1. Bramborový guláš, slasti prenatálu, svět babičky Miladky a oheň dědy Antonína
 
Moje maminka Dína byla frustrovaná skutečností, že obě její sestry jsou už pod čepcem. Teta Mína, maminčino jednovaječné dvojče, otěhotněla v šestnácti a od té doby své sestře neustále předhazovala, že má v sexuálním životě notné zpoždění. Navíc měl můj potenciální otec nastoupit na podzim dvouletou vojenskou službu. Zdálo se, že se okolnosti proti Díně spikly. Ostatně jako obvykle. Pak jsem zasáhla do vývoje událostí já. Coby tříměsíční zárodek jsem se stala záminkou k obřadu zvanému sňatek. Sňatek. Divné slovo. Něco mezi statkem a stětím.
Já sama na svatební den svých rodičů nemám samozřejmě vůbec žádné vzpomínky, ale častokrát jsem o něm slýchala od maminky, která zdědila vypravěčský talent po svém otci Antonínovi. Odjakživa milovala napínavé detektivní příběhy. V jejím podání se detektivkou stával i banální recept na bábovku, protože v některém vejci zaručeně číhala zrádná vražedná salmonela. A tak jsem čas od času slýchala vyprávění o svatebním dnu, které se napětím vyrovnalo Erbenově Svatební košili. Hlavní roli v něm hrál bramborový guláš. Není to zrovna jídlo, které se dává na slavnostní menu, a tak se Díny velice dotklo, že ho její matka, moje babička Miladka, uvařila v ten jedinečný den. Zdálo se to být výsledkem nějakého tajného spiknutí, které mělo novomanželům pokazit jejich štěstí. Jiné vzpomínky na tu mimořádnou událost, které by nějak narušily bramborovo gulášovou brázdu v mém vědomí, jsem od maminky neslyšela.
Skutečnost, jak jsem později zjistila, byla mnohem prozaičtější. Babička Miladka a děda Antonín netušili, co se chystá, a neměli tudíž patřičně připravený nejen jídelníček, ale ani svou psychiku. Když se těsně před obědem jejich dcera nečekaně dostavila s čerstvým manželem, babička nehnula brvou. Se svým pověstným stoickým klidem přidala na stůl dva talíře a šťastným novomanželům nezáludně nabídla, aby se nasytili. Své pocity nebyla zvyklá dávat najevo. Vždycky je skrývala za maskou mlčení.
To s dědou Antonínem věčně zmítaly emoce. Toho zbrusu nová situace rozplakala a jeho porce guláše byla tudíž nejslanější. Nejenže si jeho dcera vzala komunistu a neměla svatbu v kostele, ale ani na ni své rodiče nepozvala. A to ještě chudák netušil, že jsem už na cestě já a že tak maminka konečně po letech „dohnala“ svou sestru Mínu.
A tak nepříjemné vzpomínky na svatební oběd s bramborovým gulášem nepronásledovaly jen Dínu. Na rozdíl od ní o tom však ostatní raději mlčeli.
Je zvláštní, že přes svou vehementně proklamovanou averzi k bramborovému guláši ho Dína sama často vařila a nezdálo se, že by jí nechutnal. Její žal ze svatebního dne propukal naplno, když si dávala třetí porci.
Když jsem coby zárodek byla pětiměsíční, nastoupil můj tatínek Lubin službu v armádě. To už mi bylo jasné, že ze mě bude holka a zklamu tak jeho očekávání. Už jsem taky tušila, že zklamu i maminčino očekávání. Ta si přála sice holčičku, ale s modrýma očima. Jenže já jsem se přece chystala mít oči po dědovi Antonínovi.
Přes přepážku, za kterou byl vnější svět, jsem slýchala každodenní povzdechy babičky Miladky na dědovo bláznovství a maminčino hudlání na mého nepřítomného tátu. Byl to často se opakující dvojitý monolog, na který jsem reagovala nervózním kopáním.
Já jsem však bláznivé kousky dědy Antonína milovala. Doléhaly do mého děložního pelíšku jako zvučný zpěv, klaunské výstupy, či pobavený chechtot. Tetelila jsem se jeho šťastnou nezáludností a ukládala jsem si do podvědomí svůj první, bohužel však podle ženské části rodiny zcela nevhodný, model chování.
Za dlouhých zimních večerů se u nás pravidelně scházely babky z okolí a děda jim svým krásným barytonem předčítal na pokračování z duchařských románů. Za tmy je pak galantně rozváděl do jejich domovů, protože po jeho hereckém výkonu nebylo prostě možné vydat se do tmy bez doprovodu. Předčítání se účastnili také všichni členové rodiny, tudíž i já. A tak jsem už od prenatálu milovala napjatou tajuplnou atmosféru a komediantství, které z dědy Antonína vyzařovalo.
Tehdy jsem ještě netušila, že mi na základě naší vnitřní spřízněnosti jednou děda odkáže svůj stařičký psací stroj značky Underwood. Stalo se tak v poslední fázi jeho života, kdy už jeho citlivá duše nezvládala krutou životní realitu a jeho mysl se začala ubírat cestami bez orientačních značek.
Na jedné z posledních návštěv, kterou jsme za ním vykonali v ústavu pro duševně choré, zoufale zapřísahal všechny přítomné pod hrozbou toho nejhroznějšího prokletí, aby mě neokradli o jeho starý psací stroj. Ve skutečnosti o ten starý krám vůbec nikdo z rodiny nestál, ale dědu zřejmě pronásledovaly zmatené představy, podle kterých měla stará Underwoodka cenu zlata. Snad mu přirostla k srdci proto, že ho po celý život živila. Snad ho v jeho potrhaných potrhlých vzpomínkách oblažovala ta, ve které jsem jako malá holka ťukala dvěma prsty na stroji své pohádky o králíčkovi a jeho přátelích. Snad se mu ta vzpomínka stala symbolem idylické doby, kdy jsme byli spolu, světlou trhlinou v tmavé pavučině, která opřádala jeho mysl. 
I pro mě bylo těch několik let, kdy jsem žila u svých prarodičů, rajskou dobou.
Předcházela jim má drasticky dobrodružná cesta do lednově mrazivého světa. Zvuk, který mě vyvolával z bezpečí matčiny dělohy, byl úděsný. Znělo to, jako když řve šílená ocelová kráva. To houkala siréna, ohlašující konec pracovní doby v blízké továrně, aby mě bez pokryteckých cavyků uvedla do životní reality.
Po šestinedělí začala maminka pracovat. V socializmu to byla čestná povinnost uvědomělé ženy. Každé ráno vstávala před pátou a pospíchala do továrny na oděvy, kde šila u pásu. Byla to oblbující stresující práce, totálně devastující lidskou osobnost. Potlačovala veškerou kreativitu a otupovala smysly, dělala z lidí poslušné a vyhaslé stroje. Maminka se tedy zapojila do pracovního procesu a o mě se starala babička Miladka. Ta, protože ji socializmus ještě nestačil převálcovat, se „válela celý život doma“, jak s oblibou říkávala Dína.
Babička toho moc nenamluvila, pokud si ovšem nestěžovala na dědu Antonína. Měla-li obecenstvo, ulevovala si historkami o jeho bláznivých kouscích, nazývala ho „starým bláznem“ a „hloupým dědkem“. Její zášť na mě nepůsobila nijak depresivně, protože jsem na ni byla zvyklá a brala jsem ji jako samozřejmou součást každodenní reality.
Děda s babičkou to spolu prostě neměli lehké. Věčně se dohadovali kvůli všemu: kvůli svým rodičům, hlavně matko-tchýním, kvůli dětem - ten bídák děda babičce udělal hned čtyři!, kvůli dobytku - králíkům, praseti, koze, slepicím, morkám, kačenám, kočkám a jejich blechám. Dále se dohadovali kvůli drobným opravám v domácnosti, sousedkám, počasí, nákupům a církvi.
Církev byla vůbec velice oblíbeným tématem mých prarodičů, jelikož se jevila jako téma daleko vznešenější než kydání hnoje domácího zvířectva či sbírání klestí a šišek na otop. Skýtala možnost ospravedlnit a zdůvodnit žabomyší postoje obou zúčastněných stran jaksi na vyšší ideové úrovni.
Děda chodil každou neděli do kostela a zpíval tam jako o život svým krásným hlasem. Mnohem později jsem pochopila, že to snad u něj nebyla ani tak otázka víry, jako únik do jiného světa. Přicházel tam ve svátečním obleku, se štramáckým kloboukem na hlavě, byl oblíbený, považovaný za pohledného, příjemného, vtipného a vzdělaného muže. Utíkal se do kostela před nerudným mlčením své ženy, které přerušovala jen tehdy, chtěla-li ho vypeskovat anebo si na někoho postěžovat. Nebyla ani příjemná, ani vtipná, ani oblíbená, neměla jedinou kamarádku. Do kostela nikdy nechodila. Myslím, že ani u ní to nebyla otázka víry. Neměla prostě ráda lidi. Tvrdila, že Bohu je blíž v lese než v kostele mezi těmi pokrytci. Zřejmě Bohu zazlívala, že ty parchanty vůbec stvořil.  Neměla s nimi dobré zkušenosti. Nechápala, že lidi si do jisté míry tvoříme každý sám tím, jak k nim přistupujeme.
Přesto jsem se u babičky a dědy měla náramně. Cítila jsem jejich lásku. Mě totiž měla babička Miladka ráda a pečovala o mě, jak nejlépe uměla. Dělala mi náhradní mámu, když ta moje plnila plán v továrně a pak si po té dřině potřebovala odpočinout. Babička odpočívat nepotřebovala, když se celý život válela.
Babička ráda a dobře vařila, její kuchařské umění bylo vyhlášené. Dědův kamarád dělal šéfkuchaře v grandhotelu Bristol ve Vídni. Když přijel navštívit rodinu, pravidelně ho babička s dědou zvávali na oběd. Tvrdil, že babička Miladka je coby kuchařka jeho nedostižným vzorem. Někdy jsme si s dědou Antonínem na vídeňský grandhotel Bristol hrávali. Děda dělal číšníka, chodil prkenně s ubrouskem přes ruku, obsluhoval mě u stolu, klaněl se a říkal mi „madam“.
Babička zářila spokojeností, když si každý člen domácnosti přál k obědu něco jiného. To byla ve svém živlu. Nejvíc ji rozladilo, když všichni chtěli stejné jídlo, nebo ještě hůř, když tvrdili, že je jim jedno, co uvaří. To pak naštvaně třískala nádobím a mumlala si cosi nelichotivého. Děda oceňoval babiččino kuchařské umění halasně, ale způsobem, který vyvolával na její tváři spíš mračení než uspokojení. „Smím to vylízat?“ halekal žertovně a babička mu honem odebírala talíř. Nechtěla, aby porušil stolovací etiketu, na kterou dbala, a rychle mu přidala další porci.
Drobné závady v domácnosti opravovala babička sama, protože děda byl manuálně nešikovný a nepraktický. Zatlouct hřebík byl pro něj problém a bylo téměř jisté, že by jeho pokus skončil zraněním. Při štípání dříví si jednou usekl polovinu prostředníku a ukazováku levé ruky. Zbylé pahýly mě vždycky fascinovaly.
Babička se taky starala o dobytek. Pašíka, kterého vypouštěli na dvůr, aby se trochu proběhl, jsem se bála. Jak by ne, chrochtal příšerně a navíc mě šokovalo, že žral kousky uhlí, které mu děda předhazoval. Trochu nesvá jsem byla taky z toho, jak babička cpala husám do krku šišky těsta, aby je vykrmila. Babička mlžila, že to mají rády, ale já jí moc nevěřila. Tušila jsem, že to není férové partnerství krmit zvířata jen proto, aby skončila na pekáči. Zato králíky angoráky jsem milovala. Byli tak heboučcí a nadýchaní. Proti stříhání jejich chlupů na vlnu jsem nic neměla. Děda Antonín uměl sugestivně vylíčit, jak jim dělá dobře, když se nemusí potit v dlouhém teplém kožichu.
Babička Miladka prostě netoužila po tom vnějším světě, kam děda chodil do úřadu a do kostela. Byla klidná a trpělivá, učila mě vyšívat, vystřihovat z papíru sněhové vločky a dělala jsem jí kuchtíka při vaření. Chodila jsem s ní taky k pumpě pro vodu, a když se tam na chvíli zastavila na kus řeči se sousedkami, vykláněl se děda Antonín z okna a halekal na celou ulici: „Tečééé těstóóó!“ To babička kvapně popadla plné kbelíky a nadávajíc na „toho starého blázna“ spěchala domů. Já jsem poklusávala za ní. Celou cestu nás pohánělo dědovo „Tečééé těstóóó!“ Když jsme doběhly domů, byla babička už tak rozlícená, že nadávala a klela jako pohan. Děda se plácal do kolen a smál se a tím jen přiléval olej do ohně. Pokaždé, když jsme šly s babičkou pro vodu a děda byl doma, opakoval se stejný scénář. Babička si proto dávala dobrý pozor, aby pro vodu chodila, když děda doma nebyl, nebo měl práci. Děda se zase snažil babičku obalamutit, že odešel, nebo pracuje a přitom tajně hlídal, zda babička nejde pro vodu. Byla to taková jejich bojová hra, do které zapojovali celou ulici. Ten, kterému se podařilo přelstít toho druhého, byl přešťastný.