15. Ruština a hra na klavír, osud paní Silvie, televizní fenomén a plesová sezóna
 
            Ve čtvrté třídě jsme se ve škole začali učit ruštinu. Lubin pookřál a zavzpomínal na dobu, kdy byl ještě svazákem. Našel svou starou učebnici, ze které se kdysi učil rusky v jazykovém kurzu. Pokoušel se mě ohromit svou výslovností a znalostí azbuky. Sliboval, že mě bude učit rusky, ale jako vždy se jeho nadšení velice rychle vytratilo. Ostatně jsem jeho pomoc nepotřebovala. Když měl za nějaký čas znovu záchvat otcovské cizojazyčné vzdělávací péče, zjistil, že jsem ho už svými znalostmi ruštiny předběhla. A tak jeho druhý pokus zapojit se do mého vzdělávání skončil opět neslavně. Ruština byla první cizí jazyk, se kterým jsem se začala seznamovat, když nepočítám jájovštinu a německé výrazy, které běžně používali děda Antonín a babička Miladka a které jsem za cizí nepovažovala.
Známá písmenka, která mě odmalička fascinovala, jsem si nadšeně rozšířila o azbuku. Nejvíc se mi líbila písmenka nezvyklých tvarů jako hranaté щ s ocáskem i jeho štíhlejší bráška ц, zdobné ж a dvojhlásky ю, я. Trochu nepochopitelné pro mě byly znaky tvrdý ъ a měkký ь, které se nedaly přečíst, když stály samostatně. Líbila se mi měkkost a melodičnost ruštiny, kterou jsem zatím neměla spojenou s ničím negativním.
Ve škole jsme teď směnovali, protože dětí se rodilo víc, než školy stačily pojmout. Poměry nedovolovaly cestovat a profesně se realizovat mimo omezený rámec komunistických příkazů a zákazů, a tak se lidé, už od poměrně nízkého věku, realizovali reprodukcí. Budovali si své skromné domovy vyzdobené vlastními rukodělky a namlouvali si, že když budou navenek loajální, uchrání si před oficiální mocí svoje soukromí. Tváříce se spiklenecky zdobili o komunistických svátcích okna svých příbytků československými a sovětskými vlaječkami a stupidními budovatelskými propagandistickými plakáty, aby zamaskovali, že s režimem vlastně nesouhlasí. Většinou to maskovali dokonale. Prostě nedělali nic, co by jejich údajnému nesouhlasu nasvědčovalo. Existoval jen v jejich představách, coby afrodiziakum na jejich svědomí. Pod alibistickou záštitou kolektivního vlastnictví a morálně posíleni heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“, oslabovali režim nanejvýš tím, že si nosili domů všechno, co liknaví strážci zákona nestačili uhlídat. A bylo toho dost. Chodili s mávátky jásat do prvomájových průvodů, stávali se členy Svazu československo-sovětského přátelství a Brigád socialistické práce. Zbaběle vstupovali do Strany, aby rozmnožili svoje přiťáplé výhody a zdůvodňovali si svoji vyčůranou prodejnost tím, že svým vstupem vlastně Stranu oslabí. Pro společnost bude přece přínosem, když ve všemocné Straně budou vedle těch primitivních prospěchářských bezcharakterních hajzlů i lidé charakterní jako oni.
            Naše škola byla dimenzovaná jen na jednu třídu v ročníku. Dětí se ale rodilo tolik, že v každém ročníku teď naplnily třídy dvě. Nezbylo tedy, než směnovat. V jedné školní učebně se střídaly dvě třídy stejného ročníku. Vyučování nám tak začínalo jeden týden normálně v osm hodin ráno a druhý týden až před dvanáctou. Byla to otrava, ale školní budova tím byla využívána na dvě stě procent, což byl důvod k budovatelským proslovům a oslavám. Typická komunistická z nouze ctnost.
            V sousedství naší školy byla lidová škola umění. Byla sice v opačném směru, než kterým vedla moje cesta ze školy, ale stejně jsem každý den chodila kolem okukovat knížky ve výloze knihkupectví. Z oken se linula fascinující směska tónů vyluzovaných různými hudebními nástroji a mě z toho běhal po zádech slastný mráz. Z naší třídy chodila do hudebky jenom Helenka. Učila se hrát na housle. Každé pondělí, když měla hodinu, si do školy nosila černý futrál se svým nástrojem. Toužila jsem se taky naučit hrát na nějaký hudební nástroj. Housle se mi ale zdály příliš kvílivé. Moje odhodlání ve mně zrálo, až jsem na začátku školního roku vyvedla rodiče z míry svým přáním chodit do hudební školy. Maminka nikdy na žádný hudební nástroj nehrála, ale táta brnkal v době své svazácké kariéry na mandolínu ruské častušky, takže byl mému hudebnímu vzdělávání nakloněn. Okamžitě se nadchl pro kytaru, čímž trochu zchladil moje nadšení, protože mým favoritem bylo majestátní křídlo. V jeho mohutném korpusu totiž zvuky rezonují tak, že jsem cítila, jak mi jejich vibrace přecházejí rovnou do krve. Když jsem se o tom zmínila, odbyl mě táta logickým argumentem, že piano doma nemáme a že je to nástroj tak drahý, že mi ho rodiče rozhodně nemůžou koupit. Navíc by se nám do našeho malého bytu ani nevešlo. Byla jsem tak zklamaná, že se mi už vůbec do hudebky nechtělo, ale neodvážila jsem se to tátovi říct.
A tak se Lubin na druhý den vypravil se mnou do hudební školy. Malá kulatá soudružka ředitelka odpověděla na tátův dotaz ohledně kytary vyhýbavě. Soudruh učitel Hudeček, který jako jediný učí na strunné nástroje, má beznadějně plno. Ale mohla bych se učit hrát na klavír, učitelů klavíru je ve škole několik. Povyskočila jsem nadšením, soudružka ředitelka toho využila a než si to stačil táta Lubin rozmyslet, dovedla nás k  učiteli klavíru Hradskému, mohutnému bohémovi s pleší ověnčenou nazrzlou korunou zkrepovatělých vlasů. Jeho malá černá očka si mě prohlížela bez valného zájmu. Táta zaprotestoval, že doma piano nemáme, ale bodrý učitel ho ujistil, že to vůbec nevadí, protože můžu chodit odpoledne přehrávat do hudebky. Já jsem ho svým nadšením podporovala, a tak táta kapituloval a přihlásil mě na hodiny klavíru. Hned na úvod mi dal učitel Hradský v přítomnosti táty Lubina rady a doporučení, jak postupovat, chci-li se naučit hrát. Ve svém prvotním nadšení jsem je brala smrtelně vážně. Po cestě domů jsme koupili v knihkupectví noty, Sarauerovu Klavírní školu. Celý večer jsem si prohlížela ty záhadné fascinující hudební značky tančící po pěti linkách, pročítala jsem si úvod a učila se poznávat noty a notové klíče. Na peřině jsem zkoušela mačkat jednotlivými prsty pomyslné klávesy. Hned další den jsem běžela po vyučování do hudebky, abych zjistila, ve které třídě je kdy volno, abych mohla přehrávat. Když jsem po týdnu přišla natěšená na první hodinu, pan učitel nešetřil chválou. Zeptal se, kolikrát jsem přehrávala. Odpověděla jsem udiveně, že přece každý den, jak mi radil. Zdál se tím zaskočen a zcela nepedagogicky prokecnul, že takových žáků moc není. V mém počátečním nadšení mi to zalichotilo, ale jak časem moje opojení ze hry sláblo, byla pro mě jeho slova záminkou k alibistickému lajdání. Soudruh učitel Hradský mě taky vychvaloval, že cvičení, která mi zadal, hraju zpaměti. Popravdě byla tak jednoduchá, že si je po několika přehráních musel zapamatovat úplně každý. Učitel však tím ve mně vzbudil klamné přesvědčení, že nejlepší klavíristé hrají zpaměti. Navíc jsem zatím neznala noty moc dobře, takže pro mě bylo jednodušší naučit se cvičení nazpaměť, než luštit noty při hraní. 
Odpoledne jsme si hrávaly s Markétkou a Idou na artistky. Trénovaly jsme hvězdy a přemety a taky výmyky na klepadle na koberce. Snila jsem o domově na kolečkách a o potlesku v cirkusovém šapitó. Plánovala jsem si, že jednou, až budu větší, uteču z domova a odjedu s cirkusem. Dobrou průpravou na cirkusový život se mi zdálo i lezení po stromech na naší zahradě. Začínala jsme na těch nejnižších: rozložité švestce a višni se skloněnými větvemi, kam se dalo ze země pohodlně vylézt. Visívala jsem na nich často hlavou dolů, s koleny zaklesnutými za silnou spodní větev a houpala se a prováděla různé cviky. Na blumu s vysokým kmenem se dalo dostat jedině za pomoci žebříku, který k ní býval přistaven v době zrání jejích sladkých šťavnatých plodů. Cpaly jsme se jimi spolu s mými kamarádkami přímo v koruně stromu. Lezení na starou vysokou jabloň na dvoře pod oknem našeho obývacího pokoje bylo nejnapínavější, protože její větve byly tenké a křehké. Šplhala jsme po nich až do vrcholku jako opice.
Nejvyšší ovocný strom v okolí rostl těsně za naším plotem, ale celá polovina jeho mohutné koruny přesahovala do naší zahrady. Byla to hrušeň piksálka, jejíž malé sladké hruštičky se daly jíst celé i s jádřincem. Dína z nich vařila vynikající hruškové knedlíky sypané mákem. Vařila je i Markétčina babička a my jsme občas s Markétkou vedly o hrušku piksálku spor. Byl to spor čistě teoretický, protože hruštiček rodila piksálka daleko víc, než jich rodiny žijící v našem domě i v okolí stačily spotřebovat. Jak dozrávaly, padaly do trávy a já jsem jich denně na zahradě nasbírala košík. Plný košík nasbírala každý den i Markétka za naším plotem. Bylo to spravedlivé. Když jsme se někdy trochu poškorpily, vymýšlely jsme si důvody, které měly té druhé právo na hrušku piksálku upřít. Já jsem tvrdila, že hrušeň byla původně zasazená na naší zahradě, ale jak rostla, dřel ji plot do kmene. Museli ho proto vyměnit, a aby hrušeň ušetřili, vedli nový plot tak, že kmen zůstal vně zahrady. Markétka zase naopak tvrdila, že hrušeň zasadila její babička dávno předtím, než tam náš dům začali stavět. Většinou jsme si ale na hruškách pochutnávaly spolu a nosily jsme je i bábinkám odvedle a Janičce. Nevědomky jsme si tak nejvíc vychutnávaly uspokojení z toho, že jsme se o něco podělily a udělaly někomu radost.