Sára byla roztomilá Sněhurka a při její recitaci táta slzel. Během dalšího programu ji držel šťastně na klíně. Po vystoupení své kamarádky Zlatušky, které Sára říkala zkráceně Tužka, se moje sestřička usedavě rozplakala. Ve slavnostní atmosféře plné dojatých rodičů ji přemohl problém, se kterým se už dlouho sama bezradně potýkala. „Proč jí všichni říkají zlá Tužka, když je hodná,“ vzlykala.
Celou zimu jsme s Markétkou jezdily na lyžích. Ty moje mi po tátově nezdařeném pokusu odborně opravil sympatický pan Rohlík. Dílnu měl v přízemním stavení ve dvoře za svým domkem. Její štít zdobil vybledlý firemní nápis s obrázkem lyží, pozůstatek z doby, kdy se panu Milouškovi, jak mu říkali přátelé, líp dařilo. Byl výborným lyžařem a i přes vysoký věk se udržoval ve skvělé fyzické i psychické kondici. Na párkových závodech jsem dopadla mnohem líp než rok předtím. Byla jsem v první desítce.
Jaru se na Vysočinu nikdy moc nechce. Obrovské masy sněhu tály pomalu, ale vzduch byl už nadějně svěží. Rodiče se přihlásili na jednodenní nedělní zájezd do Prahy, který organizovali v tátově zaměstnání. Vyvstal problém, co se mnou a se Sárou. Babička Miladka chodila do práce a soboty byly ještě tehdy pracovní. Jediný volný den v týdnu, za který si ani nestačila vydechnout, nemohla strávit u nás. Navíc neměla jak se dostat v neděli večer domů, aby stihla být v pondělí ráno v prádelně. Dína nechtěla, aby přijela babička Marie s dědou Karlem, a tak naznala, že to zvládnu. Nachystala nám oběd, který jsem měla v poledne ohřát a považovala tím problém za vyřešený. Rodiče slíbili, že nám z Prahy něco přivezou, a tak jsme se se Sárou těšily. Byla jsem zvyklá Sáru hlídat a hrát si s ní, ohřát oběd pro mě taky nebylo nic nového. Jenom mi ta neděle připadala hrozně dlouhá. Odpoledne, když jsme byly se Sárou venku, se k nám připojil velký pes. Nechal se hladit a šel s námi až k domu. Přinesla jsem mu na schody před dům nějaké zbytky a vodu a dívaly jsme se, jak žere. Logicky jsem usoudila, že ho asi nikdo nechce, že je chudáček hladový a že se o něj musím postarat. Navíc jsem si psa už dávno přála. Vzala jsem ho tedy do bytu, v kuchyni jsem mu dala na podlahu polštář a misku s vodou. Pes se spokojeně uložil. Když jsem večer uložila i Sáru, rodiče stále ještě nebyli doma. Chtělo se mi spát a věděla jsem, že musím ráno brzy vstávat, jen jsem si dělala starosti, aby se maminka psa nepolekala. Napsala jsem tedy na list papíru vzkaz a položila ho na podlahu na chodbě před dveře do kuchyně. „Nelekněte se, v kuchyni mám pejska. Tóňa“ Velký list papíru zářil na tmavém koberci a rozhodně ho nešlo přehlédnout. Spokojeně jsem vlezla do postele a těšila se, jak se druhý den se psem pochlubím Markétce i všem ostatním kamarádům. Rodiče přijeli v noci a vzkaz opravdu nepřehlédli. Lubin otevřel dveře do kuchyně, aby zjistil, co to ta Tonča zase provedla. Čekal, že tam najde malého voříška, ale proti němu se vztyčil pes velký jako tele a výhružně vrčel. Dína se zavřela do koupelny a křičela, ať táta tu bestii okamžitě vyžene z bytu. Lubin tváří v tvář cizímu vrčícímu psu neoplýval zrovna odvahou, a tak jen zkusil pozotvírat dveře až na ulici a čekal, co se stane. Odpočatý pes se chtěl zřejmě vyvenčit a proběhnout, a proto bez problémů sám opustil byt. Lubin zamkl a hrdinně vysvobodil maminku z koupelny.
Druhý den ráno jsem psa v kuchyni nenašla. Táta vstal mimořádně o pět minut dřív, aby mi stihl před odchodem do práce vyhubovat. Když odcházel, řekl, že si rozmyslí, jestli si dárek, který mně přivezli z Prahy, vůbec zasloužím. Bylo mi smutno, že jsem přišla o psa a teď navíc ještě tohle. Sára si dárek jistě zaslouží, ta nic neprovedla. Ale já, která jsem se celý den starala o svou tříletou sestřičku, aby mohli rodiče na výlet, zřejmě nedostanu nic. Zase jednou jsem měla pocit, že svět je strašně nespravedlivé místo.
Do odpoledne ale příhoda se psem vybledla a u rodičů převládly nadšené dojmy z návštěvy hlavního města. Vyprávěli nám, co všechno viděli a na závěr svého líčení vyrukovali s dárky. Sáře přivezli roztomilou panenku a mně super překvapení v dřevěném kufříku. Táta mi ochotně ukazoval, jak kufřík otevřít a celý přitom zářil. Uvnitř byly prapodivné věci, jaké jsem do té doby neviděla. Povědomé mi bylo jenom malé kladívko. „To je sada nářadí“, jásal Lubin. „Vidíš, tohle je hoblík, šroubovák, rašple a pilník. Tohle korýtko ti umožní řezat dřevěné laťky v úhlu čtyřicet pět stupňů a tohle je ruční vrták,“ vysvětloval. „Já bych věděla, kdo je tady vrták,“ odtušila Dína. „Panenku jsem vybírala já a dárek pro tebe vybral tatínek,“ dodala významně na vysvětlenou a svůj výrok doplnila znechucenou grimasou. Proč ale tatínkovi jeho nápad koupit sedmileté dceři sadu nářadí nerozmluvila, už nedodala. Radovat se z nářadí mně nějak nešlo. Vůbec jsem netoužila něco hoblovat, vrtat nebo pilovat, ba ani řezat laťky v úhlu čtyřiceti pěti stupňů.
            Jaro bylo nádherné, vzduch voněl spoustou jarních kytek a rašícími listy a všude se ozývalo ptačí švitoření a štěbetání. Janička už sedávala za oknem a dívala se přes sklo na tu nádheru a my jsme jí mávali, když jsme šli kolem. Sluníčko nám svítilo do třídy a příjemně hřálo. Ale školní jarní idylku přerušila hrozná událost. Četli jsme zrovna ze slabikáře a naše učitelka, která vždycky přecházela po třídě, si sedla unaveně na svou židli za katedrou. Najednou divně hekla a hlava a tělo jí prudce padly na učitelský stolek. Ve třídě zavládla panika. Vyběhla jsem ze dveří a zoufale zabušila na okénko paní účetní. „Soudružka učitelka!“ křičela jsem. Z mého výrazu pochopila, že je zle a okamžitě volala sanitku. Hned potom se mnou vběhla do třídy. Některé děti plakaly, jiné jen vyděšeně zíraly. Poliklinika byla jen kousek odtud a doktor tam byl okamžitě. Naložili naši učitelku na nosítka a sanitka ji s houkáním odvážela do nemocnice. Uklidnit nás přišla vychovatelka z družiny, povídala si s námi a ujišťovala nás, že doktoři v nemocnici naši učitelku jistě zachrání. Pak nám četla pohádky až do konce vyučování. Druhý den k nám do třídy přišel soudruh ředitel, aby nám sdělil, že soudružka učitelka Pavlová měla srdeční záchvat, ale je už mimo nebezpečí. Každý z nás pro ni nakreslil obrázek. Na žádném z nich nechybělo srdíčko, a tak jsme naší učitelce poslali do nemocnice třicet náhradních srdíček nakreslených z lásky. Až do konce školního roku se u nás střídaly různé učitelky a vychovatelky. Vysvědčení na konci druhé třídy nám předával soudruh ředitel.