krásně svázáno, a souhlasím se závěrem, možná bych mužům v těch zlomcích ještě trochu ubral 
 

...myslím, že nelze zobecnit. Kdokoliv může narazit na překážku, která jej bude limitovat. Mít možnost zdravého zrání je dar.

 

Zkušenost stáří nemůžu posoudit, protože ji logicky neznám. Nicméně ve věci preciznosti ve směru formálním i obsahovém jsem si byl jistý, že nemizí s věkem - když se podívám na staré i současné mistry, přijde mi naopak, že šli v obou kvalitách (preciznosti formální, obsahová), stále vpřed. Viz Beethovenovy pozdní smyčcové kvartety.

Tak ti nevím, mNTRA, já četla na literárních webech dost děl, o kterých vím, že jsou naprosto upřímná a současně neprecizní. "Srdce" autora je vloženo do obsahu, ale forma je odfláknutá. Na druhé straně dokonalá forma s prázdným obsahem rovná se dílo sterilní. Ale jak říká Doremifa, tohle by bylo na delší debatu...

 

Díky vám oběma za vaše slova...

...taky jsem měla před léty potřebu napsat něco na ten způsob :)

 

mNTRA: estli Ty si nepleteš božské a lidské (asi by to bylo na delší diskuzi). Pár jedinců za trvání lidského pokolení skutečně významně převyšovalo standardy doby a tvořilo s přesahem, který nemá hranici. A my ostatní, kteří božský dotek postrádáme, se pinožíme alespoň po lidském způsobu.

Mládí z principu musí být nekompromisní, aby stáří mělo z čeho slevovat. 

Ona právě preciznost v umění je přirozená. To neprecizní, nekvalitní je neupřímné, kýčovité atd. Umění dokonalé je i umění dokonale lidské.

Často mi přijde, že dochází k zaměňování dokonalého se sterilním. :)

jsem žena

snad působím zrale

když na povale vrká čas

 

 

jsem žena

 

S touhle větou Krása poezie je v tom, že musí být precizní ve všech směrech  bych asi i trochu polemizovala. Precizní ve všech směrech se u mě rovná dokonalé. A myslím, že krása věcí, lidí a potažmo i poezie nespočívá v dokonalosti, ale právě v drobných nedokonalostech, které mají. Nicméně - stejně jako nesmíme vzdávat boj s lidskou blbostí, byť ho nelze vyhrát, nesmíme vzdávat ani snahu o onu možnou dokonalost (že bychom jí někdy dosáhli, toho se fakt nebojím).

 

Hudbu bohužel (nemajíc hudebního sluchu) nestuduji, to by byl ztracený čas. Přesto mi jakýsi cit pro češtinu, který snad mám, umožňuje rytmus psaných slov vnímat. A u vázaných veršů jej více či méně úspěšně do básně propašovat....

Nevím, Jiří, jestli je báseň a divadelní hra jedno a totéž, ale závěr by měl být u obou dostatečně výmluvný (pan Čapek promine, ale na sekání ocasů loveckým psům mám názor bohužel odlišný).

 

 Pokud jde o tvou úpravu -  zcela  nevystihuje zcela to, co jsem chtěla říct - že muž a žena jsou dvě poloviny a teprve spolu tvoří celek. Čili na slově  napůl  z pochopitelných důvodů trvám. Ono  zcela  by se dalo nahradit i slovem  vlastně, jenže to by pak svět byl docela plný mužských ( a ženských rovněž) zombií...Takže  napůl...

Ahoj, děkuju za odpověď.
Ono to „cizí mi“ navazuje na „která/co“. Ale máš pravdu, že to „která“ se tam hodí, to jsem kritizoval špatně.
Krása poezie je v tom, že musí být precizní ve všech směrech. Takže dílo začíná mít, pro mě, smysl, až teprve skloubíš čistý rytmus s čistým obsahem – a nenecháš to sklouznout ani do kolovrátku, ani do zmňagy.
Ke konci, je cítit, že to úplně nepracuje. Já v takové situaci, kdy potřebuju změnit slovo, ale zároveň nemůžu, protože ho tam potřebuju, změním radši část celou. Tento typ bloku je kontextuální a dá se přemoci tím, že změníš prostředí (v tomto případě věci předcházející).
Teď trošku odbočím: k nepravidelné rytmice, nepravidelný rytmus je nádherná věc a krásně se s ním pracuje, ale myslím, že musí být vědomý. Jestli trošku studuješ i hudbu, francouzský skladatel Olivier Messiaen napsal nádherné věci o nepravidelných (a unikátních – tj. neopakujících se) rytmech. Je to sice čistě hudenbí nauka, ale bezvadně převoditelná do básnické praxe. Myslím, že vůbec poslech Messiaenových nerovnosti v hudbě kultivuje psaní.

Doufám, že doplnil, Tesso - ale jak mám ve zvyku, trochu jsem si to pojmul humorně :-)) Bylo to pro mě svěží inspirativní dílko, díky,

 

 měj se :-))

Sešly se názory, zejména na konec básně. Už Karel Čapek v díle "Jak vzniká divadelní hra" úsměvné podotýká, že konec by se měl uříznout jako ocas lovekému psu Moje "úprava"

.....

zříš pravdu vpravdě odvěkou:
beze mě nejsi 
zcela živ

 

 

 

 

 

Hesiono a Doto, děkuju, že jste se zastavily...

Ahoj, mNTRA, dík, že ses zastavil u dílka, které je spíš hravé než vážně poetické. Samozřejmě, že mě zajímá, jak čtenář můj text vnímá, ať už po stránce obsahové nebo stylistické.

Pokud jde o rytmus, jo, snažím se ho dodržovat ze všech sil, ale zjistila jsem, že pokud ho doopravdy vycizeluju, dost často sklouzne báseň do určité až kolovrátkové říkankovitosti. Pro písňový text to je fajn, čtenáře básní by ale mohl uspat. Já si čtu básně ( svoje i cizí) nahlas, jo, jsem doma trochu za exota, ale líp se jim tak dostávám pod kůži. Takže si v rytmu občas dovolím určitý drobný odskok, který se ovšem při hlasitém čtení dá srovnat tempem řeči.
Prošla jsem tvoje připomínky, ale dovolím si nesouhlasit.

Pokud jde o změnu která- co  v první sloce, se  co  dá použít, pokud by se znovu opakovalo:  jsem žena, co ti nedá spát.  A já se chtěla opakování slova žena vyhnout. Která  mi tady zní plynuleji než  co.

Stejné to je u přehození slov  mi  a  cizí.

S posledními dvěma řádky jsem se chvíli rvala, a nejsem úplně spokojená, nicméně jen tam významově patří.

 

Ale souhlasím s tím, že přirozenost formy je základem poezie (i když ji semtam sabotuju inverzemi  ).

Tak nevím, Marku, jestli jsi můj text obrátil naruby nebo skvěle doplnil. Asi obojí, neb protiklady se, jak známo, přitahují...