Před druhou operací mě dali na dětském oddělení mezi malé děti. Ty se při mé první návštěvě záchodu vrhly na šuplík v mém nočním stolku a z čokoládových figurek z vánočního stromku tam nechaly jen pár ožužlaných staniolových obalů. Navíc stabilně některé z dětí poplakávalo, lezly mi na postel a do mých věcí. Nebylo mi dobře, a tak mě jejich chování obtěžovalo a rozlítostňovalo. Naštěstí mě po operaci přestěhovali ke starším dětem, ale to už jsem měla nemocnice nějak dost. Babička Miladka slíbila, že až mě z nemocnice pustí, vezme si pár dnů dovolené a přijede mě opatrovat. Tentokrát jsem se už domů těšila.

 

13. Králíčci v nesprávných rukou, sto jarních kilometrů, zubař a pionýrský slib
 
Jaro je ve znamení rodících se mláďátek, zvláště pak pípajících kuřátek, žluťoučkých káčátek a heboučkých králíčků. U Idy v kuchyni u kamen měli velkou bednu s rozsvícenou žárovkou a v ní se to hemžilo malými žlutými ochmýřenými tělíčky. Jejich pípání bylo slabé a miloučké a my jsme každý den kontrolovali, jak rostou. U Markétky měli zase čerstvě vylíhnuté králíčky, ještě zabubané v hnízdě. Markétčina babička nám řekla, že jsou zatím holí a slepí. Přes pletivo králíkárny bylo vidět jen obrovské tělo samice. I tam jsme chodili každý den nakukovat, aby nám neuniklo, až se králíčci vykulí z ilegality. Jen my jsme doma neměli žádné zvíře. Netušili jsme, že se to má brzy změnit. Kuřátka nás sice minula, ale králíčci ne.
Babička Marie totiž naznala, že moje maminka není správná hospodyně, protože pro blaho rodiny nepěstuje žádná užitečná domácí zvířata. Domácí vajíčka a maso z doma vypěstovaných kuřat či králíků je nejlevnější a nejzdravější. Znovu aktuálně ožil konflikt město versus vesnice. Babičce uniklo, že zatímco ji celý život zaměstnávala jen péče o domácnost, zvířata a zahrádku, Dína, na rozdíl od ní, chodí do zaměstnání. Po příchodu z práce musela maminka zvládnout domácnost a ušít oblečení pro celou širokou rodinu a nebylo reálné, aby ještě k tomu zajišťovala domácí potravinové zdroje. Navíc neměla k něčemu takovému vůbec vztah. Babička Marie však trpěla zastaralou venkovskou představou, že správná manželka a matka to prostě pro rodinu dělat musí. A tak se táta, který se na své motorce značky Jawa vydal navštívit zjara svoje rodiče na vesnici, vrátil domů se dvěma malými králíčky v batohu. Jeden byl šedivý s bílou náprsenkou a druhý černobíle strakatý. My se Sárou jsme nad nimi jásaly, zato maminka byla v šoku. Když se trochu vzpamatovala, začala běsnit. Vypočítávala všechny křivdy, kterých se kdy její tchýně s tchánem dopustili na ní, tátovi Lubinovi a jeho potomcích, totiž mě a Sáře.
Nejen strýc Kamil, ale i tátovi rodiče byli zcela ovládáni tetou Matyldou. Přistěhovala se k nim po svatbě s malým kufříkem, špatnou pověstí a tříměsíčním zárodkem mého budoucího bratránka Kamila. Hned jak se usadila, začaly se projevovat její kukaččí sklony, ospravedlňované a posilované její pozicí nositelky budoucího života. Terorizovala celou rodinu svou hysterickou pobožností. Babička Marie a děda Karel se jí báli a pro klid v rodině jí ustupovali daleko za přijatelné hranice rovnoprávného soužití. Svého švagra Lubina Matylda nesnášela, protože jako jediný se jí nemínil podřídit. Jako pravý kukaččí vetřelec se ho rozhodla odstranit z jeho rodného hnízda.
Maminka připomněla tátovi, jak po odchodu na vojnu ztratil domov a všechno, co tam zanechal. Strýc Kamil si v režii své ženy Matyldy a s tichým souhlasem svých rodičů přivlastnil všechno Lubinovo oblečení, trenýrkami počínaje a oblekem, který mu koupila Dína na svatbu, konče. Majitele změnily i všechny ostatní tátovy věci: knížky, mandolína, vzduchovka. Když se měl Lubin vrátit z vojny, napsala mu jeho milovaná maminka, že teď už má svoji vlastní rodinu, ženu a dítě, a má se tudíž vrátit k nim. Neměla by se o něj teď už starat jeho matka, ale jeho žena. A tak musela Dína ze svých úspor koupit Lubinovi civil a poslat mu ho, aby se měl z vojenského stejnokroje do čeho převléknout. Dína připomněla i dějství dramatu zinscenovaného tetou Matyldou, které Lubinovu návratu z vojny předcházelo. Kukaččí snacha donutila babičku Marii, aby napsala svému mladšímu synovi na vojnu dopis, ve kterém stálo, že děda Karel je v posledním tažení a že proto museli nahonem „udělat pořádek“. Pořádek spočíval v tom, že děda Karel a babička Marie nechali převést veškerý svůj majetek na strýce Kamila a jeho ženu Matyldu, čímž Lubina vlastně vydědili. Tím se mí prarodiče zcela vydali na milost a nemilost své hamižné nenávistné snaše, která si absenci dobrých vlastností kompenzovala fanatickým demonstrováním své katolické víry. Nejen, že každou neděli příkladně navštěvovala mši za nuceného doprovodu svého manžela a synů, ale navíc uklízela v kostele a lezla do zadku panu faráři, jak to jen šlo. Strýc Kamil donutil své rodiče k darovacímu aktu pohrůžkou, že pokud mu nevyhoví, odejde s rodinou do Ostravy. Tam získá byt, když půjde jako horník do uhelných dolů. Jeho rodiče ho pak budou mít na svědomí, protože v dolech se svými plícemi, poznamenanými tuberkulózou, nemůže přežít dlouho. Vyděračská taktika spolu s tvrzením, že mladšímu Lubinovi dali, na rozdíl od staršího Kamila, vzdělání, na útlocitné staroušky zabrala. Pod tlakem obviňování, že chtějí z mých bratránků udělat sirotky, raději vytěsnili vzpomínky na to, jak to se vzděláním jejich synů ve skutečnosti bylo.
Staršího Kamila dali rodiče do učení na zedníka. Práce venku mu nevyhovovala. Po dvou letech se ukázalo, že má tuberkulózu. Naštěstí to byla jen lehká forma. Po vyléčení se začal učit na obchodníka, aby mohl pracovat v teple. Byl pomalý v práci i chápání a tak neobstál ani ve druhém učení. Zatímco Kamila, po vychození tříleté měšťanské školy, vydržovali jeho rodiče čtyři roky v učení bez jakéhokoliv výsledku, táta Lubin zvládl studium na obchodní akademii s vyznamenáním. Celé prázdniny vždycky pracoval, aby rodičům finančně pomohl. Jeho bratr nemohl, byl přece nemocný.
Rodičům premianta Lubina doporučovali profesoři, aby dali syna studovat na vysokou školu. Babička Marie to rázně zamítla. Lubin musí začít vydělávat, aby jí přispíval na domácnost. Sama mu dojednala zaměstnání, takže hned další den po maturitě, bez jediného dne prázdnin, nastoupil v místním JZD jako účetní. Navíc pomáhal při žních, coby příslušník nové společenské třídy, pracující inteligence. Když odcházel na podzim na vojnu, dostal plat ve formě naturálií: brambory, obilí a dvě selata, která mu jeho matka slíbila vykrmit. Dávno předtím, než se táta vrátil z vojny, prošla vykrmená prasata zažívacími trakty tety Matyldy, strýce Kamila a mých bratránků. Disponovali prostě černou dírou, do které nenávratně mizelo všechno, co patřilo, nebo mohlo patřit Lubinovi.
            Péči o dva malé roztomilé králíčky odmítla Dína zcela rozhodně a nekompromisně. Ať se o ně stará Lubin, když si je přivezl od své drahé maminky. Tátovi se nechtělo vracet k nouzové kariéře zemědělce a tak vymyslel šalamounské řešení. O králíčky budeme pečovat my se Sárou. Každá si vezmeme na starost jednoho. Jenom nám prospěje, když budeme mít povinnost se o něco živého pravidelně starat. Táta k té povinnosti evidentně zatím ještě nedorostl, přestože si už před poměrně dlouhou dobou pořídil dvě dcery.
Sára si vybrala šedého králíčka, kterého pojmenovala Šedáček, a mně připadl černobílý Strakáček. Měly jsme jim každý den trhat trávu a dávat jim ji do dřevěných bedýnek, ve kterých je táta ubytoval vedle své dílny. Zpočátku nás to celkem bavilo, ale postupem času jsme stále častěji na krmení zapomínaly. Protože rodiče naši péči o králíčky nekontrolovali, nedalo se vůbec mluvit o vykrmování. Šlo spíš o jejich živoření. Zvlášť čtyřletá Sára si s prospíváním Šedáčka nedělala hlavu, takže musel vzít osud do svých tlapek. Prohryzal se z dřevěné bedýnky na svobodu, ale nenadále nabyté hojnosti zelené trávy si moc neužil. Hned za plotem zahrady ho zakousl vlčák ze sousedství. Lubin našel Šedáčkovo zohavené tělo a pochopil, že záměr babičky Marie nemá šanci se naplnit. Aby zachránil, co se dá, rozhodl se ukončit i Strakáčkův neradostný život a transformovat jeho vyhublé tělíčko do nové kvality na pekáči. Ale maminka mě a Sáru zlomyslně informovala o původu našich nedělních řízků, takže jediný, kdo Strakáčka v trojobalu zkusil pozřít, byl Lubin. Pochybuji, že mu chutnal. Při scéně, kterou jsme se Sárou ztropily, by mu nemohla chutnat ani ta nejexotičtější delikatesa.