„ …A mám tě, ty děvko jedna mizerná!“
   Dvojice teenagerů, vášnivě se muchlající na lavičce v parku, úlekem skoro zkameněla. Z bezprostřední blízkosti na ně zarudlýma očima zíral jakýsi chlap. Se strništěm na tváři a dlouhými nemytými vlasy vypadal tak na padesát, ale pečlivý pozorovatel by zjistil, že pod zanedbaným zevnějškem se skrývá muž ani ne třicetiletý. Jenže, kdo by si pečlivě prohlížel houmlesáka, který navíc smrdí jako opilcovy zvratky…

    „Tak tady seš...děvko...konečně sem tě našel! Zabiju tě, slyšíš? Zabiju… za to, cos mi tenkrát provedla!“
   Drobná pihovatá zrzka s hrůzou hleděla na pravičku, v níž pobuda svíral prázdnou láhev od vína. Či spíš jen zbytek láhve -  tam, kde obvykle bývá dno, se ježila houština nebezpečně vyhlížející střepů.
   “Ale já vás vůbec neznám,“ šeptla vyděšeně.
   „Stačí, že já znám tebe,“ zachrčel muž a napřáhl se k úderu.
   Instinktivně uhnula, zatímco její partner vyskočil a několika dobře mířenými ranami útočníka složil. Trenér v boxerském oddíle sice přísně zakázal tyhle údery použít mimo tělocvičnu, jenže teď šlo o život. Ruce sevřené v pěst vylétly automaticky.
„Tys ho zabil!“ vyjekla.
Muž se zhroutil u jejích nohou. Oči měl v sloup a z přeraženého nosu se mu valila krev, vytvářející znepokojivou rychlostí velkou kaluž.
„I kdyby, tak co? Radši bys byla mrtvá ty? Tou flaškou by tě podřízl jako ovci! Pojď, jdeme pryč.“
„To nemůžeme. Nemůžeme ho tu nechat. Musíme někoho zavolat…policii…záchranku…“začala se horečně hrabat v kabelce, aby našla mobil.
„Kašli na něj. Klidně ať chcípne, bude o jednoho bezďáka míň,“ odsekl, ale když viděl, jak na něj dívka vytřeštěně hledí, pokrčil rameny.
„Tak jo, jak chceš. Ale policajty nevolej, jen sanitku. A ne abys jim řekla nějaký  jméno!“

Zatímco mluvila s dispečerkou, poklekl k tělu a štítivě přitiskl prsty na krční tepnu. Přitom si povšiml spony, která ležela vedle tulákovy levé ruky. Měla tvar letícího ptáka a vypadala jako zlatá. Impulsivně po ní sáhl a strčil jí do kapsy.
„Tak prý už jedou.“
Vstal.
 „To budou mít radost, ze smradlavýho dárečka, co nemá pojištění. Ale neboj, není mrtvej. Dejchá a má puls. Je jenom mimo. A teď padáme, jasný?“

Cestou jí vtiskl něco do dlaně.
„Odškodný za to leknutí.“
„Ta je nádherná! Počkej…“
Zastavila se a rychlým pohybem sepnula vlasy, neposlušně poletující kolem hlavy, do ohonu.
„Jak vypadám?“
„Jako…jako…“
„Nic neříkej!“
Vlepila mu pusu a rozběhla se pryč.

Utíkal za ní… před sebou obraz jejích šedých očí, které se, kdoví proč, změnily v temně zlaté, … a v hlavě doznívající smích, perlivý jako ptačí trylek…..