Přestala jsem chodit do školky a většinu dne jsem trávila s maminkou a Sárou. Táta jezdil domů až večer. Dína začala po šestinedělí zase pracovat, šila doma dětské oblečení. K tomu se musela starat o dvě děti. Není divu, že byla nervózní a utahaná. Měla jsem za úkol vozit kočárek se Sárou, aby maminka mohla pracovat. Kočár byl monstrózní, sotva jsem dosáhla na držadlo, takže jsem ho musela vozit mírně sklopený. V důsledku toho se Sára postupně přesouvala do zkroucené polohy ve spodní části kočáru. Vozila jsem kočárek pro mě dlouhou, nekonečně se vlekoucí dobu po studené chodbě nešťastná a unavená.
Když k nám přišla babička Miladka, pomáhala s vařením nebo žehlením prádla. Dřív, když jsem ještě bydlela u ní, dělaly jsme všechno spolu. Teď si povídala s maminkou a na mě už neměla čas. Ze všech změn, které se v té krátké době udály v mém životě, byla pro mě tahle nejtěžší. Byla bych si přála prožívat ten dříve permanentní pocit blízkosti s babičkou Miladkou alespoň občas při jejích návštěvách v mém novém domově, aby pro mě ten přechod nebyl tak náhlý a nepochopitelný. Ale obě ženy měly k probírání příliš mnoho pro ně důležitých témat, než aby si mě všímaly. Všechna ta témata by se dala jednoduše shrnout do výrazu „ukřivděné stěžování na chlapy“. Jednou, když babička Miladka žehlila, držela jsem se za kraj stolu a čekala, až si mě všimne, abych jí pověděla něco pro mě hrozně důležitého. Babička mě ale nevnímala a odložila žehličku na hřbet mé ruky. Spálenina byla ošklivá, dlouho se hojila a navíc jsem dostala vyhubováno, že strkám ruce, kam nemám. Na ruce mi zůstala jizva. Ta příhoda ale zanechala větší jizvu v mé dětské dušičce. Ukončila definitivně mé snažení vrátit zpátky něco, co bylo nenávratně pryč. Uzavřela jsem se do sebe. Nejraději jsem si hrála se svým plyšovým medvědem. Medvěd Méďa byl můj mazel. Spával se mnou odnepaměti. Hebké chlupy časem přestaly být načechrané a vytvořily jakousi hadrovou kůži typickou pro medvědy padesátých let. Původní medová barva změnila odstín mírně dozelena, čumák trochu zešpičatěl a černé stehy na packách představující drápky se ošoupaly. Neztratil však svůj laskavý a chápající výraz. Byl to hodný medvěd, trpělivý a poslušný. Nikdy jsem s ním neměla problémy, jaké měla maminka se mnou. Já jsem totiž pořád někde překážela, nebo něco dělala špatně. To Méďa nikdy nezlobil a vždycky chápal všechno, co jsem mu povídala.
Panenku Nánu jsem měla pod stromečkem u babičky Marie a dědy Karla, když jsme u nich s tátou trávili Vánoce a maminka byla v porodnici. Panna ležela v krásném zeleném proutěném kočárku s červenými kolečky. Byla jsem u vytržení, protože to byl můj první kočárek a moje první velká panna. Nána měla hadrové tělo a sádrovou hlavu s  velkýma modrýma očima a hnědými vlásky. Oči i vlasy byly namalované, takže žádné mrkání ani česání nepřicházelo v úvahu, ale to mně vůbec nevadilo.
Maminka si tehdy domů z porodnice přivezla Sáru a já si přivezla panenku Nánu. To jméno jí dala maminka. Když ji uviděla, znechuceně řekla: „Taková Nána!“ Ve svém nadšení jsem nevnímala maminčin ironický tón a spontánně jsem to jméno přijala. „To už ti taky mohli koupit mrkačku s pravými vlasy!“ pokračovala maminka. „Nikdo ji nekupoval,“ vysvětlovala jsem, „přinesl mi ji Ježíšek.“ „Žádný Ježíšek neexistuje,“ vyrvala mě maminka rázem z temnot nevědomosti. Vrhla jsem zmatený pohled na tátu Lubina. Ten se jen nasupil a prásknul dveřmi. Brečet jsem se neodvážila, věděla jsem už, že tím bych situaci ještě zhoršila. Raději jsem vzala Nánu do náruče a vytratila se. „Neboj se,“ chlácholila jsem panenku, „já tě mám ráda.“
            Maminka Nánu ráda neměla. Jednou, když jsem Náně ustlala na gauči mezi polštářky a konečně ji uspala, rozzlobila se maminka, že jí tam Nána překáží. Popadla ji za nohu a mrštila s ní do kočárku. Nána přitom o něj ťukla hlavou. Vrhla jsem se k ní a popadla ji do náruče, ale bylo pozdě. Měla rozbité čelo. Rozbrečela jsem se. „Vidíš, jaký je to krám,“ argumentovala maminka, „hned se rozbije. Ta baba ti jaktěživ nekoupí nic pořádnýho.“ Nebyla jsem k utišení a svírala jsem Nánu jako klíště. Do toho se rozeřvala Sára. „Já se z vás zblázním!“ křičela maminka. Od té doby jsem Nánu před maminkou schovávala. Panenčino zranění mě k ní připoutalo nebývalou silou. Uspokojovalo mě pečovat o někoho, kdo byl ještě ubožejší a ošklivější než já.
Maminka neměla z rozbité Nány asi taky dobrý pocit a tak se rozhodla, že mi koupí pořádnou pannu, mrkačku s vlásky. Ve výloze hračkářství jich bylo několik, jedna krásnější než druhá. A ty nádherné šaty, jaké měly na sobě! Tajil se mi dech, že si jednu z nich můžu vybrat a odnést domů. „Tak kterou bys chtěla?“ zeptala se maminka. Chvíli jsem váhala a pak jsem se rozhodla pro velkou modrookou mrkačku s dlouhými blonďatými lokýnkami. Ta se bude mamince určitě líbit. „Blázníš?“ odpověděla maminka. „Ta je moc velká a moc drahá, na tu nemám peníze. Tahle je pěkná,“ rozhodla a ukázala na panenku menší než Nána s nevýraznými hnědými vlasy v proužkovaných šatech. Nelíbila se mi ani trochu. „Tu bych nechtěla“, špitla jsem a věděla, že už si zase koleduju o malér. Před výlohou na náměstí, kde chodila spousta lidí, maminka nevybuchla. „Nemám peníze na rozhazování a nemůžu ti koupit tamtu drahou pannu,“ řekla jen.
Byla bych bývala ráda, kdyby to tím skončilo. Měla jsem svou Nánu a ta mi stačila, ale maminka byla rozhodnutá koupit mi lepší panenku. Nechala mě před hračkářstvím hlídat Sáru a vešla dovnitř. Ven vyšla s krabicí, kterou naložila na kočárek, a jely jsme domů. Novou panenku pojmenovala Nina.
„Jiná holčička by byla Ninou nadšená a byla by náležitě vděčná, že má mrkačku. To jen ty jsi nevděčná a vzpurná,“ povzbuzovala mě maminka k radosti nad novou pannou. Radost se nikdy nedostavila. Starala jsem se o obě panenky stejně, ale moje láska k nim vyrostla z lítosti. Bylo mě Niny líto, protože mi připadala ošklivá. Měla sice modré oči, ale vlasy měla hnědé jako já a každá malá holka přece ví, že krásné vlasy, které mají princezny, jsou buď blonďaté, nebo havraní. O žádné krásné princezně, co by měla hnědé vlasy, jsem do té doby neslyšela. Navíc mi maminka vždycky říkávala: „Ty nemáš vlasy, ale koňské žíně.“ A tak jsem si připadala jako jakési nepatřičné zvířátko se špinavýma očima a koňskými vlasy.
Nina měla divně nažloutlé tělo z povoskované látky. „Aspoň ji budeš moct umývat,“ přesvědčovala mě maminka. Když ji ale jednou později Sára počurala, nedal se ten ošklivý flek z panenčiny nohy umýt žádným způsobem.