Z Vídně si Lubin přivezl hodinky se stopkami a mamince a mně kokosový ořech.  Z hodinek se radoval jako malé dítě a každou chvíli se nápadně a pyšně díval na ohodinkované zápěstí. Díně neušlo, že opět myslel v první řadě na sebe a nás odbyl. Nasupila se a nebyla ochotná nad kokosovým ořechem jásat. A tak táta soustředil svoje přesvědčování o vzácnosti exotického plodu, které mělo zakrýt jeho sobectví a špatné svědomí, na mě. Přítomná babička Miladka si přisadila, že dřív měli u nich v rodině kokosové ořechy, banány, mandarinky, datle a fíky každé Vánoce, takže ji jedním kokosovým ořechem nikdo neoslní jen proto, že sám ho zřejmě vidí poprvé v životě. Spíš by měl Lubin vysvětlit své dceři, tedy mně, proč tohle exotické ovoce zatím ještě nikdy neochutnala. Navíc by měl přestat na kokosák koukat jako primitiv na zázrak a měl by ho načít, aby jeho dcera mohla poprvé ochutnat kokosové mléko. Babička dobře věděla, jak toho nafoukaného komunistického cucáka, tedy tátu, ponížit. Lubin, který do té doby neměl nikdy s kokosovým ořechem co do činění, se ztrapnil, když nevěděl, jak na to. Po několika marných pokusech, sledovaných babičkou Miladkou škodolibě, maminkou Dínou jízlivě a mou maličkostí zvědavě, to vzdal a práskl dveřmi
Motoristické srdce táty Lubina toužilo po motocyklu značky Jawa. Ukládal si svou nevelkou výplatu, aby si na motorku našetřil a Dína ze svého platu financovala provoz domácnosti. Na motocykly tehdy existovaly dlouhé pořadníky, muselo se čekat řadu měsíců. Jednoho dne konečně přišlo vyrozumění, že si táta může svou vysněnou motorku vyzvednout. Podle máminých propočtů měl mít Lubin na motorku už dávno našetřeno, realita však byla úplně jiná. Dína nepočítala s vysokými náklady, které zahrnovaly tátovo nezřízené kouření, přepychové svačinky a posezení v hospodě s kamarády, kde se inteligentní řeči nedají vést nasucho a kde se obliba platí doslova a do písmene. Lubin byl v úzkých. Pokud motorku nezaplatí v daném termínu, propadne mu pořadí a bude muset čekat další dlouhé měsíce. To pro něj byla trýznivá představa, protože se už v duchu viděl, jak uhání na tom nádherném stroji, který zvýší jeho mužnou hodnotu a prestiž. Kamarádi, za které platil v hospodě, se tvářili, že jsou na pokraji smrti hladem a hlavně žízní. Lubin se přesvědčil, že oblíbenost je povrchní a vrtkavá a má jepičí život.
Maminka s tátou přestala mluvit, a aby nebylo doma takové ticho, třískala nádobím a vším, co jí přišlo pod ruku. Lubinova mužná hodnota a prestiž prudce poklesla. V hospodě, kde přestal platit, byla na nule, doma nabývala silně záporných parametrů. Ženský rodinný klan dával Lubinovi co proto. Solidárně ho zachránil až Honzin, kterému došlo, že chlapi musí držet spolu proti ženské přesile, protože v podobné pozici vyvrhele rodiny se snadno v budoucnu může ocitnout on sám. Protože měl teď dobře placené místo, půjčil tátovi chybějící částku. Lubin byl nucený sekat dobrotu, protože musel začít přispívat na domácnost a splácet dluh. Doma jsme ho ale stejně moc neužili.  Místo vysedávání v hospodě teď vyráželi s Honzinem na motorce na ryby, aby tam v tichu přírody po práci relaxovali. Potřebovali si odpočinout buď od ženského klevetění, nebo naopak od ženského mlčení. Dína a Mína po práci relaxovaly doma při praní, žehlení, vaření, úklidu a péči o děti.
Někdy se Lubin s Honzinem vraceli jako vítězní lovci, to když přiváželi kapra nebo štiku. Jednou táta dokonce ulovil úhoře a dal ho do bílého smaltovaného kbelíku s vodou. Pozorovala jsem, jak tam ten vodní had bleskově a neúnavně krouží a byla jsem z toho u vytržení. Jen jsem si dělala starosti, jestli se mu netočí hlava, protože jsem s tím měla svoje zkušenosti. Doufala jsem, že to je ta ryba-had, po jejíž konzumaci Jiřík v pohádce o Zlatovlásce porozuměl řeči zvířat. To budou všichni koukat, až budu rozumět Míce a Mourovi. Konečně se dozvím, kde se ten kocour vždycky toulá.
            Před šestými narozeninami jsme dostaly s Jájou k Vánocům stejné školní aktovky. Byly veliké, se třemi předními kapsami, vyrobené ze žluté kůže a na našich malých zádíčkách vypadaly obludně. V únoru jsme šly k zápisu do naší budoucí školy. Školní vrata byla obrovitánská a na jejich masivní ozdobnou kovovou kliku jsme stěží dosáhly. Začal se na nás prostě valit ten veliký okolní svět. A to ještě nebylo všechno.
Dína s Lubinem řešili další ze svých krizí a vypadalo to povážlivě. Soužití v jednopokojovém bytě s kuchyní a bez příslušenství, permanentní nedostatek peněz a napjaté vztahy s příbuznými vykonaly své. Lubinovi navíc po návratu z Vídně spadl hřebínek. Sám, naivně věřící v komunistické ideály, se těžko vyrovnával s faktem, že skutečnost za zadrátovanou hranicí se neshoduje s tím, co měl přikázáno hlásat a čemu do té doby bláhově věřil. Taky s kořistnickým chováním svých nadřízených, kteří mu měli být vzorem, se nemohl smířit. Zúčastnil se zapečeťování bytu nepřítele státu, který utekl za hranice a nemohl uvěřit tomu, co viděl na vlastní oči: jeho straničtí soudruzi byt před zapečetěním sprostě vykradli. Stal se podezřelý tím, že sám si odmítl z bytu cokoliv vzít a jeho kariéra na sekretariátu strany začala od té chvíle ztrácet perspektivu. Upadl v nemilost a stal se nepohodlným. Tím, že o praktikách svých stranických kolegů věděl a sám si nezadal, se od nich vědomě a dobrovolně distancoval. Bylo jasné, že si rychle musí najít jiné místo dřív, než v něm soudruzi odhalí vlastizrádce. Začínal tušit, co se skrývá za komunistickými monstrprocesy. Tátovi nestačilo najít si novou lépe placenou práci jako Honzinovi. Potřeboval najít pro rodinu nové vhodnější bydlení a to byl v té době problém téměř neřešitelný. Že to zatím nedokázal, mu Dína vyčítala den co den. Pak se mu konečně naskytlo zaměstnání se služebním bytem, ale mělo to háček. Museli bychom se odstěhovat do malého městečka na Vysočině. A tak zatímco rodiče zvažovali všechna pro a proti, já jsem si ještě užívala své blahé nevědomosti. Sestřička Sára už lezla po čtyřech, žvatlala a nechala se ode mě krmit. Nahlas se smála, až se zajíkala, když jsem s ní dělala blbinky. Uměla dělat pá pá, ukazovala, jak je veliká a říkala svá první primitivní slůvka. Jak mě viděla, vykřikovala „Tono, Tono“ a výskala radostí. Bylo to skvělé mít sestřičku.
Když mi rodiče oznámili, že se budeme stěhovat, moc jsem to nechápala. Bylo mi jen divné, že nebudeme do školy chodit s Jájou, když jsme zatím všechno podnikaly spolu. Nedocházelo mi, že už nebudu trávit každé odpoledne ani s ostatními kamarády. Byla jsem nadšená, když mi maminka líčila, že do školy to budu mít blizoučko, budeme mít další pokoj a koupelnu s tekoucí vodou a splachovací záchod. Těšila jsem se na to všechno nové a vzrušující a neuvědomovala si, co všechno a hlavně koho tím ztratím.
Začínali jsme balit s předstihem, v bytě se vršily krabice. S některými mými hračkami, které jsem měla na kuželně, nastal problém. Jája propadala hysterii, že bych si je měla odstěhovat a její rodiče, místo aby ji srovnali, dělali scény spolu s ní. Táta, který měl svých starostí nad hlavu, tím byl znechucený. Prohlásil, že se může vykašlat na to, aby se s někým dohadoval o nějaké krámy. A tak díky rodičům Jája opět prosadila svou. Lubinovi uniklo, že nejde o krámy, ale o moje osobní věci. Byly to většinou dárky, které jsem dostávala k různým příležitostem a měla jsem k nim tím pádem nezanedbatelnou citovou vazbu. Dína dělala mrtvého brouka, protože většina hraček, o které šlo, byla od babičky Marie. Na kuželně zůstal můj zelený proutěný kočárek s panenkou Nánou, koloběžka a obchod, se kterým jsem si moc ráda hrávala. Nehrozilo, že by si s mými hračkami Jája v budoucnu hrála, měla dost svých a daleko lepších. Šlo u ní jen o chorobnou fixaci na vlastnictví věcí i lidí, která jí, díky výchově tety Míny a strýce Honzina, v budoucnu přivodila obrovské problémy. Já jsem si z té nepříjemné příhody odnesla poznání, že v tátovi a mamince nemám zastání a že jim nestojím za to, aby v mém zájmu řešili nějaké nepříjemnosti. Učila jsem se tak spoléhat jen sama na sebe. Pozitivní bylo, že rodiče momentálně sdíleli stejný negativní postoj vůči okolí a to je dočasně spojovalo. Namlouvali si, že problémy, které mají mezi sebou, jsou zapříčiněny zvnějšku jinými lidmi a že před nimi utečou, když se odstěhují. Byla to samozřejmě chybná úvaha. Na novém místě začaly nové problémy s novými lidmi. A sám před sebou člověk nikdy neuteče.
            Při stěhování nám do stěhovacího vozu pomáhali nakládat věci příbuzní a sousedé. I všichni mí kamarádi se přišli rozloučit. Lubin ten stěhovací zmatek před naším starým domovem vyfotografoval. Přestože mi bylo smutno, že se loučím s téměř vším, co jsem do té doby měla, zažívala jsem euforii ne nepodobnou té, kterou jistě prožívala Ilonka ve svém domově na kolečkách.