Vždycky po spaní a svačině jsme si hráli. Na povel některé z učitelek jsme se u ní museli postavit do fronty a podle pořadí se vydávaly hračky. Ten, kdo byl ve frontě na začátku, měl největší šanci dostat hračku, kterou si přál. Kdo byl na konci, mohl si vybírat už jen z hraček, které zbyly, o které nikdo před ním nestál. Učitelky se strategicky rozestavily po herně a nikdy jsme nevěděli, která bude ta „frontová“. Učili jsme se už od školky bojovat o přední místo ve frontě, což byla v socialistické společnosti, kde byly fronty na všechno, dovednost velice užitečná. Učili jsme se už taky chápat protekci jako normální společenský jev. Vždycky, když byla fronta vytvořena, na první místo v ní postavila „frontová“ paní učitelka Jarušku. Oficiálním důvodem bylo, že je nejmenší, ale všichni věděli, že je to proto, že je vnučkou paní ředitelky. Vždycky si vybírala hračku jako první. Mívala taky lepší jídlo než ostatní, protože byla nejmenší a potřebovala vyrůst. Nejmenší byla proto, že ještě nedosáhla věku, od kterého byly děti do školky přijímány. Jiné děti v jejím věku prostě do školky nevzali.
Druhé místo ve frontě bylo stabilně přidělováno Jáje. Učitelky nebyly schopné problémy s ní vyřešit jiným způsobem. A tak už od školky jsem věděla, že ze všeho nejdůležitější je mít kontakty ve vedení a hned na druhém místě je hrubá síla.
Jednou nás učitelky ve školce nechaly nastoupit do dvojřadu a paní ředitelka nám oznámila smutnou zprávu: umřel nám pan prezident. Plakala a některé děti se rozplakaly s ní. Já jsem nebrečela, protože jsem si jednak pořádně neuměla představit, co to znamená umřít a taky jsem nevěděla, co je to prezident. Když jsem se na to doma zeptala babičky Miladky, odpověděla: “To je ten parchant, co lhal o měnové reformě.“ Mé představivosti to moc nepomohlo, ale pro jistotu jsem si to zapamatovala. Za několik dnů paní ředitelka nebyla ve školce a učitelky si šuškaly, že je na pohřbu pana prezidenta. „Toho parchanta, co lhal o měnové reformě?“ zeptala jsem se svým dětským hláskem a způsobila učitelkám šok. Paní ředitelka si na tu velkou událost nechala udělat trvalou a světlý přeliv. Když se vrátila, byla veledůležitá a plná dojmů. „Při hymně stáli všichni v pozoru jako sochy,“ líčila. „I kdyby měl někdo svíčku u nosu, nesměl se pohnout.“ Představila jsem si davy lidí stojících v pozoru, všichni měli pod nosem svíčku. Když jsem své poznatky o účastnících státního pohřbu sdělovala dědovi Antonínovi a babičce Miladce, rozesmál se děda na celé kolo. I babičce cukaly koutky úst, když prohlásila: “No, dementní jsou na to dost.“
Sestřenky Mína a Jája chodily do kostela se svojí babičkou Stázou, matkou strýce Honzina. Byla to nasupená babizna s nosem nejčistokrevnější čarodějnice a s černýma pichlavýma očima. Já jsem byla nekřtěňátko a můj tatínek Lubin byl komunista a zřejmě proto mě Stáza nesnášela. Neřekla mi jinak než Bazilišek. Podle ní jsem jistojistě vyrůstala pro peklo, a tak na mě apriori sváděla všechny Míniny a Jájiny hříchy.
Občas jsem ale i já do kostela chodila. Bral mě tam děda Antonín, když mě měl v neděli dopoledne na hlídání a u mých rodičů tak převládly osobní zájmy nad ideologickými. V hlavě jsem tudíž měla pěkný zmatek.
Děda mně barvitě líčil náboženské příběhy a táta je pak „uváděl na pravou míru“. Jen debil si podle něho (a všech komunistů) mohl myslet, že někde nahoře sedí nějakej Pánbůh na obláčku, když přece Sověti posílají do kosmu své sondy. Slovo debil jsem neznala a tak jsem si ho ve svém významovém slovníku zařadila vedle pojmů starý blázen a bláznivý dědek jako další synonymum pro dědu Antonína. Ve svém věku jsem se nerozhodovala mezi Pánembohem na obláčku a sovětskými sondami. Rozhodovala jsem se pouze mezi tátou Lubinem a dědou Antonínem. Děda vedl na celé čáře. Táta dosáhl svou výchovou pouze toho, že když později Sověti poslali do kosmu chcípnout fenku, pojmenovala jsem svého plyšového hafíka Lajka.
Babička Stáza byla podle tety Míny „ta pravá“, která měla co dělat v kostele. Svou hospodu prý dostala od hraběte Valdštejna, když se vdávala za hraběcího kočího. To určitě nebylo jen tak. Mína si byla jistá, že babiččin první syn, starší bratr strýce Honzina, byl hraběcí levoboček. Jen se koukněte na jeho aristokratický profil! Mimochodem, babička Stáza měla nos jako kliku od blázince, takže aristokratický profil jejího syna rozhodně nepotřeboval ovlivňovat otec, ať už to byl kdokoliv.
Další neřestí babičky Stázy bylo podle Míny sadistické cizoložství. Stázin manžel ještě mladý ochrnul po nehodě a za poměrně krátkou dobu potom zemřel. Stáza se mu údajně, než se stala vdovou, pelešila se štamgasty vedle jeho smrtelné ložnice a schválně při tom nechávala otevřené dveře. Netušila jsem, co znamená výraz „pelešit se“. Zcela logicky jsem usoudila, že to má co do činění s pelechem psa Alíka, kterého měla babička Stáza. Vůbec jsem nechápala, proč by se někdo, místo aby si lehl do pohodlné postele, krčil v malém špinavém psím pelechu. Teď, když už význam tohoto slova znám, pokládám za poctivé dodat, že Stáza v té době sama vedla hospodu a živila tak celou rodinu, starala se o domácnost a pečovala o svého těžce nemocného manžela a dvě malé děti. Dveře do manželovy ložnice nechávala otevřené i v době, kdy pracovala v hospodě, aby s ním byla v kontaktu, kdyby něco potřeboval. Zda jí mohla zbývat energie na zvrhlé sexuální hrátky, ať si posoudí každý sám.
Mína ovšem nemohla popřít, že babička Stáza pekla nepřekonatelný jablečný závin. Ještě teď se mi sbíhají sliny jako ratlíkovi, když si na něj vzpomenu. Naštěstí byla ta zlá babizna tak velkorysá, že ten závin naše hodné maminky naučila.
Od babičky Stázy měla také moje sestřenice Jája parádní růžové polobotky s bílými kytičkami a páskem na ozdobnou sponku. Já měla jen obyčejné hnědé kotníčkové šněrovací boty. O těch růžových jsem dlouho marně snila a stále je ve svých představách viděla zářící novotou, přestože ty Jájiny dostávaly s postupem času pořádné šrámy a odřeniny. Jája měla větší nohy než já. Jednoho dne mi teta Mína, která se u nás zastavila, docela vyrazila dech. Řekla mamince Díně, že právě koupila Jáje nové boty. Ty růžové už jí byly malé, a protože ví, jak se mi ty Jájiny boty líbily, přinesla mi je. Byly už dost okopané a tak je nechala nově nastříkat. Nábožně jsem otevřela krabici s vysněnými botami a můj sen se rázem rozpadl na padrť. Boty byly sice nově nastříkané, ale na bílo. Zase jednou Mína s Dínou nechápaly, proč brečím a proč si boty, po kterých jsem tolik toužila, nechci ani za nic obout.
Babičku Stázu jsme jednou se sestřenkou Jájou pořádně naštvaly. Vlastně byla naštvaná jen na mě, protože podle ní to byl beztak můj nápad a Jáju jsem navedla.
Byl svátek „Božího těla“ a sestřenky nastrojené v bílých silonových princeznovských šatičkách s volánky a obrovskými mašlemi v pase, s květinovými věnečky na hlavách a s opentlenými proutěnými košíčky plnými kvítků, odešly slavit s davem, zatímco já jsem si (v teplácích) hrála sama s medvědem Méďou a panenkou Nánou. Ach jo, nespravedlnost světem vládne!
Jája byla slavností nadšená. Chtěla si ten zážitek zopakovat a taky mi vynahradit, že jsem tam nebyla a nemohla tu krásu vidět. Většinu našich her jsem vymýšlela já, ale tentokrát výjimečně vymyslela hru „na Boží tělo" Jája.  Nejvíc ji fascinovalo rozhazování kvítků z  košíčků na cestu, kterou se ubíralo procesí. Přinesla tedy dva božíhodové košíčky, mně půjčila ten sestřenky Míny, a vydaly jsme se na zahradu babičky Stázy. Zahrada byla hned za kuželnou. Otrhaly jsme hlavičky všech květin, co tam kvetly a košíčky jimi naplnily. Vlastně ne úplně všech. Jedna poslední fialová kopretina tam zůstala, protože jsme se v závěru nedokázaly dohodnout, která z nás dvou ji má utrhnout. Velkoryse jsme ji tedy ponechaly na záhonu a dodnes cítím, jakým uspokojením mě to diplomaticky spravedlivé řešení naplnilo. Pak jsme zvolna procházely po zahradních cestičkách a vysypávaly je kvítky. Bylo to báječné a povznášející i v teplácích. Jak silný zážitek to teprve musel být v těch nadýchaných princeznovských šatičkách!
Idylku přerušil až Stázin hysterický řev, když si přišla na zahradu natrhat rebarboru do koláče. Upalovala jsem domů k  Méďovi a Náně, naplněná nejasnou hrůzou spojenou s kohoutem Adolfem, který mě už nějaký čas strašil ve snech.
Babička Stáza chovala totiž slepice, kterým kraloval obrovský kohout, kterému říkala Adolf. Byla na něj pyšná, protože to byl opravdu parádní kus. Jeho hřebínek a lalok pod zobákem byly krvavě rudé, hruď se leskla zlatohnědými péry, ale jeho největší chloubou byl ocas. Obří měňavá modrozelená péra za ním v ladném oblouku povlávala, když si vykračoval po slepičím dvorku vedle kuželny a kontroloval, jestli slepice hrabou dost usilovně. Byl zlý a agresivní a my s Jájou jsme se ho bály. Když se náhodou objevil na dvoře, rychle jsme se dekovaly. Jednou jsme byly ale tak zabrané do hry, že jsme nezaregistrovaly, že se mu zase podařilo dostat ze slepičího oploceného dvorku. Seděly jsme na bobku a vařily panenkám kafíčko z bláta, když vtom Adolf skočil Jáje na záda a se vzteklým kvokáním ji začal klovat do hlavy. Ječely jsme tak děsně, že strýc Honzin a babička Stáza okamžitě vyběhli z hospody. Honzin byl rychlejší. Jeho úlek a vztek vyústily v reakci, která bleskově vyřešila situaci. Popadl kohouta a jedním rázem mu na špalku uťal sekerou hlavu. Pak vzteklým pohybem mrštil kohoutem, který měl místo hlavy už jenom gejzírek krve. Torzo přistálo obloukem u nohou babičky Stázy, která málem omdlela. Nebyla chvíli schopná se pohnout. Pak se otupěle otočila a pomalými mechanickými kroky se vracela do lokálu. Těžko říct, jak velkou roli sehrálo v Adolfově neradostném konci jeho jméno. Možná si tím činem strýc Honzin kompenzoval skutečnost, že byl za války totálně nasazený v  Říši. Trvalo to pár dní, než jsme se zase odvážily hrát si na dvoře. Zkrvavený špalek a kohoutova hlava už navždycky odnaučená klování se mě ještě dlouho potom vybavovaly.
Postupem času jsme se s Jájou začlenily do party starších dětí z ulice a hrály s nimi všechny ty báječné hry na schovávanou, vybíjenou, Honzo vstávej, na lupiče, zlého dědka a spoustu dalších.
Postupně jsme také začínaly pronikat do tajů vztahů v hierarchii společenství. Byly jsme mrňavé a tudíž partou prozatím chráněné, protože jsme nemohly nijak ohrozit pozice vůdců v jejím čele. S gustem jsme s ostatními pokřikovaly hanlivé veršíky na adresu kluka Ládi o pár let staršího, než jsme byly my dvě, aniž bychom v nejmenším chápaly jejich význam: 
Láďa, páďa, čokoláda,
každá holka má ho ráda.
Byla to samozřejmě naprostá hloupost. Nevím, jak to bylo v budoucnu, ale v té době žádná holka rozhodně neměla ráda ubrečeného rozmazleného jedináčka Ládíka, který byl fackovacím panákem party. Nám s Jájou, a myslím, že ani nikomu jinému, Ládík nikdy neublížil. Určitě jsme mu nepřály nic zlého, ale bylo vzrušující být součástí party a utvrzovat se o tom tím hloupým kolektivním pokřikem, který nás vymezoval vůči okolnímu světu, i když jsme v hloubi duše tušily, že to není fér.
            Musely jsme s Jájou dokázat, že si zasloužíme patřit do party, že jsme už dost velké a odvážné. Naším úkolem bylo vydržet venku až do tmy a za žádnou cenu nejít domů dřív. Normálně nás rodiče volali domů už před setměním, a tak jsme se v den zkoušky zavčas schovaly za keře v koutě zahrady. Samozřejmě jsme slyšely, jak nás volají, ale ani jsme nedutaly. Mína šla domů jako obvykle a konspirativně lhala, že o nás neví. Do party patřila už dávno a její spolupráce na našem křtu měla prověřit i její kvality. Když se připozdívalo a rodiče nás už nějakou dobu marně hledali, začínali ztrácet nervy. Ani my s Jájou jsme nebyly nejklidnější. V temném koutě zahrady za kuželnou jsme se bály jednak tmy a jednak toho, co nám rodiče udělají za naši neposlušnost. Taky jsme už měly pořádný hlad. Když byla tma černočerná, vydaly jsme se konečně z úkrytu. Křečovitě se držíce za ruce jsme bez dechu překlopýtaly kuželnu, kde to potmě vypadalo notně strašidelně, a přes dvůr se dostaly na ulici. Tam nás hledali rodiče a sousedé včetně všech členů party, kteří samozřejmě hledali ze všech nejusilovněji a ujišťovali dospělé, že nás celé odpoledne neviděli. Když jsme se objevily, mámy Dína s Mínou se rozbrečely úlevou a tátové Lubin s Honzinem pouštěli hrůzu, jak dostaneme doma nařezáno. Ani za cenu mučení jsme nesměly partu prozradit a taky jsme nic neřekly. Pouliční výstup našich tátů vykrystalizoval z obav a byl určený nejen pro nás, ale hlavně pro obecenstvo, které se podílelo na našem hledání. Doma už byl táta klidnější, ale to se nedalo říct o mě. Ze strachu a napětí jsem se poblinkala a tím jsem předešla trestu. Z hříšnice jsem se rázem stala opečovávanou chudinkou.
S Jájou jsme už také začínaly podnikat výpravy do blízkého a později i do vzdálenějšího okolí. Nejdřív jsme se odvážily na velkou louku, která byla hned za prašnou silnicí. Kvetla tam spousta modrých pomněnek, žlutých blatouchů a pryskyřníků, růžových kohoutků, smolniček a šištic rdesna a také velké bílé kopretiny se zlatými terčíky uprostřed, ze kterých jsme pletly věnečky. Na louce byla studna s pumpou, odkud naše maminky denně nosily ve kbelících vodu na vaření a mytí, protože v naší čtvrti nebyl ještě vodovod.
Kousek dál byl rybník Kuchyňka, ke kterému jsme sice měli zakázáno chodit, ale znáte to: kdo by poslouchal rodiče. Snad jedině Ládík.