První den po prázdninách jsem Sáru dlouho marně budila. Nevěděla jsem si rady a tak jsem jí vleže svlékla pyžamko a zkoušela ji obléknout. Nelíbilo se jí to, snažila se mi vysmeknout, vzpouzela se a křičela. Po dlouhém únavném boji, když se mi ji konečně postupně podařilo nasoukat do spodního prádla, roláku a svetru, punčocháčů a kamaší, obout a zašněrovat jí vysoké zimní boty, navléct kabát, čepici a rukavice, prohlásila Sára rozhodně a důrazně: "Kakat!" Musela jsem jí kabát a rukavice zase svléknout a posadit ji na nočník. Když jsme konečně odcházely z domu (nezapomeň zamknout, nebo nás někdo vykrade), bylo už po osmé. Sára se bránila, musela jsem ji za sebou táhnout za ruku, a tak nám ta krátká cesta do školky trvala dost dlouho. Školku jsem našla i přes nervozitu kupodivu snadno. Uměla jsem přece číst a vedle vchodu byla cedule s dvouocasým lvem (bez koruny) a s nápisem Mateřská škola. Zbývalo už jenom vystoupat s brečící a bránící se Sárou dvě patra kamenných schodů, zout jí boty, svléct kabát, kamaše, čepici a rukavice, pověsit či složit všechno její oblečení na značku Kašpárka, obléct jí zástěrku a obout bačkůrky, odvést ji do třídy a předat paní učitelce. Ostatní děti už seděly u svačinky. Jak Sára uviděla jídlo, přestala brečet, sedla si ke stolečku a začala se ládovat. Školková učitelka mě pohladila po vlasech, podívala se do mých vyděšených očí a řekla: "Ty jsi moc šikovná holka, Toničko, žes Sárinku přivedla. Až přijdeš do školy, řekni soudružce učitelce Pavlové, žes dnes poprvé vedla sestřičku do školky, a proto jdeš pozdě. Vyřiď jí, že se za ní odpoledne zastavím. Budeš si to pamatovat?" „Ano," vydechla jsem uklidněná a celá šťastná z  té nečekané pochvaly, „všechno to vyřídím." „A zítra si nařiď budík o hodinu dřív, ať přijdeš do školy včas, ano?" Do školy jsem doběhla až o první přestávce a v břiše mi kručelo. Naštěstí se se mnou Markétka dělívala o svačinu. Babička jí chystala obrovské chleby mazané sádlem se škvarky nebo proložené uzeným masem.
            Babička Marie a děda Karel se přijeli podívat na náš nový byt. Mohli se k nám konečně vypravit, protože rodiče koupili dvě válendy a dva peřináče, první zárodek obývacího pokoje, takže prarodiče měli na čem přespat. Přivezli zabíjačku, med od tátova strýce Božka, sušené houby a šípky. Dína z jejich návštěvy vůbec neměla radost. Maso ze zabíjačky se jí nelíbilo, houbám nevěřila a byla přesvědčená, že medu nám strýc poslal víc, takže nějaký určitě zůstal babičce Mery za drápem. Babička měla zřejmě ve špajzu schovaný dráp z nějakého obrovského zvířete. Musel to být přece veliký dráp, když se za něj vešla sklenice s medem.
Když byl děda Karel doma sám se mnou a se Sárou, vyprávěl nám tajně pohádku, kterou jsme neznaly. Byla o třech tovaryších Frantovi, Pepkovi a Honzovi, kteří se v noci v lese schovali před loupežníky na stromě. Loupežníci rozdělali pod stromem oheň a dělili si lup. Honza si uprcnul a loupežníci, kteří se báli bouřky, mysleli, že hřmí. Vtom povídá Pepek: "Mně se chce srát," a vykadil se dolů. Loupežníci mysleli, že se už zvedá vítr a padají šišky. Pak povídá Franta: "A mně se chce chcát," a vymočil se dolů. „Už prší," volali loupežníci a utíkali se schovat. Tovaryši posbírali lup a vrátili se domů jako boháči. Mně se ta pohádka moc nelíbila, ale Sára ji druhý den vyprávěla dětem ve školce a způsobila tím notné pozdvižení. Když si maminka přišla Sáru vyzvednout, domlouvala jí ředitelka, že Sára učí děti neslušně mluvit. Maminka ztropila doma scénu a babička s dědou odjeli.
            Pak přijela na návštěvu babička Miladka popřát mi k sedmým narozeninám. Děda Antonín zůstal doma, aby se postaral o dobytek. Největší dárek pro mě byl, že jsem druhý den ráno nemusela vést Sáru do školky, vedla ji tam babička. A taky jsem nemusela odpoledne do družiny. Když přišli rodiče z práce, prohlásila babička Miladka, že si s nimi musí vážně promluvit. Nemohla Sáru ráno probudit, musela ji oblékat násilím, a když ji posadila na nočník, Sára tam usnula. Babička měla co dělat, aby ji vůbec do školky odvedla, a to je dospělá a silná ženská. Nemůže uvěřit tomu, že mě malou a podvyživenou (když jsem bydlela u nich, byla jsem živená dobře) každé ráno vystavují takové zátěži. Sáru by přece mohl vodit do školky Lubin, když chodí do kanceláře na sedmou. Babička nevěděla, že táta vstává deset minut před sedmou, je pyšný na to, že se oblékne za dvě minuty (vojenský výcvik) a pak svižným krokem dojde do práce přesně v sedm. Tam mu spolupracovnice uvaří kafíčko a dají si snídani v pracovní době. Kdo by po něm mohl chtít, aby vstával dřív, když se vracel z hospodské partičky karet kolem půlnoci? Já jsem musela vstávat ve čtvrt na sedm, a zatímco se táta soustředil na vylepšování svých ranních rekordů (dokázal pak dokonce vstávat až za osm minut sedm), zápasila jsem se Sářiným oblékáním a po sedmé s ní klopýtala z domu, abych stihla být včas ve škole. Ranní vstávání pro mě nemohl být problém, když jsem chodila spát dřív než táta Lubin. Rodiče se ve vzácné shodě naštvali, že „babička Miladka strká frňák do věcí, po kterých jí nic není“. To se jí to radí, když se celý život válela doma. Tak u nás skončila neslavně a hořce i druhá návštěva.
Lubin odstěhoval naše dětské postýlky do sklepa. Poté, co válendy vyzkoušeli babičky a děda Karel, jsme se na ně teď přestěhovaly my se Sárou. Já jsem byla šťastná, že už mám velkou postel a nemusím se krčit v síťované kleci, ale malá Sára postrádala na válendě pocit bezpečí a každý večer, než usnula, se mě křečovitě držela za ruku.
            Na plakátovací ploše, kterou jsem pravidelně pročítala cestou ze školy, se objevil plakát hlásající konání tradičních dětských lyžařských párkových závodů. Táta zahájil okamžitě přípravu rodinného závodního týmu. Smolil něco v kuchyni s mojí nemocnou lyží za pomoci kuchyňského nože a zavařovací gumy a tvářil se při tom vědecky. Maminka láteřila, že táta v kuchyni překáží a dělá nepořádek. Její natruc neposkvrněné nové lyže stály od Štědrého večera ve sklepním špajzu vedle zavařenin.
Závodilo se v aleji vedle bývalého gymnázia. Teď tam sídlila tříletá střední všeobecně vzdělávací škola. Závodit začínala nejmladší kategorie, ve které byla Sára nejmenší a nejroztomilejší závodnice a Lubin nejhorlivější a nejnadšenější tatínek-trenér. Atmosféra závodu ty dva zcela pohltila. Sára hrdě předvedla několik šoulů lyžičkami, pak se zastavila a se zářícíma očima se roztomile rozhlížela kolem a vychutnávala si nadšení a povzbuzování diváckého davu. S časem si nedělala starosti. Hlavně že měla u diváků největší úspěch.
Když došlo na kategorii prvňáků až třeťáků, stála jsem na startu ve starém lyžařském svetru po strýci Toninovi, pravý lyžák omotaný zavařovací gumou. Na povel TEĎ jsem vystartovala závratnou rychlostí vpřed. Chtěla jsem tátovi udělat radost, aby na mě mohl být stejně pyšný jako na Sáru. Už to, že mě nadšeně povzbuzoval, bylo v mém dosavadním životě něco nebývalého. Ale v půlce trati zavařovačka praskla a moje pravá lyže vystřelila napřed. Zakymácela jsem se a sekla sebou na trať. „Zvedni se!" hulákal Lubin vůbec ne nadšeně, spíš naštvaně a já se poslušně zvedla a na jedné lyži pajdala k cíli za hurónského smíchu přihlížejících diváků. Táta-trenér se kamsi vytratil, v cíli nebyl. Později jsem četla na výsledné listině, vyvěšené na nástěnce, svoje jméno na posledním místě. „No co," řekl otráveně táta Lubin, aniž se na mě podíval „párek dostanou všichni." Kašlala jsem na párek.