Zavírám dveře a na klice ještě vlaje
- všechno co by se jinde        
nemělo stát

Píšu si      a ty se dívej -pokud můžeš-
(ta modrá tam pro nic za nic
zřítelnice netopí)

Nezapomenu na tvou sukni na níž uměla louka růst i ze tmy
a jak naivně si připadám
 když říkám a vím
„Kdykoliv bych už nenašla
 jedinou něhu
 

tak tebe
si tam uchovám.“

Tak co si třeba zavolat?
„Ahoj
 tak jsem dnes zabila další přelud v sobě!
Rozkmitala svými verši
víčka spáčům na růžovém písku

napsala ti tuhle tu jedinou rozhrkanou věc a je to šílenější
než kdyby lanovka
zakotvila uprostřed jámy…

…

Proč mi to pořád připomínáš?
Kdykoliv vidím pěnu v kávě…
Snad i ta káva nebývala pravá a lhala ti i o únavě - i o citech, pod kterými voněla.
Proč mě nezazdíš
 tak jako rozum           který se teď  -  jak ty si myslíš -
dotýká jenom vík a skel?

Ten déšť, dá se tím propít?
Dá se tím vinit listopad nebo kdysi dávno
násilím
utišený křik?

Vždyť
jsi jako Pluto které mi zcela neurvale smazali z map vesmíru
bez vodítek k adresám na jakékoliv stížnosti

jsi jako můj starší odraz který bych v zrcadle nikdy
neobjala pochopením

 

a ani na zádech se nedáš nést

vlaješ na klice dveří    které zavírám
a za mým šátkem schovává se
to zdánlivě nejlacinější co můžeš do básní dát

tu naději
že se stejně budu vracet
(protože z kalendáře můj život nevyčteš a v telefonu je mezi námi
jen pomyslná nit)

doufám
že za většinu těch nezapsaných intimit
nemohu tak úplně
já

možná si lžu
 když hlásám že se mi líbí všechno co je
 tak zapeklitě sugestivní
ale bolí to víc
 
než nastřižené ucho
...

A potom jsem ti vytvořila koláž ze všech úsměvů které jsi mi dala
a slzy též jako drahokamy

-nejsou špatné
když po zaschnutí vytvoří
vzpomínkám perleťový obal
 a pak jakoby cítíš
 že se prolévala tma

vše bylo zdravější a ty

víc svá

-

usnula jsi v tmách kvůli životu který se ti zdál
až ironicky nepoddajný
zatímco já chodila s vesmírem v kapsách a malovala koloběžky do Jupiterních drah

A  vážně sis myslela
že jsi tolik
nezapsatelná?

Vždyť tahle slova voní  jenom po tvých stopách.
Vzlyk přehlušuje magneťák jak podbarvený sten
a život
je všední den a zátiším zní
 

 

jediná věta

Tohle se vážně nemělo stát