Poměrně často jsem slýchávala a také četla cosi o smyslu života: Žádný není!

Před časem, cestou vlakem do práce mě napadla jiná úvaha. Možná není správná. Ale dává naději. Třeba pro ty, kdo alespoň občas se dokážou z prostého poznání, že žijí, radovat.

Pojem smysl života je zřejmě pojmem relativním. Relativním především proto, že neznáme konečné uspořádání a možnosti vesmíru. Neznáme ani jeho příčinu. Lidská mysl je omezená, a není schopná vnímat něco tak velkého, jako je vesmír. A to přestože se snažíme porozumět, vesmír dělíme na různě velké struktury, rozsekáváme je na menší celky, kupy galaxií, galaxie, hvězdy, až na nejmenší částečky. Jenže, příroda pracuje na všech úrovních současně. Je možné lidským intelektem postihnout všechny její procesy a taje v jednotlivostech i v celku zároveň? Nejsem si jista.
Ano, smysl života nelze najít bez Pozorovatele. Tam, kde není Pozorovatel, nemůže být o smyslu ani řeč. Avšak, existuje-li jen jediný Pozorovatel třeba v celém vesmíru, lze o smyslu Bytí -  Života alespoň uvažovat. Každá živá bytost má možnost svůj smysl najít, vtisknout životu náplň, která ji činí spokojenou. Víc nepotřebuje. Nepotřebuje znát smysl nekonečně velkého vesmíru, aby se mohla stát  šťastnou (a dojít k poznání, byť ne úplnému). Půvab života totiž spočívá v tom, že můžeme uskutečnit své nápady. Ať jsou jakkoli bláznivé. A taková myšlenka vychází z nitra živé bytosti.

Vesmír podle lidského měřítka je téměř nekonečný. A nemohu a zřejmě nikdy se nedozvím, rostou-li třeba v mlhovině Eskymáka fialky. Proto nemohu  vyloučit ani smysl života. A to je krásné, úžasné, fantastické!

 

 

 

možná je ztraceným či zapomenutým snem
touhou dotýkat se míst vystavěných z nejkřehčích nadějí
kdy myšlenky jsou průzračně čisté a nikoho nezraňují

 

 

 

tak nač pátrat dál? proč lovit snové ptáky za oknem či na nebi?
vždyť smysl života je blízko! je uvnitř nás...

 

 

 
                                                           .......

 

 

Poznámka:
Pro zajímavost, co jsem nedávno četla (Ian Stewart, Hraje Bůh v kostky?), cituji :
Biologové byli dlouho bezradní nad schopností živých systémů zvyšovat svoji organizovanost - což vypadá jako popření druhého termodynamického zákona, podle nějž každý uzavřený systém v termodynamické rovnováze spěje ke stále větší neuspořádanosti. Část odpovědi na tuto hádanku spočívá v tom, že biologické systémy nejsou ani uzavřené, ani v termodynamické rovnováze - přijímají energii z vnějších zdrojů a jsou ve stálém pohybu. Ale oceány také přijímají energii a pohybují se, takže zmíněné dva rysy samy o sobě nevysvětlují podivné cílevědomé chování živých bytostí. Mezi další evoluční záhady patří náhlé a rychlé změny druhů a masová vymírání. Charles Darwin věřil v pozvolný vývoj: prohlásil, že "příroda nedělá skoky." Ale fosilní záznamy jsou skoků plné. O některých z nich, třeba o vyhynutí dinosaurů, se dnes věří, že je způsobily vnější katastrofy - v případě dinosaurů proslulý meteorit křída/třetihory, který narazil na Zemi před 65 miliony let u břehu Mexika - ale ne o všech. Počítačové experimenty s "umělým životem" v rámci teorie komplexity ukazují, že jakkoliv se takové události mohou zdát neobvyklé, ve skutečnosti jsou velmi časté. Divně se nechová vesmír, ale naše intuice. Můžeme například v počítači vytvořit umělý svět řetězců nul a jedniček, které se samy kopírují, nechat je soutěžit o paměťový prostor a dovolit občasné náhodné mutace.
Za nějaký čas najdeme stále složitější samoreprodukující se řetězce, cizopasné řetězce kradoucí reprodukční techniky jiných řetězců, společenské tvory, kteří se potřebují spojit, aby se mohli rozmnožovat... zrovna jako to Darwin vypozoroval v životě skutečném. Často zaznamenáme náhlé výbuchy rozmanitosti, kdy vznikají nové "druhy", a náhlá masová vymření. To všechno se děje spontánně jako výsledek jednoduchých pravidel vložených do počítače. Proč to tak je, nevíme, ale jeden počítačový pokus za druhým ukazují, že to tak funguje, je to běžná věc a jedinou záhadou je to, že tomu nerozumíme.