12. Učitelky se srdeční vadou, propadlík Jirka a bojovnice Jitka, hurá do nemocnice
 
Ani po prázdninách se učitelka Pavlová do školy nevrátila. Dostala na své nemocné srdce invalidní důchod. Naše nová třídní učitelka měla taky invalidní srdce. Jenže ne díky nemoci. Jmenovala se Čeňková, měla odbarvené rezavé vlasy do půli zad, vystouplou bradu zlé čarodějnice a přísný výraz. Hned na uvítanou na nás vychrlila, co všechno nám nebude trpět. Bylo toho tolik, že jsme si to vůbec nestačili zapamatovat. Do naší třídy přibyli dva noví žáci. Propadlík Jirka a přistěhovalka Jitka.
Jirka byl zanedbaný vystrašený kluk. Bydlel v polorozpadlém statku, který stál na samotě na kopci za městem, v sousedství Tří křížů. Bylo to strašidelné místo. Tři masivní kamenné kříže připomínaly, že se přesně tam kdysi dávno zastavil mor a obyvatelé města tak před ním zůstali uchráněni. Divná úzkost ze smrtelné nemoci tam přetrvávala po staletí. Jirka měl jedenáct sourozenců. Byl celý ušmudlaný a ulepený. Jeho košile byla plná prapodivných skvrn a ohbí límečku se černě lesklo. Rozdrbané kalhoty mu v pase držel provázek a boty, které se každý den kamarádily s blátem na polní cestě vedoucí od statku, nepoznaly nikdy kartáč, natož krém. Naše nová učitelka se Jirky zjevně štítila. Když se na něj přísně podívala a řekla, že do školy musíme chodit čistí a upravení, celý se ještě víc přikrčil. „Každé ráno budu kontrolovat, jestli jste učesaní a máte čisté ruce a uši,“ slibovala. „Toho, kdo bude špinavý nebo rozcuchaný“, dodala významně a nespouštěla z nebohého Jirky oči, „pošlu bez milosti zpátky domů, aby se řádně upravil.“ „Tak to se ráno nebudu mýt ani česat,“ zajásala vzpurně Jitka a celá třída se na ni vystrašeně otočila. Nad její drzou odvahou žasli i třídní zlobílci v čele s Pepanem. Učitelka zalapala po dechu. Na jejích tvářích vyskočily fialově rudé skvrny a nehezky kontrastovaly s rezavou barvou jejího přelivu. Bylo jasné, že se z Jitky klube třídní dračice, která se Čeňkové nezalekne. Na rozdíl od učitelky Pavlové, která nám byla všem chápající školní mámou, si Čeňková rozdělila třídu na dvě části: na své oblíbence a neoblíbence. Začala s tím hned první den. Jirka s Jitkou její oblibu ztratili okamžitě. Jitka díky svému ostrému jazyku a Jirka, který se za celý den neodvážil říct jediné slovo, prostě svým zjevem, který nekorespondoval se zjevem budoucího uvědomělého pionýra. Mě setkání s Jirkou doslova zasáhlo. Tak jsem si představovala chudáky z pohádek, kteří neměli co na sebe, byli podvyživení a nešťastní a kteří v naší socialistické společnosti už údajně neexistovali. Jirkův vystrašený pohled ve mně vyvolával potřebu mu pomáhat. Nová učitelka mi byla nesympatická, ba protivná a o její oblibu jsem vůbec nestála. 
Čeňková opravdu zavedla ranní prohlídky čistoty a hned druhý den ráno poslala domů několik dětí, aby si umyly uši a vyčistily nehty. Byli mezi nimi i Jirka a Jitka. Jirka se už do školy nevrátil a strach mu nedovolil přijít celý příští týden. Po týdnu ho musela do školy přivést sociální kurátorka. Zato Jitka se objevila na konci první hodiny v doprovodu vysokého rozzuřeného chlapa. Bez zaklepání rozrazil dveře třídy a zařval: “Co to má znamenat!“ Sebevědomá učitelka se nezalekla a začala mu dělat kázání o slušném vychování. To ho rozzuřilo ještě víc. „Jdu si stěžovat k řediteli,“ zasípal „kašlu na vaše móresy. Když moje dcera přijde do školy, vy za ni zodpovídáte a nemůžete si dovolit ji posílat ze školy pryč. Maříte zákon o povinné školní docházce. Kdyby se jí něco stalo, jdete sedět!“ Práskl dveřmi. Jitka si sedla důležitě do lavice a obdařila třídu i učitelku zářícím úsměvem. Za chvíli volal ředitel školním rozhlasem soudružku učitelku Čeňkovou do ředitelny. Vrátila se nasupená, a přestože s námi zatím ještě vůbec nic neprobrala, začala zkoušet ze čtení. Rozdala několik nejhorších známek, jaké jsme od učitelky Pavlové nikdy nedostali, než přišla řada na mě. Brala jsem její vyvolání jako výzvu na souboj s nepřítelem. Čtení byla moje vášeň a v nenávistném rozpoložení vůči protivné učitelce jsem přečetla úsek textu bezchybně. Recitovala jsem ho procítěně po vzoru dědy Antonína a v přímé řeči jsem měnila hlas. Třída ani nedutala a Čeňková se zdála zaskočená. „Dám ti dvojku, příště se tak nepitvoř,“ hrála si na vítěze našeho souboje. Ale Jitka jí tu fintu nespolkla. „Tak nám to přečtěte líp,“ vyskočila. „Přečtěte nám, jak to má být na jedničku.“ „Co si to dovoluješ?!“ nevěřila svým uším rozzuřená Čeňková. Vykřikla to právě ve chvíli, kdy se v otevřených dveřích objevil ředitel s Jitčiným tatínkem. „Co se děje paní kolegyně,“ zeptal se ředitel přísně. „Žákyně Dušková je drzá,“ zaječela Čeňková. „Nejsem,“ bránila se Jitka, „učitelka je naštvaná a dává nám neprávem špatné známky. Přečteme vám to klidně znovu a řekněte, jakou známku si zasloužíme.“ Ředitel by ze situace rád vycouval, ale přítomnost Jitčina otce mu to nedovolovala. Jitka se dala bez vyzvání do čtení. Četla hezky a bez zaváhání. Ředitel nevěděl, jak reagovat, ale pan Dušek se zpříma zeptal: „Co se vám na čtení mé dcery nelíbí?“ „Teď četla opravdu dobře,“ nervózně připouštěla Čeňková, které začínalo docházet, že není pánem situace jako obvykle. „Na jakou známku?“ nepovolil Jitčin tatínek. „Na jedničku,“ vydechla učitelka, která už toužila mít tu ponižující trapnou chvíli za sebou. „A Tonča četla ještě líp,“ vášnivě mě obhajovala Jitka „a chtěla jí dát dvojku.“ „Soudružka učitelka je zřejmě rozrušená,“ ukončil spor ředitel a hleděl významně naší učitelce do tváře „a jistě si to s těmi dnešními známkami ještě rozmyslí.“ „Dám si na to pozor,“ řekl pan Dušek důrazně.
Atmosféra v naší třídě se úplně změnila. Probouzela v každém z nás vlastnosti, které do té doby neměly důvod se projevit. Zásadním způsobem to poznamenalo vztahy mezi námi. Přátelská sounáležitost přestala existovat rozdělením na dva protichůdné tábory oblíbenců a vyděděnců. Někteří spolužáci, ze strachu, že budou zavrženi, zoufale bojovali o učitelčinu přízeň, a tak se na pořad dne dostalo žalování, podlézání a donášení. Ida s Bobinou nebyly, na rozdíl ode mě a Jitky, zrozeny pro vzpouru a tak jako vzorné přežívaly relativně bez problémů ve stádečku oblíbenců. I Vlastík se snažil přizpůsobit učitelčiným požadavkům. Vyčerpaný rodinnými scénami nebyl dost silný na to, aby čelil její nespokojenosti a hněvu. Několik nás ale přijalo svou roli vyděděnců zcela samozřejmě. Být oblíbencem Čeňkové by pro nás bylo bývalo tou největší potupou. Naše přátelství se tím spojenectvím proti společnému nepříteli posílilo a tak se jednou z mých nejlepších kamarádek stala Jitka. Vynálezce Pepan se v interpretaci nové učitelky proměnil v nenapravitelného lháře, ocejchovaného dvojkou z chování. Markétka byla nekonfliktní, trochu pomalá a jednoduchá, ale nebyla podlézavá. Čeňková ji neměla ve zvláštní oblibě, ale ani si na ni obzvlášť nezasedla. Markétka tak měla zvláštní postavení někde mezi oběma vyhraněnými třídními tábory.
S kým si ale naše nová učitelka padla zvlášť do noty, byla třídní bledule Aděnka. Chovali se k sobě s podřízenou podlézavostí. Sympatie mezi učitelkami Mladou a Čeňkovou se nezakládaly jen na kolegialitě. Měly společného něco daleko podstatnějšího. Na malém městě obě vyčnívaly tím, že měly o patnáct let mladšího manžela. Učitelce Mladé jízlivě přezdívali Stará Mladá a říkalo se o ní, že má talent na jazyky. Za války to prý táhla s německými vojáky, po osvobození s ruskými. O její cizojazyčné i sexuální zkušenosti ztratili poté muži na malém městě zájem. Ve třiatřiceti se jí podařilo zaučit ovíněného osmnáctiletého panice, který se stal na první pokus otcem. Plodem té nešťastně šťastné události byla Aděnka. Své válečné a poválečné zkušenosti zúročila stará Mladá alespoň ve svém povolání. Učila ruštinu a v nepovinném kroužku také němčinu.
Ani o nehezkou panovačnou a nepříjemnou Ester neměli muži zájem. Manžela se jí podařilo ulovit za pět minut dvanáct podobným způsobem jako její kolegyni. Pomohl jí v tom i její milující otec slibem, že dá po svatbě připsat polovinu své přepychové vily zeťovi a druhou dceři. V době spartaků a trabantů dostal o patnáct let mladší ženich návdavkem nejnovější model fordu Cortina. No odolejte! A tak se Ester stala paní Čeňkovou. Její starší, v té době už provdaná sestra, na rozdíl od cizího kukaččího samečka, nedostala od milujícího otce nic.