4. Hospoda babičky Stázy, pohřeb prastrýce Rudolfa a sebevražda krásné Růženy
           
Babička Stáza se jen těžko smiřovala s tím, že hospoda, kterou sama vybudovala z bývalé sýpky a kterou celý život vedla a spravovala, jí už nepatří. Když přišli ozbrojení přátelé lidu, musela jim předat zásoby, účty a klíče nejen od hospody, ale od celého domu. Bývalá sýpka byla rozlehlá patrová budova. V přízemí byl lokál, velký sál, ve kterém byla restaurace, místnost s kulečníkem a skladové prostory. V prvním patře byly dva byty. Velký čtyřpokojový obývala babička Stáza, v menším dvoupokojovém se zabydloval její syn Honzin s rodinou. Stáza plánovala, že až se Honzinova rodina rozroste, byty si vymění. Ale všechny její plány se zhroutily. Vystěhovali ji z jejího velkého slunného bytu do jedné místnosti ve skladu vedle lokálu. Malé okno odtud vedlo na sever, na temný dvorek. Byla to nezdravá tmavá díra a páchlo to tam zatuchlinou. Stáza doufala, že je to jen nějaké nedorozumění, omyl, který se musí brzy vysvětlit. Nechápala, že by mohlo přestat platit právo a spravedlnost. Hospodu, kterou sama stvořila, nedokázala opustit. Dál tam pracovala za směšný plat a platila nájem v domě, který jí přestal patřit. Její původní byt rozdělili na dva malé a nastěhovali tam nájemníky.
            Do hospody odnepaměti jezdila každé jaro kočovná skupina loutkoherců. Po několik dnů vždycky tábořili ve svých maringotkách na hospodském dvoře a hráli představení ve velkém sále. My děti jsme se na tu událost těšily dlouho předem. Pomáhaly jsme připravovat sál a rovnat židle. Bez dechu jsme pak sledovaly příhody, které na jevišti zažíval Kašpárek. Do party nám na těch pár dnů vždycky přibyla Ilonka stejně stará jako my s Jájou. Měla jen ubohou kaučukovou panenku zabalenou do kostkované šály, zato si mohla sáhnout na všechny ty báječné velké dřevěné loutky, se kterými její rodina hrála divadlo. A měla ještě něco, co my jsme neměly: domov na kolečkách. Fascinovalo nás, že může jezdit a nedřepí přilepený do země jako ty naše a nenutí tak Ilonku zůstat na jednom místě. Nevýhody kočovného života jsme tehdy ještě nechápaly. Navíc se už i nad kočovnou hereckou společností stahovaly komunistické mraky, aby zarazily její soukromé podnikání. Reálná hra loutkoherců neskončila vítězstvím dobra a spravedlnosti jako hry, které předváděli na jevišti. Na komunisty byl Kašpárkův důvtip krátký.
            Strýc Honzin se vyučil číšníkem a kuchařem, aby mohl pracovat v prosperující hospodě své matky Stázy. Jednou měl hospodu zdědit. Pokračovat v rodinném podnikání bylo pro něj zcela přirozenou bezproblémovou budoucí kariérou. Nezapadala však do šťastné budoucnosti podle komunistického scénáře. Když hospodu Stáze po Únoru 1948 znárodnili, znárodnili Honzinovi a statisícům jemu podobných i jejich životní plány. Do hospody dosadili svého člověka, aby tam šéfoval a dohlížel na záškodníky, kteří se provinili tím, že ji vybudovali. Práce Honzina přestala uspokojovat, namísto toho pociťoval lítost a vztek nad tím, jak hospoda upadá. Přišlo nařízení, podle kterého museli odstranit kulečník a zavřít kuželnu. Fyzicky pracujícím nezbývaly po údernických směnách síly na buržoasní hrátky a těm ostatním se taková ideologicky nevhodná zábava musela zatrhnout. Když si po čase Honzin uvědomil, jak ho nová situace ničí, rozhodl se odejít pracovat jako montér do továrny na výrobu pletacích strojů. Z potenciálního drobného živnostníka a tedy nepřítele lidu se tak stal dělník, který mohl směle říkat: „Já jsem dělník, kdo je víc?“ Místo toho však jen tiše zatínal zuby a pěsti.
Pak babička Stáza onemocněla. Bodejť by ne. Pracovala těžce celý život a postihlo ji příliš mnoho zlého, než aby se to neprojevilo. Už víc jak dvacet let od smrti svého muže byla na všechno sama. Byla nemocná dlouho a musela pak i do lázní. V lázních si našla přítele, který měl podobný osud jako ona. Znárodnili mu živnost a do domu nastěhovali nájemníky, kteří mu dělali ze života peklo. Přistěhoval si ke Stáze trochu svého oblečení, a protože byl kutil, zvelebil bývalé skladiště k nepoznání. V zadní části kuželny vybudoval něco jako altán, který byl přece jen trochu vzdálenější od hlučících štamgastů než Stázin miniaturní byt v těsném sousedství lokálu. Provizorní stěny polepil barevnými obrázky z časopisů, které jsme si s Jájou vydržely donekonečna prohlížet. V létě tam bylo příjemné posezení v sousedství zahrady. A Jája s Mínou měly nového dědu.
            Náš společný děda Antonín se narodil jako šestnácté dítě prababičky Josefíny a pradědy Ignáce.  Když bylo prababičce třiapadesát, otěhotněla posedmnácté, ale když trhala na podzim jablka, spadla ze stromu a potratila. Děda Antonín tak zůstal nejmladším benjamínkem rodiny.
Když jsem se narodila, žilo dědových sourozenců už jen pár. Dvě jeho sestry bydlely v Praze. Jedna z nich hrála v Národním, druhá byla ženou vnuka malíře Mikoláše Alše. Další žila v Brně s dcerou, která měla v genech stejnou touhu vynalézat jako dědův bratr, strýc Rudolf. Ten bydlel v domě svých rodičů a občas jsem ho vídala, když jsme k němu s dědou zašli na návštěvu. Byl hrbáč a vynálezce, nezapomenutelná figurka. Zemřel, když mi byly čtyři.
Pohřeb prastrýce Rudolfa byl první pohřeb, kterého jsme se s Mínou a Jájou zúčastnily. Bylo to na jaře, kvetly kytky a stromy a my jsme se vydaly svátečně oblečené v pohřebním průvodu na hřbitov. V ruce jsme každá třímala narcisky ze zahrádky babičky Stázy. Byly jsme trochu vyjukané ze smrti a vážnosti dospělých, ale když už kněz řečnil nad hrobem dlouho, začaly jsme se nudit. Jája se dala na urputný lov ve svých nosních dírkách. Dělala to často i ve školce. Ulovený obsah okázale prohlížela a po pečlivém zkoumání skončil v její puse. Rodiče stojící za námi a hledící pietně na rakev přes naše hlavy o tom neměli tušení. Když si však Jájina počínání všimla jedna z pratet stojící proti nám, odběhla se za nejbližší pomník vyzvracet. Bylo to samozřejmě přikládáno rozrušení ze smrti a smutečního aktu. Já jsem nořila nos do narcisek a zálibně nasávala jejich vůni. Vůně jsem zbožňovala. Díky tomu se mi na obličeji rozrůstala zářivě žlutá pylová skvrna. Jen sestřenka Mína měla ten správný urputně tragický výraz, který jí ostatně vydržel celý život.
Když kněz dořečnil, začali funebráci spouštět rakev. Sledovala jsem to se zvědavým zaujetím. K hrobu pak přistupovali smuteční hosté, každý do něj hodil květiny a lopatku hlíny. Když jsme s Dínou přišly na řadu, nemohla jsem se rozloučit se svými narciskami. Chtěla jsem si k nim ještě chvíli vonět, ale maminka se mi je snažila rychle dostat z ruky, abychom uvolnili místo ostatním. Chvíli jsme se o ně nad hrobem přetahovaly. Jak se maminka pokoušela povolit mé sevřené prsty, trochu víc mi je stiskla. Vykřikla jsem a upustila do hrobu nejen bojem pocuchanou kytku, ale i lopatku, kterou jsem držela v druhé ruce. Lopatka bouchla o rakev, Jája se lekla a počůrala se. Stála vedle mě, oči vyvalené strachem a mocný proud jí stékal do svátečních bot. I to se jí ve školce občas stávalo. Pak začala bulet svým typickým způsobem, ze kterého naskakovala husí kůže. Bylo to horší než siréna. Dína s Mínou nás zahanbeně a naštvaně vlekly ze hřbitova. Babička Miladka s nadhledem utrousila, že jim přece předem říkala, že brát malé děti na funus je blbost.
Děda Antonín někdy vzpomínal na svoje sourozence, kteří už nežili. Nejraději jsem měla historku o jeho nejstarším bratrovi Josefovi a krásné Růženě. Na Josefa, pojmenovaného po matce, se děda pamatoval jen matně, ale zato o něm hodně slýchal od rodičů. Josef byl rodinnou legendou. Zemřel mladý, bylo mu teprve osmadvacet a pro jeho rodiče to byla obrovská tragédie.
Když začala první světová válka, musel Josef nastoupit do armády a odjet na frontu. Jeho rodiče, prababička Josefína a pradědeček Ignác, žili v hrůze, že o svého prvorozeného syna přijdou a všemožně se snažili dostat ho z fronty zpátky domů. Po dlouhých měsících se jim sice Josef vrátil, ale málem ho nepoznali. Prodělal tyfus, byl zesláblý, zubožený a zlomený tím, co na frontě viděl a zažil. Zakrátko přes veškerou péči zemřel. Jeho smrt nezasáhla jenom jeho rodinu, ale i Růženu, se kterou se měli brát. Byla to místní kráska, po které muži šíleli, ale pro ni neexistoval nikdo jiný než Josef. Po jeho smrti Růžena často navštěvovala prababičku Josefínu, která ji pokládala za člena rodiny, za živou vzpomínku na svého syna. Josefa nedokázal Růženě žádný muž nahradit. Byla krásná, ale nešťastná. Pila sice potají, ale bylo to veřejným tajemstvím.
Po letech se nakonec přece jen vdala, dokonce se přivdala do naší rodiny. Vzala si totiž bratrance babičky Miladky, jednoho z mužů, kterým zlomila srdce. Chtěl ji i přesto, že věděl, že ho nebude milovat, že s ním nechce mít děti a že má slabost pro alkohol. Chtěl se o ni alespoň starat. Růžena byla většinou milá, příjemná a pracovitá. Jen někdy to na ni přišlo a ze žalu nad ztracenou láskou se zpila do němoty.
Jednou se její muž vrátil z práce domů a našel na stole její dopis na rozloučenou a na podlaze kaluž krve. Nikde v domě nebyla. Zalarmoval sousedy a pak i policajty. Všude ji marně hledali. Až večer se objevila ve dveřích špinavá, rozcuchaná se skvrnami zaschlé krve na těle, oblečení i ve vlasech. Teprve pak se dozvěděli, co se stalo.
Hned po ránu si přihnula. V opilosti se rozhodla odejít za svým milovaným Josefem a napsala dopis na rozloučenou. Sebevražda se jí však nepovedla. Když si přeřezala žíly na levém zápěstí a začala jí stříkat krev, najednou vystřízlivěla. Pokusila se ránu zašít černou nití, pak si ji ovázala jakýmsi hadrem. Vedena neurčitými a těžko pochopitelnými výčitkami svědomí, vzala motyku a šla na pole kopat brambory.