3. Těhotenská diplomacie, sestřenice Jája, frontová pravidla a ideologický guláš
           
Moje teta Mína vyznávala teorii, že nejlepší je mít místo srdce pokladnici. Na to konto si políčila na Honzina, přesněji řečeno na velkou hospodu, kterou vlastnila Honzinova matka Stáza, a tak už ve svých šestnácti letech mohla slavit svůj první podnikatelský úspěch.
Děda Antonín se z toho div nepomátl. Nezbylo mu, než provést administrativní akt zplnoletění, aby mohla být vystrojena veselka a plod Mínina know how se mohl narodit už v legálním svazku. Tetina diplomacie šla ještě dál. Celý život vyčítala strýci Honzinovi, že jí zkazil život, když ji svedl tak mladičkou. Nastolila tak Honzinovu celoživotní provinilou poslušnost, ze které se vymanil až těsně před smrtí díky metastázám v mozku.
Mínin geniální plán však dostal vážnou trhlinu. Byl sice skvělý, ale načasování bylo tragické. Kýžené důsledky tetina těhotenství byly totiž zmařeny důsledky Února. Stázina hospoda byla znárodněna. Podnikání nese rizika a vždycky se musí nejdřív zainvestovat a pak čekat, jak to dopadne. V případě tetiny investice byla čekací doba devět měsíců. Má starší sestřenice Mína byla počata před znárodněním, ale narodila se až po něm.
Rodině bylo sice dovoleno v hospodě pracovat, ale tetě nešlo o obskakování ožralů a uklízení páchnoucích pisoárů a zvratků na dvoře. Šlo jí o společenské postavení a zisk, který hospoda vynášela, a to bylo v nenávratnu. Výsledný efekt celé akce, která skončila fiaskem, byl pouze ten, že měla Mína v sedmnácti letech mimino.
Pro babičku Miladku a dědu Antonína tak nastalo druhé kolo péče o děti. Starali se teď o malou Mínu a svého pětiletého syna Tonina. Po dalších pěti letech jsem jim přibyla já. Když se dva měsíce po mně narodila tetě Míně a strýci Honzinovi druhá dcera Jája, vzali si malou Mínu k sobě domů coby Jájinu chůvičku. Stejně to dopadlo se mnou, když se o dalších pět let později narodila moje mladší sestra Sára.
Své první kolo péče o děti rozjeli kdysi babička Miladka s dědou Antonínem zprudka: nejstarší vytoužená Olexa nezůstala jedináčkem dlouho. Když po roce přibyla dvojčata Mína a Dína, babička na dědu zanevřela. Utahaná ze tří mrňousů začala být na původce té pohromy alergická. Další těhotenství a porody tak měly stop stav. Ten byl porušen až po jedenácti letech (jako by nestačilo, že byla válka) narozením nedonošeného Tonina, který nevážil ani dvě kila. Babička Miladka to málem zaplatila životem a dědovi tak přibyl další neodpustitelný vroubek. Tonina vypiplali v troubě na plechu vystlaném hřejivou vatou, který byl předpotopní verzí inkubátoru, a na jeho záchraně se nevědomky podílela i koza Réza, která mu poskytovala své mléko.
Co se pamatuju, babička Miladka s dědou Antonínem se životem prohádali, ale když děda téměř v osmdesáti zemřel, vydržela bez něj babička jen pár měsíců. Měli zřejmě oba nepřekonatelný absťák z náhlé absence hádek, takže to museli řešit.
Vrtá mi hlavou, kdeže se teď ti dva hádají. Věřící děda Antonín se jistojistě dostal do nebe a přesvědčil se tak na vlastní kůži, jak je všechno relativní. Nebe pro něj totiž těch pár měsíců do babiččina příchodu muselo být peklem.
Babička Miladka v Boha nikdy nevěřila a nebyla ani pokřtěná. Aby ji farář s Antoníčkem oddal, věnoval praděda Bohumil nemalou částku peněz na kostel, jako úplatu neúplatnému pánbíčkovi. Farář zřejmě posuzoval nejvyššího podle sebe. Když chtěla babička dědu hodně naštvat, rozvíjela úvahy na téma, že jejich sňatek je neplatný, protože byl uzavřený podvodně. Že s ní vlastně ten příkladný pravověrný křesťan žije celý život v hříchu a zplodil čtyři nemanželské děti. Tímto tvrzením vždycky spolehlivě dosáhla u dědy stavu naprosté nepříčetnosti, kombinace bezmocného vzteku a lítosti. Myslím, že takové situace vydrželo dědovo srdce jen zázrakem a babička dost lehkomyslně riskovala, že se stane vdovou se čtyřmi malými dětmi.
Ať už je Bůh úplatný, nebo ne, měl by umět vyřešit každý problém. Zajímalo by mě, jak si poradil s mými prarodiči. Babička Miladka do nebe jistě nechtěla, ta spíš odešla do věčných lovišť, jak to dělají Indiáni. Děda Antonín by tak byl popřením teorie, že v nebi jsou všichni šťastní. Musí tedy existovat nějaké místo mezi nebem a zemí, kde se ti dva šťastně hádají.
Je zvláštní, že ačkoli moje sestřenice Jája měla modré oči a k tomu ještě blonďaté vlásky, nezdálo se, že by ji moje maminka Dína měla ve zvláštní oblibě. Jája byla o dva měsíce mladší než já, ale byla větší a mnohem silnější a mohutnější. Nepůsobila jako roztomilá modrooká blonďatá panenka, ale spíš jako umíněný golemek. Mluvila svou vlastní řečí, což jsem jí dost záviděla. Já jsem mluvila jen tou normální řečí, co všichni a to nebylo tak zajímavé. Mělo to ale háček. Nikdo Jáje nerozuměl. Totiž nikdo až na mě. Byly jsme většinu dne pohromadě, a tak byla jájovština první cizí jazyk, který jsem si osvojila. Byla to řeč špatně artikulovaná už tehdy naznačující mírnou demenci, o které se později šetrně mluvilo jako o "částečné hluchotě". Ve skutečnosti šlo o totální rodičovské selhání a nedostatek péče, ale to si dospěláci neradi přiznávají. Na Jáju prostě neměli rodiče kvůli hospodě čas. Nikdo se jí nevěnoval tak, jak by byla potřebovala. Nikdo z dospělých jí neodpovídal na její otázky, nikdo jí nevyprávěl a nečetl pohádky. Většinou ji hlídala její starší sestra Mína. I jí chyběla rodičovská péče a měla co dělat sama se sebou. Místo toho, aby se Jáje věnovali, rozmazlovali ji sladkostmi, takže byla čím dál tlustší. Přehlíželi její nedostatky a ty, které už bily do očí, neřešili, ale zlehčovali, omlouvali a sváděli na kdeco a kdekoho.
Odpoledne jsme s Jájou obvykle trávily na hospodském dvoře. Občas tam zabloudili někteří z hospodských ožralů, kteří už měli dost, a dělalo jim problémy trefit včas na pisoár. Z nouze si ulevovali přímo na dvoře mocnými proudy, které nás děsily. Ve dnech, kdy bylo po výplatě, nebo se v hospodě něco slavilo, jsme se raději uchylovaly na kuželnu, kde jsme byly ve větším bezpečí. Kuželna byla celkem rozlehlá stavba na hospodském dvoře, která v té době sloužila už jen jako skladiště starého harampádí. Na přední straně byla obehnaná pouze dřevěnou balustrádou. Trávily jsme tak hodně času vlastně venku na čerstvém vzduchu a přitom chráněné před deštěm. Kuželna měla spoustu tajuplných zákoutí, byl to opravdový ráj na hraní. Balustráda byla porostlá psím vínem, jehož bobule se skvěle hodily na vaření pro panenky. Našlo se tam i nádobíčko: porcelánové pivní tácky, nakřáplé půllitry, sklenice na limonádu a různé zbytky z hospodských sad hrnků, talířů a misek. Pro své architektonické kreace jsme tam měly k dispozici i nepřeberné množství nábytku vyřazeného z hospody: stoly, stolky, židle, různé skříňky a bedny. Abychom si vytvořily svůj „domeček“, vyklidily a vysmýčily jsme část prostoru a uspořádaly tam nábytek, nádobí a různé doplňky a hračky podle své fantazie. Byla to vynikající příprava pro budoucí povolání bytového architekta, ale osud nás později přešaltroval na jiné profesní koleje.
Od tří let jsme s Jájou chodily do mateřské školky. Tam jsem fungovala jako Jájina překladatelka a psycholožka. Jája totiž propadala nevypočitatelným záchvatům agresivní hysterie, doprovázené neuvěřitelně rychlou palbou neartikulované mluvy. Mým úkolem bylo sdělit paní učitelce, kterou hračku Jája chce dřív, než fyzicky statná sestřenka surově napadla nic netušící dítě, které si s inkriminovanou hračkou právě spokojeně hrálo. Když jsem byla nemocná, musela doma zůstat i Jája, protože si s ní ve školce nevěděli rady.
Ve školce se nám docela líbilo. Byla tam spousta hraček, jaké jsme doma neměli a velká zahrada, kam jsme si chodili hrát, když bylo hezky. Jen jídlo mi tam moc nechutnalo a nebylo to jenom tím, že babička Miladka byla vynikající kuchařka.  Nechutnalo tam ani ostatním dětem. Učitelky nás nutily dojídat, a tak jsme se už odmalička učili vymýšlet různé fígle, jak obejít nesmyslná nepříjemná nařízení. Tuhé maso, které se dalo stěží pokousat a chutnalo jako podušená lepenka ze staré krabice, jsme v nestřežené chvíli cpali pod voskovaný ubrus nebo do kapes hracích kalhot a zástěrek. Někdy jsem měla kus masa nacpaný v puse za dásní, ještě když jsem přišla ze školky. To když jsem ho musela dát do pusy pod dohledem některé z učitelek. Teprve později jsem přišla na to, že maso můžu vyplivnout do záchodu před odpoledním spaním.
Odpolední spaní jsem nesnášela. Jáje nevadilo, protože okamžitě jak zalehla na rozkládací lehátko, usnula jako špalek. Já jsem ale nikdy nespala, přestože jsme to měli nařízené. Kdo nespal, ten zlobil a lehátko s ním bylo přemístěné do temné komory. Byla to malá místnost bez oken sloužící jako skladiště. Z temné komory jsem měla hrůzu. Byla tam tma a hrozivé ticho. Skvělý trénink na samotku v kriminále už od útlého dětství. Raději jsem tedy ležela a držela oči pevně zavřené. Nebyla to žádná relaxace, spíš nekonečně dlouhý stres. Vedle mě na lehátku býval kluk Vítek, který taky nespal a bavil se tím, že mně vytrhával vlasy. Když to bylo poprvé, rozbrečela jsem se a musela jsem do temné komory. Pak už jsem raději trpěla a snažila se nebrečet, ale bylo to čím dál těžší, protože nepotrestaný malý násilník byl čím dál krutější. Evidentně ho mohl uspokojit jen můj pláč, ale já jsem bolest snášela statečně. Moje statečnost však byla jen zbabělost v přestrojení. Strach z temné komory byl silnější než bolest. Moje utrpení dosáhlo vrcholu, když se jednoho odpoledne po nekonečných neúspěšných pokusech podařilo Vítkovi vyrvat mi celou hrst vlasů. To už se nedalo vydržet. Rozeřvala jsem se. Rozlícená učitelka nemohla přehlédnout chomáč mých vlasů ve Vítkově ruce, a tak nás odtáhla do izolace oba. Násilník se tam strachem rozbulel taky, takže jsme vytvořili skvělé duo. To ale ještě nebyl konec mého odpoledního hororového školkového seriálu. O ten se postarala až Jája. Můj a Vítkův řev ji vyrval z jejího obvyklého hlubokého spánku. Když zaklaply dveře temné komory, zpoza kterých se ozýval můj zoufalý jekot, zcela logicky usoudila, že jsem v nebezpečí. Vyskočila a začala pěstmi bušit do dveří komory, čímž vyděsila jak všechny děti, tak učitelky. Nastal nepopsatelný zmatek, většina dětí brečela a učitelkám dalo dost práce situaci zklidnit. Jája mě bulící popadla do své obrovské náruče a vyděšeně mě držela jako klíště. Když vyšlo najevo, co se mi stalo, rázem mě pustila, dvěma skoky byla u mého trýznitele Vítka a než se vyčerpané učitelky vzpamatovaly, tekla mu červená. Pak se už nikdy neodvážil ke mně ani přiblížit.