdávaly po zápase facky od rozvášněných fandů.

Byl den jeho pravidelné vycházky „do města“, jak říkával. Vystoupil z vlaku metra a rozvážným krokem, bez ohledu na spěchající dav, se přesouval na východový konec nástupiště. Z poklidného rozjímání jej náhle vyrušil výkřik ženského hlasu někde z opačného konce. „Zloděj! Zloděj! Chyťe ho!“ a podobná zvolání provázela rozcuchaného výrostka, běžícího směrem k východu sprintem útočícího pravého křídla. Ustrnulý dav se před běžícím bojácně rozestupoval a tu ve směsici různých neurčitých hlasů jakoby z dáli minulosti zaznělo to známé: „Ovare, ber ho!“ Instinktivně pustil zloděje na půl kroku před sebe, špičkou pravé nohy lehce klepnul do zvednuté paty levé nohy běžícího výrostka. Muselo nutně nastat to, co tak dobře znal ze škvárových hřišť. Pád na hubu. Nikdy se nestaral o to, jak se soupeř zvedne. Pokračoval dál svým volným krokem a vstoupil do otevřených dveří nástupištního výtahu. Dveře se zavřely. Tentokrát nezazněla píšťalka rozhodčího a nikdo neřval „Ovar ven!“ Byl to poslední faul, kterého se dopustil.