Babička Miladka mě brávala s sebou do města na nákupy a při té příležitosti jsme se stavovaly v cukrárně na rakvičky se šlehačkou. Bylo to nejen mlsání, ale i společenská událost, při které se milá paní cukrářka pokaždé upřímně divila, jak jsem zase vyrostla a jak jsem neuvěřitelně šikovná. Byla to babiččina přítelkyně ze školních let, takže její pochvalné proslovy byly částečně přátelské a částečně profesionální. Smlsnout si a ještě přitom poslouchat chválu, to bylo opravdové blaho pro mou dětskou dušičku. Někdy mě babička posílala nakoupit nějaké maličkosti do vedlejšího obchodu paní Šotkové. I tam jsem se hřála v teplíčku chvály, jak už umím nakupovat a navíc jsem si mohla vybrat za odměnu jeden z báječných barevných bonbónů, které trůnily vedle pultu ve velkých skleněných dózách se šroubovacími víčky. Paní Šotková nabrala bonbón, na který jsem ukázala, speciální lopatkou a zručně ho zabalila do kousku papíru. Doma jsem se s ním pochlubila babičce a schovala si ho, abych si na něm mohla smlsnout po obědě.
Děda Antonín mi dělal nejen náhradního tátu, ale taky psa, který běhal po čtyřech kolem stolu, krásně štěkal, kňučel a roztomile ňafal babičce po lýtku. Babička se zlobila a nadávala. Děda se střídavě chechtal a střídavě kňučel na znamení žalosti, že babička nemá smysl pro humor a nechce mu dát cukříček, aby mohl předvést, jak umí panáčkovat. 
Děda mně taky čítával dětská říkadla a básničky v knížce s Ladovými obrázky, až jsem je uměla všecky zpaměti. Sedávali jsme spolu na bedýnce na dříví vedle hřejících kamen. Houpával mě na kolenou a zpíval:
 
                                   Trádyrytum rytum rytum,
                                   trádyrytum Tonička,
                                   hej, holka mazej boty,
                                   pojedeme do roboty,
                                   Tonča boty mazala,
                                   až jí prcka vrzala.
                                   Ajn, cvaj, draj!
 
Na poslední slovo mě vyhodil vysoko, až se mi zatajil dech.
Děda měl velké čokoládové oči, bronzovou pleť a krátké prošedivělé vlasy. Na bradě měl pichlavé strniště a pod spánkem velkou rudofialovou skvrnu. Ta skvrna mě fascinovala, dotýkala jsem se jí s nábožnou úctou a snažila se ji schovat pod svou malou dlaň. Nedařilo se mi to, vždycky někde kousek přečuhoval. Babička skvrně říkala „oheň“ a tvrdila, že ji mají blázni.
Milovala jsem dědu Antonína a neuměla jsem si tedy představit nic krásnějšího než být bláznem. Jen mě zneklidňovalo, že já žádný „oheň“ nemám. Děda měl ale ještě jeden vzadu na krku a tak mě napadlo, vydyndat ho na něm. Nepotřebuje přeci dva, určitě mi ho rád věnuje. Byla jsem si tím jistá.
Dědu můj nápad nadchl, ale ujistil mě, že to vůbec nemusíme provádět tak složitě. „Víš,“ sděloval mi tajemně, „nejdůležitější totiž je mít ten oheň uvnitř a to ty určitě máš. Prostě to máme v rodině.“ Bylo to báječné zjištění, jen babičce to tak moc báječné nepřipadalo. Mamince Díně jsme to raději zatajili.
            Když mi byly dva roky, vrátil se z vojny můj tatínek Lubin. Nějak jsme si nepadli do oka. Dvouleté dítě, ke kterému si zatím nevytvořil vztah, ho obtěžovalo a zdálo se mu rozmazlené. Po téměř třech letech vojenské služby si chtěl užívat a ne spadnout do otcovských povinností.  Po dlouhém násilném odloučení se rodiče toužili věnovat úplně jiné činnosti než péči o mrně. Když jsem je v noci dlouho marně volala, nezbylo, než se počůrat. Dostala jsem pak za to od táty nářez, což skvěle korespondovalo s averzí, kterou ve mně vůči němu od počátku pěstovala maminka Dína. Vzájemná averze nám s tátou vydržela patnáct let. Pak vážně onemocněl a jeho žebříček hodnot se totálně změnil. Najednou jsem se v něm nečekaně ocitla na jedné z nejvrchnějších příček. 
            V naší domácnosti začalo být s tátovým příchodem těsno. Bylo to jako v pohádce o dědečkově ztracené rukavici, ve které postupně hledají azyl promrzlá zvířátka. Když se po myšce, žabce, zajíčkovi, lišce a vlkovi dostaví medvěd, stane se situace neudržitelnou. I nás teď bylo šest v domečku mých prarodičů, který měl kuchyň a dvě místnosti: babička Miladka, děda Antonín, jejich nejmladší syn a můj strýc Tonin, já a moji rodiče. Je nad slunce jasnější, že v takové domácnosti nemohl mít nikdo soukromí. Babička s dědou ho vlastně neměli nikdy a tak jim to ani nepřišlo, zato moji rodiče teď soukromí nutně potřebovali.
Lubina to přimělo k mužnému činu. Sehnal podnájem sestávající z kuchyně, ložnice a padacího záchodu na chodbě sdíleného s domácími. Podnájem měl strategicky geniální polohu: nacházel se necelých dvě stě metrů od domku mých prarodičů. Dína s Lubinem se tedy přestěhovali do nového domova, aby získali vytoužené soukromí. Pro mě se toho moc nezměnilo, protože mě u babičky a dědy jaksi zapomněli. Moje postýlka zůstala tam, kde byla až do té doby: v babiččině a dědově ložnici. Stěny v ní byly vymalované blankytně modrou barvou. Byly na nich bílé obláčky, které mi připomínaly nadýchané angorské králíčky, z jejichž chlupů nechávala babička dělat heboučkou šimravou vlnu. Mezi obláčky byly namalované luční květy: červené vlčí máky, modré chrpy a žlutobílé kopretiny. Nedovedu si představit krásnější místo pro idylické dětství. Když babička večer před spaním zhasla lampu, zmizely obrázky ve tmě. Ležela jsem na zádech uprostřed postýlky a pevně zavírala oči. Před víčky se mi míhaly rudé mžitky a vytvářely pohyblivé měnící se obrazce. Snažila jsem se nemyslet na velkého černého psa s ohnivýma očima z pohádky O křesadle, který se ve tmě zaručeně objevoval pod mou postelí. Musela jsem si dávat pozor, abych nevystrčila ani prstík přes okraj pelesti, protože by mi ho jistojistě uňafnul. O víkendech jsem bývala s rodiči v novém domově. Zvykala jsem si tam dost těžko a ráda jsem se v neděli večer vracela k babičce a dědovi.
Maminka chodila do továrny na směny a táta dojížděl do zaměstnání a vracel se až večer. Nastoupil na místo na sekretariátu Strany v okresním městě. Na rozdíl od maminky neřídili jeho práci geniální normovači, kteří ohodnotili dílčí pracovní výkon po ránu odpočaté šičky na pár halířů, ani straničtí agitátoři a vedoucí brigád socialistické práce, kteří nutili plnit nebohé dělnice už tak nelidský údernický plán na sto dvacet procent. Maminka se od výrobního pásu nemohla hnout, ani aby se doběhla na záchod vyčůrat, ba nestihla by se při práci svlažit ani hltem vody, i kdyby bylo dovoleno u pásu sklenici s vodou mít. Během krátké přestávky musely vyčerpané švadlenky podstoupit ponižující boj o nedostačující počet záchodových mís a přitom nezdravě zhltnout chleba se sádlem. Dína se vracela domů vyčerpaná, zlomená a nervózní a nastupovala druhé pracovní kolo v domácnosti. Svému krásnému muži šila fešné popelínové košile, uklízela, prala, žehlila a vařila Lubinova oblíbená jídla.
Po návratu z vojny se už táta neshledal se svou štíhlounkou Dínou, její tvary se po porodu zakulatily. Před svatbou si Lubin moc neužil, nebylo kde. Když konečně z mezí zmizel pro milování nepraktický sníh, byla jsem narychlo počata já. Když rodiče zlegalizovali svazek nejen svůj, ale nás tří navzájem, bylo sice kde, ale já jsem už fungovala jako sexuální překážka.
Zato teď, když jsem byla odložena u svých prarodičů, si mohl konečně nadržený Lubin rozkošnicky užívat Díniných kyprých tvarů. Vstával o dvě hodiny později než maminka a doběhl vlak, ve kterém se ještě sladce dospal. Na pracovišti si dal v bufetu kafíčko a buržoutskou snídani a teprve pak začal zvolna kout proti buržoustům stranické pikle. Laškoval s odpočatými načančanými absolventkami obchodní akademie, které věnovaly velkou část pracovní doby svému zušlechťování, aby se zalíbily veledůležitým a vlivným stranickým funkcionářům. Táta byl zatím na sekretariátu jen v té nejnižší pozici, ale byl krasavec a svůdné lasičky si na něm rády pilovaly svou taktiku svádění. A tak si Lubin svůj spravedlivý boj s třídním nepřítelem zpestřoval příjemným flirtováním. Domů se vracel večerním vlakem s pocitem spokojené důležitosti, rozdychtěný a natěšený. V počátečním období, kdy i Dína myslela jen na svého samečka, si užívali nabytého ničím nerušeného soukromí.
Pak se na jejich vztahu začaly projevovat jejich rozdílně strávené dny. Dína bývala už večer po celodenní lopotě unavená a nezřídka naštvaná na svého mistra, průbojnější spoludělnice, na svou matku, či na mě. Lubin neměl náladu poslouchat Dínino stěžování. Býval naopak odpočatý, v zaměstnání obletovaný a lichocený a čekal doma pokračování obdivných tanečků pilné včelky kolem trubce. Byl dotčený, pokud nebyl uspokojen. To pak odcházel do protější hospody posílit své mužné sebevědomí