Čeňková vedla turistický kroužek, do kterého se musela celá naše třída povinně přihlásit. Spadal pod místní turistickou organizaci, ve které byla naše učitelka funkcionářkou. Na jaře jsme začali chodit na nedělní turistické výlety, abychom splnili podmínky k získání odznaku „Sto jarních kilometrů“. Měli jsme otužovat a trénovat svá těla, neb jsme měli brzy skládat pionýrský slib a pionýr jak známo, měl být připraven k obraně a budování vlasti. Myslím si ale, že hlavním důvodem k nedělním pěším túrám bylo udržování váhy soudkovitého těla naší učitelky na nejnižším možném maximu. V době vydatného svátečního oběda týrala své tělo hladem a pěší chůzí a navíc se vyhnula nedělnímu vaření. A tak jsme o nedělích pochodovali ve štrúdlu desetikilometrové trasy, inhalovali čerstvý lesní vzduch a pojídali konzervy. O prázdninách jsme měli jet na dvoutýdenní putovní tábor, což většina rodičů uvítala, protože se jim tím vyřešil problém, kam s dětmi. Jediný, kdo do turistického kroužku nechodil, byl propadlík Jirka. Čeňková na něj nenaléhala jako na ostatní, byla zřejmě ráda, že ho nebude mít o nedělích a o prázdninách na očích. Proniknout do Jirkova světa bylo nad její síly a hlavně o to nestála. Zpočátku na něho denně ječela kvůli nedostatečné čistotě a kvůli absenci základních školních pomůcek a vědomostí. Nemělo to ale vůbec žádný efekt a tak ji to pomalu přestávalo bavit. Už se napásla Jirkova vyplašeného pohledu a nikdy nepřerušovaného mlčení. Začala nevzdělavatelného ušmudlánka otráveně ignorovat.
            V dubnu šla naše třída na povinnou zubní prohlídku. Měli jsme ze školy odejít před osmou, ale Jirka zatím nedorazil. Čeňková prohlásila, že nemůžeme nechat pana doktora čekat a rozhodla, že Jitka a já počkáme na opozdilce před školou. Pokud nepřijde do osmi, máme se vydat za ostatními na polikliniku. Stávalo se dost často, že Jirka nepřišel do školy, nebo že přišel pozdě. Rozhodly jsme se s Jitkou ještě chvíli počkat. Čekání jsme vyplnily mudrováním a společně jsme vymýšlely plán na záchranu Jirkova zkaženého chrupu. Zuby se u nich zřejmě vůbec nečistily, stejně jako všechno ostatní, a nebylo tedy divu, že se Jirka zubaře bál. Začala se v nás probouzet samičí ochranitelská potřeba pečovat o slabé jedince. Došly jsme k závěru, že bychom se měly vydat na statek a vysvětlit Jirkovi, že vyspravení zubních kazů předejde jeho problémům s chrupem v pozdějším věku. Hodlaly jsme na spolužáka osvětově působit pro jeho dobro. Plánovaly jsme duchaplné přesvědčovací výroky v duchu všudypřítomných mozek vymývajících sloganů „Čistota půl zdraví“, „Večer pro zdraví, ráno pro krásu“ a „Zuby jako perličky se zubní pastou perlička“. Dostala jsem nápad, na který jsem byla obzvlášť pyšná: vybereme ve třídě peníze a koupíme Jirkovi zubní kartáček a pastu.
Cesta ke statku byla rozblácená a nešlo se nám po ní lehce. Jak jsme stoupaly do kopce, začalo nepříjemně fičet. Vyhrnuly jsme si šály přes pusy a nosy proti studenému vichru a tím vynuceně skončilo vzájemné nadšené přesvědčováním o bohulibosti naší neplánované a nepožehnané akce. Šly jsme mlčky proti větru a v hlavě nám klíčily pochybnosti o správnosti naší mise. Ale ani jedna z nás nepatřila k těm, co se snadno vzdávají. Šlo přece o dobrou věc a to musí člověk překonávat překážky. Statek se tyčil před námi na kopci a přibližoval se jen pomalu. Cesta nám trvala víc jak půl hodiny. Zblízka se stavení jevilo ještě ubožejší než zdálky. V polorozpadlé kamenné zdi, která obklopovala rozlehlý dvůr, chyběla vrata. Když jsme prošly dírou, která po nich zbyla, ozval se hluboký zlověstný štěkot, který nás vylekal. V rohu dvora cenili zuby dva vztekající se vlčáci, připoutaní na dlouhých řetězech. Na chvíli jsme se zastavily a netroufaly si dál. Zkoumaly jsme délku řetězů a strachovaly se, zda vydrží divoké vzpínání silných psů. Pak jsme se odvážily udělat ještě pár váhavých kroků do nitra dvora. Všude se válelo rezavé harampádí a odpadky. Psi šíleli a my jsme bezradně stály a nevěděly, co dál. Konečně se z jedněch oprýskaných dveří vybelhal stařec s holí a mířil k nám. Byl zarostlý, špinavý a roztrhaný a rozhodně se netvářil přátelsky, takže jeho zjev na nás vůbec nepůsobil uklidňujícím dojmem. V tu chvíli jsme si zoufale uvědomovaly, že jsme dvě, že máme v sobě vzájemně oporu. Snad proto jsme stály sice vyjeveně, ale necouvly jsme ani o krok. Stařec se zastavil před námi: “Co tady chcete?“ šlehl otázkou, která sice zněla výhružně, ale tak nějak unaveně. Navykl si čelit nepřátelským vetřelcům, kteří ho nejdřív přesvědčovali, aby vstoupil do družstva a pak, když nepovolil, mu vyhrožovali a sabotovali tvrdou dřinu jeho rodiny, až se dostala na samou hranici přežití. Nedůvěřoval už nikomu, kdo se objevil na zanedbaném dvoře. Byl teď trochu v rozpacích, když uviděl dvě vyjukané malé holky a jeho zoufale nepřátelský tón trochu změkl. „Jdeme za Jirkou,“ řekla jsem, „má jít k zubaři a nepřišel do školy.“ „Kdo vás poslal?“ štěkl nedůvěřivě navyklým tónem. „Nikdo,“ vyhrkla Jitka, „přišly jsme samy.“ Stařec si nás chvíli měřil, pak mávl rukou a řekl: “Jirka nepříde.“ Otočil se a belhal se zpátky do stavení. Stály jsme, dokud za ním nezapadly dveře a ještě chvíli potom. Psi teď leželi a klidně oddychovali. Vydaly jsme se zpátky. Jak jsme vyšly ze dvora, opřel se do nás zase vítr. Teď nám foukal do zad a poháněl nás dopředu. Poháněl nás i strach, co řekne Čeňková. Bylo jasné, že naše mise skončila fiaskem. Do zubařovy čekárny jsme dorazily prokřehlé a právě ve chvíli, kdy se naše třída chystala zpátky do školy. Zubař už opravil všechny kazy, co vystrašeně čekaly v čekárně, a těšil se, že si dá svačinu a kávu, než dorazí další zásilka kazů střídající naši třídu. Čeňková, zrudlá vztekem, na nás v čekárně ječela jako Viktorka. Zubař, manžel učitelky Pavlové, ji uklidňoval a rychle nás zahnal z jejího dosahu do ordinace. „Myslím, že můžete být ráda, že se holkám nic nestalo,“ řekl mírně, zato důrazně. „Těžko byste vysvětlovala řediteli i jejich rodičům, jak se ocitly bez dozoru.“ Učitelka zchladla. Začala si na nás zase dovolovat až v bezpečí svého výsostného území, když jsme byli zpátky ve třídě. Vyhrožovala, že si rozmyslí, jestli nás připustí ke složení pionýrského slibu. Byla to podpásovka. Nechat nás přežívat v pěveckém sboru bez rudého šátku, kterým se oddělovala jiskřičkovská mrňata od veledůležitých pionýrů bylo nefér. Ale Jitka za nás obě přešla do protiútoku. Zeptá se tatínka, jestli nám někdo může zakázat být pionýrem jen proto, že jsme chtěly pomoct spolužákovi. Pionýři přece mají pomáhat druhým, takže tomu teď ale už vůbec nerozumí. Čeňková při zmínce o Jitčině otci znejistěla a rychle připustila, že pokud už budeme sekat dobrotu, náš prohřešek nám promine.
            Pionýrský slib jsme skládali na konci dubna, abychom mohli svými rudými šátky ozdobit prvomájový průvod. Skládali jsme ho z naší třídy všichni, kromě Jirky. Vrátila jsem se domů ve slavnostní náladě, na novém pionýrském šátku plochý uzel. Hodlala jsem si tu novou hodnost užívat až do večera. Skákala jsem přes švihadlo a pozorovala, jak se mi šátek natřásá a jeho cípy poletují. Ani jsem si nevšimla, že Sára s Danuškou, které si hrály s panenkami, zmizely ze zahrady. Zjistila jsem to, až Danušku bez odezvy volala domů její maminka. Dali jsme se do hledání, ale po dvou čtyřletých holkách nebylo ani vidu ani slechu. Když marné pobíhání obou našich hledajících rodin a pomáhajících sousedů nabíralo zoufalé obrátky, objevily se obě pyšné, se zářícíma očima. Vedl je za ruce pan senior ze sousední fary. Pátrací skupina se k nim úlevně vrhla a obě žvatlaly, že mají pokřtěné panenky. Pan senior vysvětloval, že Sára s Danuškou vešly do kostela v průběhu kázání a bez váhání prošly řadami věřících přímo k němu.  Přerušily jeho řeč žádostí, zda by jim pokřtil jejich panenky. Někteří věřící strnuli, jiní se rozesmáli. Hodný pan senior rychle ukončil kázání, aby jejich upřímnému přání vyhověl. Pak je odvedl domů, protože na otázku, jestli rodiče vědí, kde jsou, rozpačitě mlčely. A tak jsme měli v jednom dni v rodině pionýrský slib a křtiny.