7. Rajská zahrada, rodinná idylka, architektonický průšvih a konečně škola
 
            Nastěhovali jsme se do přízemí podnikové čtyřbytovky obklopené zahradou v centru městečka. Zahrada byla travnatá a v jednom z jejích koutů rostly malinové keře. Maliny právě uzrávaly, byly obrovské a slaďoučké a my jsme se na nich se Sárou denně pásly. Byly tam také dvě jabloně, nízká višeň, pokroucená švestka, bluma se zlatožlutými sladkými plody a hruška piksálka. Zahrada mi připadala jako ráj. Nedalo se to srovnat s malým betonovým dvorkem našich bývalých domácích, kterému vévodilo hnojiště, ani s hospodským dvorem, kam pronikal čpavý puch pisoáru a pořvávání štamgastů, ba ani s užitkovou zahradou babičky Stázy, kam jsme ostatně po hře na Boží tělo měli zakázáno chodit. Na zahradě jsme strávily se Sárou většinu mého posledního předškolního léta.
V domě bydlely ještě tři další rodiny. Dvě ze  sousedek byly právě doma s malými dětmi a Dína se s nimi rychle skamarádila. Vedly společně dlouhé seznamovací hovory na zahradě, zatímco se děti batolily kolem.
            Táta nastoupil jako ekonom do nového zaměstnání. To, že mi v mých školních materiálech nezajišťoval dělnický původ, vyvažoval tím, že byl stále ještě ve Straně. Maminka s námi byla doma, ale od září měla začít pracovat jako švadlena v malé krejčovské dílně. V místnosti, kterou jsme teď získali navíc, stály zatím jen dvě dětské postýlky. Menší Sářina jako kotec na králíčka z dřevěných šprušlí a moje o něco větší se záchytnou sítí, jejíž pevná oka odolávala každý večer zkouškám síly mých chodidel. Začínala mi už být pořádně těsná. Nejúžasnější věcí v bytě byl pro mě bílý splachovací záchod, který udělal tečku za mým záchodovým traumatem. Ne že bych najednou byla bez problémů. Moji bubáci se jen přemaškařili a nastěhovali se kousek vedle za slabou přepážku, která oddělovala trůnící místnost od koupelny. V koupelně stála velká vana a litinová kamna, ve kterých se topilo dřívím, aby se ohřála voda na koupání. Líbilo se mi, jak dříví praskalo, a kamna sálala, ale řvala jsem pokaždé, když se mi maminka ve vaně snažila umýt vlasy. Byla jsem hysterická, jakmile se někdo jen pokusil dotknout mé hlavy. Byl to důsledek bolestivého zánětu uší, který jsem prodělala rok předtím a který mi léčili v nemocnici drastickými procedurami. Protože mi z uší teklo, museli mně vlasy, které se mi lepily k hlavě a krku, ostříhat nakrátko. Nosila jsem v té době čepici zavázanou pod krkem, která držela obvazy. Do uší mi cpali kousky gázy namočené v lihu, aby se mi boláky dezinfikovaly, což strašlivě pálilo a bolelo.
Několik let jsem taky trpěla nepříjemným svědivým ekzémem, který mi ale po přestěhování zmizel jako zázrakem. Rodiče to přičítali zdravému prostředí Vysočiny. Nikoho z dospělých nenapadla souvislost mezi mojí kožní vyrážkou a obřími znojemskými okurkami, stále mizejícími z pětilitrových plechovek ve špajzu babičky Miladky. Nebyla jsem však jediná, kdo na ně tajně chodil, a tak mé zvrhlé mlsání zůstalo neodhaleno. Tajemné mizení okurek bylo jednou ze stálých příčin hádek mezi babičkou Miladkou a dědou Antonínem. Babička ani děda zřejmě netušili, že má v té věci děda dost výkonného spolupachatele.
            Rodiče prožívali krátké šťastně harmonické období. Měli pocit, že unikli z neblahého vlivu příbuzných a z hrozivého dosahu mocných soudruhů, kteří se odrodili těm správným a spravedlivým stranickým ideálům. Lubin se soustředil hlavně na své nové zaměstnání a nestačil ještě rozhodit sítě mezi místními kráskami. Dína na něj denně čekala doma s obědem, sdělovali si navzájem četné nové zážitky a společně zařizovali naše nové hnízdečko.
Byt nám přišel vymalovat malíř pokojů, pan Houdek. Bravurně si to rázoval kolem stěn na štaflích a já ho zbožně pozorovala, protože jeho umění zavánělo cirkusáctvím. Máchal štětkou nahoru a dolů, napravo a nalevo a velké žluté patlance postupně zasychaly, až se vytvořila neuvěřitelně jednolitá a čisťounká plocha. Tu pak pan Houdek znesvětil okrovým válečkem, který vybrala maminka a který na čistých stěnách do zblbnutí opakoval motiv dvou klikyháků přerušených dvěma fleky, které, když docházela barva, se na chvíli zatvářily jako kytičky. Když přišel Lubin domů, ztvrdly mu nad tou nádherou rysy. Nechal se slyšet, že válečkový motiv vypadá jako bouřka nad pastvinou a zachycuje blesky těsně před tím, než udeří do kravinců. Díny se to přirovnání samozřejmě dotklo a s bravurností sobě vlastní svedla svůj nešťastný válečkový výběr na pana Houdka. Ještě hůř dopadla druhá místnost, ložnice rodičů, natřená sladkou cukrátkově růžovou barvou. Dína při výběru válečku sice zostražitěla, ale moc to nepomohlo. Netroufla si už do žádných klikyháků a zvolila raději větší nezpochybnitelné kytičky, ale ty, vyvedené ve vínově červené barvě, připomínaly zaschlé krvavé stopy malého zvířátka. Lubin rezignovaně zavtipkoval, že v ložnici bude stejně většinou potmě. Kromě chůze na štaflích mě pan Houdek fascinoval také vyprávěním o svých šesti dcerách. My byly se Sárou jen dvě. To by musela být nádhera mít tolik sestřiček!
            Okolí našeho domu tvořil urbanistický slepenec, ze kterého by musel zešílet každý jen trochu soudný architekt. Dominoval mu evangelický kostel zasazený do rozlehlého parku obehnaného vysokou ozdobnou mříží s uzamykatelnou bránou. Za kostelem stála uprostřed zahrady velká fara, odolávající z obou stran nájezdu hrůzných bytovek padesátých let. Z jedné strany ta naše, nevelká a osamocená, se dotýkala fary nesměle a jaksi omluvně svojí zahradou. Zato bytovky z druhé strany fary narostly jako žampiony na hnojné podestýlce do obludných rozměrů na délku i na výšku. Takovou zbytečnost jako je zahrada už jejich uvědomělí projektanti zavrhli jako přežitek. Děti, které tam bydlely, se stávaly, hned jak překročily práh domova, dětmi ulice. Bytovky tvořily spodní lem malého náměstí. Vévodila mu omšelá sokolovna v pseudoantickém slohu s mohutným sloupovým průčelím, s křiklavě terakotovou prýskající omítkou. Zřejmě se tak nehezky červenala proto, že se styděla za svou silně nepovedenou podobnost s aténskou Akropolí. Sokolovnu přejmenovali komunisti na kulturní dům, ale nikdo na to nedbal. Dětem z protějších bytovek jsme stejně říkali Sokolňáci.
Náš dům odděloval faru od volného prostranství porostlého shluky křovin černého bezu. Léto přichází na Vysočinu váhavě a tak byly keře na začátku července, kdy jsme se přistěhovali, ještě plné bílých čerstvě se rozvíjejících jemně nažloutlých paraplátek, složených z miniaturních květů. Bylo mi divné, proč se bezu říká černý, když je bílý a došlo mi to až na podzim. Člověku docházejí věci postupně, až když nastane jejich čas a někdy bohužel mnohem, mnohem později. Mezi křovisky se krčily dvě nízké stařičké venkovské chaloupky bíle omítnuté, s černou dehtovou střechou. Byly jako z jiných časů, podobné ilustracím Mikoláše Alše v mojí knížce říkadel od Josefa Václava Sládka. Protější stranu silně nesourodé ulice, která utíkala naším směrem od sokolovny, tvořily honosné vilky zasazené do udržovaných zahrad.
            Když Sára po obědě spala, odvažovala jsem se na výpravy po okolí, abych pátrala po nových kamarádech. Dětí mého věku okounělo kolem při našem stěhování několik, zbývalo tedy jen zjistit, kde bydlí a seznámit se s nimi. První holka, se kterou jsem se chvíli okukovala a pak se jí zpříma zeptala: „Jak se menuješ?“ byla Markétka s obrovskýma bezelstnýma šedozelenýma očima a neuvěřitelně kudrnatými vlasy medové barvy. Bydlela v jedné ze dvou  chaloupek přímo za naším plotem. Byla stejně stará jako já, po prázdninách měla jít také do první třídy. Měla dva brášky, jednoho o rok mladšího, druhý byl ještě miminko. Znala jsem už hodiny a bylo mi divné, že ty jejich šly o celou hodinu napřed. Jejich nemluvná baculatá maminka si tím podle své zvláštní logiky zajišťovala hodinovou rezervu, aby stihla uvařit včas, než se vrátí ze šichty  její dvoumetrový šlachovitý uraňák. Chlapi pracující v nedalekých uranových dolech byli drsní a tvrdí. Vydělávali slušné peníze, za které směňovali svoje zdraví, které se zprvu nenápadně a později kvapem vytrácelo až k hranici přežití. Markétka měla ještě babičku, drobnou pracovitou neuvěřitelně výkonnou osůbku v černobíle kostkovaném šátku, která chovala prase, kozu, slepice, husy, králíky a morky. Když jsem k nim jednou přišla, hudraly na mě morky vztekle a jejich laloky zlověstně zrudly. Markétka mě poučila, že nemají rády červenou barvu a zlobí se na můj červenobílý lundací svetr přepletený ze dvou starých menších. Markétčina babička, která zrovna byla na dvorku, poznamenala, že morky jsou velice inteligentní zvířata, protože nesnáší rudou barvu a tím pádem i komunisty. Hned ten den večer jsem pro jistotu varovala tátu Lubina, aby se morkám raději vyhýbal. Markétčina babička pěstovala pro svá zvířata krmení na louce a na malém políčku. Uměla zužitkovat i všechno, co rostlo kolem. Květy černého bezu nakládala do velikých sklenic na šťávu a dokonce z nich dělala i omelety.
Ve druhé chaloupce žily dvě stařenky, kterým muselo být přes osmdesát. S rukama sepnutýma v klíně sedávaly na zápraží a vyhřívaly se na sluníčku. Připomínaly mi moji prababičku Magdalenu. Markétka mě představila a já jsem jim později přivedla ukázat i svou sestřičku Sáru. Stařenky byly miloučké ve svých starodávných šatech, zástěrách a šátcích a my jsme se u nich denně zastavovaly, abychom si s nimi dětsky potlachaly o svých panenkách a mladších sourozencích. Vyptávaly se nás a žasly nad námi a my jsme se cítily potěšené, důležité a respektované. Naše vztahy s okolním světem se tak rozvíjely docela přirozeně, jen z pouhé naší vnitřní potřeby komunikovat a družit se, bez přičinění našich dospělých.
Naproti chaloupce, kde bydlela Markétka, stála rohová vilka, která zalomila naši ulici do jiné, která vedla do kopce a říkalo se jí Monseovka. V té vilce měli Janičku. Byla to velká divná holka, co sedávala v kolečkovém křesle na zahradě před domem a když nás uviděla, rozkomíhala se od pasu nahoru, zvedla svoje ruce zkroucené do pařátků a ukázala své veliké zkažené zuby. Vydávala radostné huhlavé zvuky a my jsme stáli za plotem a volali: „Ahoj Janičko, jak se dneska máš?“ a ona šťastně odpovídala: „Óóóbhéé!“ a my jsme věděli, že to znamená „dobře“ a měli jsme radost s ní.
Markétka mě seznámila ještě s Idou a Bobinou. Měly v září také začít chodit do první třídy. Bobina bydlela na Monseovce a zdála se tak nějak nóbl, jak by řekla babička Miladka. Na rozdíl ode mě a Markétky byla vždycky čisťounká a upravená a ve vlasech měla velkou mašli, která jí ladila s oblečením. Musela si dávat pozor, aby se neušpinila, takže vedle našich uválených tepláků a přepletených svetrů vypadala poněkud nepatřičně. Ida si získala můj trošku závistivý respekt, protože měla pro mě nedostupné modré oči. Nebyla ale asi právě tou holčičkou, kterou by si maminka Dína přála, protože Idiny rovné světlé vlásky ohodnotila maminka na „zplihlou pochcanou slámu“. Ida měla dvě o hodně starší setry, které už byly vdané a měly děti. Mezi svými kamarádkami měla dominantní postavení a těšila se autoritě, kterou dobrácká nezáludná Markétka i trochu rozmazlený jedináček Bobina respektovaly. Ida, aby mě otestovala, se hned na úvod zeptala, jestli jsem se už líbala s klukem. Ta otázka mě pořádně zaskočila. Kamarádila jsem s kluky v naší bývalé partě, ale líbat se s nimi mě nikdy ani nenapadlo. Pochopila jsem, že zřejmě za novou světaznalou kamarádkou, která jezdí na návštěvu k sestrám do Prahy, hloupě zaostávám.