Jednou v neděli po obědě, když rodiče pili kávu a já si hrála se Sárou, se ozvalo dlouhé naléhavé zvonění. Za dveřmi stála celá rodina strýce Honzina. To bylo překvapení! Mluvili jsme všichni najednou a chvíli trvalo, než se ten radostný zmatek trochu zklidnil. Hlavní slovo měl Honzin. Líčil, jak s bráchou koupili starého opela, opravovali ho a pulírovali, až byl schopný jízdy. (Zřejmě taky jeden ze způsobů úniku před hádavou tetou Mínou.) Opel stál teď před naším domem, zelený, čumákovou mřížku natřenou stříbřenkou. Jawa táty Lubina se mohla jít schovat. Pak jsme se rozpadli do skupinek. Pyšně jsem Jáje a Míně ukazovala zahradu a okolí domu a nadšeně povídala o škole a svých nových kamarádech. Sedly jsme si do trávy před tátovou dílnou. Mína chodila už do páté třídy, ve škole se jí taky líbilo, ale Jája prohlásila, že ona školu nesnáší. Učitelka je pitomá a děcka taky. Lubin zrovna Honzinovi ukazoval v dílně svoje nářadí a rybářské náčiní. Nabádala jsem Jáju, ať mluví potichu, já bych za takové řeči od táty hned jednu slízla. Navíc jsem vůbec nechápala, jak může Jája něco takového říct. Vysmála se mi. Její rodiče si o učitelce taky myslí, že je pitomá. Házeli jsme si chvíli s míčem. Přitom jsem sem tam zaslechla útržky chlapského rozhovoru. Vypadalo to, že Lubin i Honzin si na své ženy stěžují. Tlusté Jáje házení s míčem nešlo a brzy ji přestalo bavit. Dostala hlad. Ten ostatně měla, co jsem si pamatovala, skoro pořád. V kuchyni u buchet seděly Mína s Dínou a zase pro změnu nadávaly na chlapy. Pak přišli na řadu příbuzní.
Svou starší sestru Olexu obě nesnášely, protože ji údajně jejich matka měla nejraději a nadržovala jí. Olexa vystudovala obchodní akademii a vzala si doktora přírodních věd. Byli bezdětní a s našimi rodinami se nestýkali. Dína s Mínou neměly rády ani Tonina, kterému teď bylo sedmnáct. Chodil na průmyslovku a babička Miladka mu údajně připravovala svačinky, jaké jim dvěma nikdy nechystala. „Šunčičku a čabajčičku,“ pitvořila se Mína jedovatě. Nejvíc ze všech lidí totiž Mína nenáviděla svou matku. Kdysi jako malá jí řekla, že je psí matka a to byl moment, na který celý život vzpomínala s rozkoší a zadostiučiněním. Předčila ho už jen chvíle, kdy se, za třicet let po prvním výletě s opelem k nám na Vysočinu, dívala s nehezkým úsměvem na svou matku v rakvi.
Dína si u Míny šplhla líčením, jak od nás babičku Miladku vyhodila. Znovu probíraly křivdy, které se jim odmalička děly. Znala jsem to už nazpaměť. Měly vždycky všechno horší než Olexa. Olexa se také vdávala jako první a nastěhovala se do domku po rodičích dědy Antonína. Bylo to nepodsklepené vlhké přízemní stavení, které mladí manželé sdíleli s dědovým bratrem, podivínským hrbáčem Rudolfem. Dochovali ho a před smrtí o něj, nemohoucího, pečovali. O tom Dína s Mínou nemluvily, viděly jen, že zchátralý domek Olexa zdědila a záviděly jí ho. Dínina závist získávala teď v nové situaci další rozměr, protože se jí v novém domově už přestalo líbit a toužila se vrátit do rodného města. A jí tam rodiče bydlení nezajistili. Musela trčet v téhle díře, kde si nikdy nezvykne, kde bude nadosmrti nešťastná. Lubin ji do tohohle zapadákova zatáhl a násilně ji tak oddělil od její rodiny. Úplně zapomněla, že ještě před půl rokem byla šťastná, že se své rodiny zbavila.
Mína si neopomněla zanadávat ani na babičku Stázu. Vzpomínala, že ji, těhotnou, nutila Stáza pracovat a usilovala tak o to, aby Mína potratila. Šla mi ze všech těch řečí hlava kolem. Jak jsem byla ráda, že jsme se přestěhovali! Že mám tak hodnou učitelku a príma kamarády, zatímco jinak bych měla spolu s chudinkou Jájou pitomou učitelku i spolužáky.
K večeru příbuzné schlamstl opel, který vypadal jako obří rosnička, a za všeobecného mávání zmizeli za zatáčkou. Dojmy z návštěvy přetrvávaly. Lubin byl unesený Honzinovým automobilem. Dína neúnavně pokračovala v klevetění a doplňovala své závěry, které se v přítomnosti Míny neodvážila vyslovit. Předně Jája je tlustá jako prase a není divu, protože spořádala většinu buchet, co Dína napekla. Ve škole jí to nejde a Mína to svádí na učitelku, i když všichni vědí, že Jája byla vždycky slabomyslná a navíc děsně rozmazlená a zkažená. Mína nadává na babičku Stázu, ke které se usadila s břichem, když byl Honzin na vojně, a čekala, že ji Stáza bude nejen živit, ale i obsluhovat. Dína opět hořce vzpomněla i na dobu, kdy Mína Honzina uháněla. Tehdy, jednou po obědě, dostaly každá Olexa, Mína i Dína od rodičů krásnou velkou hrušku máslovku. Dína hrušky milovala. Zatímco Mína svoji hrušku okamžitě snědla, Dína si tu svou šetřila na později. Mezitím k nim přišel na návštěvu Honzin a Mína sladce švitořila: „Honzíčku, já na tebe pořád myslím. Dostala jsem hrušku a čekala jsem na tebe, abych se s tebou o ni mohla rozdělit.“ Bez mrknutí oka vzala Díninu hrušku, dala Honzinovi kousnout a pak si ukousla sama. Dína jenom zírala, jak její hruška máslovka mizí střídavě v obou zamilovaných pusách a nezmohla se na slovo. Do smrti své sestře tu hrušku neodpustila. Dínin problém byl, že nikdy nebyla schopná řešit věci přímo. Místo toho o nich pak roky mluvila, utápěla se v nich, postupně „vylepšovala“ své verze, a z banalit se stávaly nebetyčné problémy. Bezpočet takových malicherností dusil a otravoval život nejen jí, ale i všem kolem.
Připomněla si taky (nám to připomínat nemusela), že Mína nadává na rodiče, od kterých dostala velkou výbavu na rozdíl od Díny, která od nich nedostala nikdy nic. Na všechno si musela sama vydělat a ještě musela rodičům platit. Bez jejího finančního přispívání by jistě vykopli prababičku Magdalenu na ulici a Tonin by nemohl studovat na průmyslovce. Dína sama chtěla být ošetřovatelkou, ale rodiče jí to nedovolili. Na jejich přání se musela vyučit švadlenou, přestože to povolání nesnáší. To byla vykořisťovací ublíženecká verze, kterou jsme slyšeli mockrát. Existovala ještě jiná verze. V ní se Dína chlubila, že v továrně u pásu vydělávala třikrát tolik, co děda Antonín coby tajemník u notáře.
U rodičů bydlela Dína nejdřív sama a pak i se mnou a babička mě opatrovala, když Dína byla v práci a táta na vojně. Bylo jenom logické, že ze svého relativně velkého platu přispívala na jídlo a bydlení pro nás dvě. Peníze, které dávala každý měsíc své matce, na to sotva stačily. Nemohlo být ani řeči, že by přispívala na prababičku Magdalenu nebo strýce Tonina.
Rodiče dali Olexu na obchodní akademii, protože se na rozdíl od Díny a Míny dobře učila. Dínu dali učit švadlenou a Mínu modistkou. Chtěli tak všem svým dcerám zajistit co nejlepší budoucnost. Jedna bezdětná sestra dědy Antonína měla totiž ve Vídni vyhlášený krejčovský salón a chtěla ho svým třem neteřím odkázat. Nebylo vinou babičky Miladky a dědy Antonína, že komunistický vývoj, který dal mimo jiné vzniknout i zátarasům na hranicích s Rakouskem, to překazil.
 Večer po návštěvě příbuzných se mi před usnutím honily hlavou oživlé vzpomínky na babičku Miladku a dědu Antonína. Nic mi je nemohlo pokazit.