Když Díně narostlo  břicho obrovské jako dýně a přestala před porodem chodit do práce, přestěhovali si mě rodiče k sobě. Tak skončil můj pobyt u babičky Miladky a dědy Antonína. Skončily časté výlety do lesa na houby a na šišky a klestí i dobrodružné výpravy kolem dávno opuštěného lomu, kde se už léta nestřílelo, ale kde stejně číhalo jakési tajuplné nebezpečí. Skončily i téměř každodenní cesty na zahradu u řeky, kde jsem pomáhala zalívat záhonky z malé konvičky a za odměnu mlsala jahody, maliny, jablíčka či blumy, podle toho, co zrovna uzrávalo.
Do vzpomínek se propadlo i koupání s dědou u splavu, kde předváděl vodotrysk a mrtvolu vznášející se toporně na hladině. Obveseloval tím nejen mě, ale celou hordu dětí a výrostků, co se tam koupávali. V době nástupu miniaturních plavek, které zakrývaly co nejmenší část těla, začínal děda svou komediantskou produkci u splavu odložením kalhot. Už tento první krok vzbuzoval nadšení diváků, neboť děda vstupoval do vody v trikotýnových podvlékačkách (kouzelně přezdívaných podlísračky), které mu sahaly do půlky kolen. Halekal, chrochtal a stříkal vodu a naprosto ignoroval posměšky mladíků hodnotících jeho „moderní“ plavky. A tak kluci brzy upustili od vtípků, které zůstávaly bez efektu. Děda Antonín budil veselí, ale ne posměch. Budil dokonce respekt a jakýsi zvláštní druh obdivu. Výrostci se snažili napodobit jeho kreace, aby si zpestřili jednotvárnost letních dnů, ale dědových kvalit nedosahovali.
Jeho postava na břehu připomínala dort „Jadran“ vzhůru nohama. Nahoře trůnilo tmavohnědé těsto – dědovo tělo do pasu dobronzova opálené při obracení sena a práci na zahradě, světlehnědý ořechový krém reprezentovaly podlísračky a bělostný pás šlehačky představovaly dědovy tvarohově bílé nohy, celá desetiletí schovávané před sluncem v dlouhých kalhotách. Na své nohy byl děda Antonín obzvlášť pyšný. Baletil po břehu drobounkými krůčky na špičkách, rukama si vykasal své famózní podvlékačky nad kolena a vykřikoval fistulí: „Já mám nohy jako panna, jako laňka, jako baletka!“ Jeho bělostné, pravidelně tvarované nohy nepokrýval jediný chlup.
            Děda Antonín mně často něco předčítal a jeho přednes byl fascinující. Naučil mě spoustu básniček, některé z nich však byly tajné. Ty jsem měla nejraději, ale nesměla jsem je nikde a nikomu recitovat. Vůbec mi to nevadilo, protože říkat je bez dědy Antonína by mě beztak nebavilo. V dědově režii jsme si je náramně užívali. Byli jsme sehraná herecká dvojice. Má nejoblíbenější byla jedna z básní Jaroslava Vrchlického. Děda ji začínal tajemným hlasem:
„Na mém stole odedávna leží zvláštní kus“,
a já jsem vítězoslavně vpadla:
„je to věrně padělaný lesklý lidský trus.“
Děda pokračoval patetickou, vědecky zaujatou deklamací:
„Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.“
Naši nejoblíbenější pasáž jsme dvojhlasně halekali fortissimo jako o život:
„Ať to vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál.“
Jednou, právě ve chvíli, kdy jsme tuto pasáž naplno prožívali, rozrazila dveře babička Miladka s rozlícenou tváří: „Co to dítě učíš, ty starej blázne!“
Ale děda Antonín dobře věděl, jak mě připravit pro život. Ta báseň byla jedním z našich malých tajemství, nikdy jsem neměla potřebu ji někomu recitovat, nebo i jen prozradit, že ji znám. Až o mnoho let později, když mi bylo sedmnáct, jsem se na ni rozvzpomněla a neodolala jsem pokušení si ten dávno zapomenutý dvojhlas zopakovat.
Jeden z mých pubertálních spolužáků Jurin poslal tehdy po třídě zvláštní psaníčko. Každý, kdo si ho přečetl, kroutil hlavou nebo si zaťukal na čelo a poslal ho dál. Jurin  si nechápavé a pobouřené reakce spolužáků vychutnával a zjevně se bavil tím, že ví něco, o čem ostatní nemají tušení. Když psaníčko šumící třídou došlo ke mně, četla jsem: „Na mém stole odedávna leží zvláštní kus…“ Byla to výzva, na kterou jsem nemohla nereagovat. S gustem jsem doplnila pokračování, stejně jako před lety. Jurinův samolibý vědoucí úsměv se rázem změnil v nevěřícně šokovaný výraz. Bylo jasné, že od premiantky něco takového nečekal. Vrchlického kontroverzní báseň zafungovala jako tajné heslo. Lidi, co k sobě patří, se můžou najít různým způsobem.
            Často jsme chodili s dědou Antonínem a babičkou Miladkou na pole. Byl to malý kousek políčka u lesa, na vrcholku příkré stráně. Děda s babičkou tam pěstovali obilí na krmení svého domácího zvířectva a pás brambor na krmení potomstva. Když vyrazily na brázdách bramborové rostlinky, měly jsme s Jájou, Mínou a Toninem veledůležitý úkol: zachránit úrodu pro celou rodinu. Věděli jsme, že ti krásně pruhovaní brouci se jen vydávají za modelky z říše hmyzu. My jsme jim nenalítli, protože děda Antonín nám je odhalil jako nejhroznější nepřátele, jejichž hlavním cílem je vyhladovět lidstvo. Když jde o život, nesmí mít člověk slitování. A tak jsme sbírali mandelinky do papírových pytlíků a nešetřili jsme ani jejich růžovoučká vyžraná mimina. Zpočátku je Tonin  zkoušel drtit mezi kameny a taky jsme zkoumali, jak křupnou, když je rozšlápneme. Ale jak časem nezvaných hostů na brambořišti přibývalo, neměli jsme už čas ani chuť na experimenty. Děda Antonín je hromadně pálil na ohni. Nejsem si jistá, jestli se mi tahle hra na mandelinkovou inkvizici později nevrátila ve formě nejrůznějších malých a velkých problémů. Něco jako zločin a trest.
V létě jsme se na políčku pletli při sklizni obilí, pomáhali vázat snopy povřísly a stavět z nich panáky. Na podzim jsme vybírali brambory a pálili hromady chrástu.
Babiččiny obrovské svačiny jsme baštili ve stínu modřínů, jejichž bodličky mě fascinovaly svou svěží zelení a hebkostí. Pod modříny jsme si stavěli zahrádky z mechu, šišek, kytek a kůry, obehnané plůtky z klacíků. Opadané šišky jsme vždycky posbírali do pytle a děda je naložil na vozík, aby je odvezl domů na topení. Po cestě na pole, kdy byl vozík prázdný, jsme se na něm po cestě střídaly my děti. Jízda na tvrdém kodrcajícím vozíku pro nás byla jedním z mnoha každodenních dobrodružství.
Na konci června jsme si doplňovali svačinku lesními jahodami, kterých byla plná stráň a později lesními malinami a ostružinami. Když bylo dost hub, nosili jsme jich domů plné košíky a měli je téměř každodenně na jídelníčku. Sbírali jsme také bylinky a sušili je na zimu na léčivé čaje a na podzim jsme na stráni trhali šípky. Les, stráň i políčko byly plné zvuků. Děda Antonín nás naučil rozeznávat hlasy sýkorek, pěnkavek a stehlíků, budníčků a všudypřítomných hašteřivých vrabčáků. Vyprávěl nám o lesních ptačích doktorech datlovi, žluně a strakapoudovi a my jsme se vzájemně upozorňovali na jejich ťukání a ujišťovali se, že dělají svou práci
Někdy se nám poštěstilo velkou žlunu uvidět, když slétla na zem a procházela se po lesní cestičce. Byla celá žlutozelená s černobíle proužkovanými konci křídel a červenou čepičkou.
Pozorovali jsme taky spoustu různě velkých a zbarvených brouků, kterých jsme uměli pojmenovat jenom několik. Nejraději jsme měli červenočerné ploštice a slunéčka sedmitečná, pruhované hrobaříky, měňavé zlatohlávky a černé chrobáky, kterým děda Antonín říkal hovniválové. Mně se tajně líbily i ty nebezpečné kriminálnice mandelinky. Začínala jsem docházet k poznání, že v životě není všechno jenom černobílé, dobré nebo špatné. Že všechno má nejen svou temnou, ale i nádhernou, fascinující stránku.
Kvečeru jsme se vraceli z pole vždycky tak uondaní, že jsme se už nemohli dočkat, až padneme do postele. Byla to příjemná únava spojená s pocitem, že jsme užiteční a přispíváme svými dětskými silami k zdárnému fungování celé široké rodiny. Myslím, že ten pocit je pro život nezastupitelný.