Při stráži kdys u římských kolonád
dívku zřím se džbánem na rameni
jak právě z keltských vystoupila ság

Cestou časem, blesků za úpění

nerad sahám do balíčku karet,
ať srdce vytáhnu či s esem kříž
zelený kluk stejný nosí baret

Pak známé heslo „co bude, bylo již“

potkám ji zas v Římě u fontány
kde mladý setník dávno nehlídá
pravdu skrytou mezi filigrány

Mramoru mistr stvořil Davida

a světců kámen vlídně hledí na mě
však svědomí přec velí: raděj zmiz!
Žel, střeží cestu z Říma do Bretaně

stín menhirů a zamítnutých víz