Před Vánoci přijelo před náš dům služební auto z tátova podniku. Řídil ho podnikový řidič pan Zelenec, se kterým jsem se skamarádila před rokem, když mě vezl domů z nemocnice. S Lubinem vytáhli z auta obrovskou krabici a vynesli ji po schodech k nám do bytu. V krabici byla nová skříňka do obývacího pokoje, ale ne jen tak ledajaká. Byl v ní zabudovaný televizor a kromě toho zázračného přístroje se dvěma knoflíky měla skříňka ještě sklápěcí dvířka na klíček. Na ta byl táta Lubin obzvlášť pyšný, protože ukrývala bar. Celá ta nádhera trůnila na šikmých nožkách. Pak začalo čarování s anténou. Na obrazovce to černobíle zrnilo, chvílemi tam naskakovaly klikyháky a ubíhající čáry, až se objevil podivný obrazec podbarvený monotónním pisklavým tónem. Ten pan Zelenec s tátou ještě vylaďovali do správné ostrosti a tvaru. Říkali mu monoskop. Zíraly jsme na něj s maminkou a se Sárou jako na zjevení. A co teprve, když se objevila fešná hlasatelka s natupírovaným účesem, obrovskými umělými řasami a podmanivým úsměvem. Život v našem nepříliš velkém dvoupokojovém bytě dostal úplně novou dimenzi. Vstoupil do něj fenomén zvaný televize. Vánoce probíhaly zcela ve znamení tohoto převratného novodobého fenoménu. Magická bedýnka na sebe poutala pozornost všech členů rodiny. Fascinovaně jsme sledovali všechny pořady. Dína už si nestačila všímat, zda jsem zametla předsíň nebo umyla nádobí dokonale k její naprosté spokojenosti. Snažila se stihnout svou práci co nejrychleji, aby mohla zasednout před fosforeskující obrazovku a uniklo jí, když sem tam na koberci zůstalo smítko, či na míse šmouha od těsta. S televizí zavládla v rodině euforická pohoda. I Lubin s námi teď díky ní trávil doma daleko víc času, než kdy předtím. Přestože byl duchem nepřítomný, cele ponořen do dění na obrazovce, byl přítomen alespoň fyzicky v našem obývacím pokoji, který byl zároveň mou a Sářinou ložnicí. Tátovu přítomnost bohužel prozrazovala hlavně hustá namodralá oblaka nikotinového kouře, který zamořoval nejen vzduch, ale i čalounění křesel, židlí a válend, na kterých jsme se Sárou spaly. Nasákly jím i záclony a závěsy a všechno naše oblečení uložené ve skříni. Načichly jím i naše peřiny a vlasy, pronikl nám do všech pórů, takže jsme obě čpěly jako staří kuřáci. Usínaly jsme v šedomodré mlze za ponurého hudebního doprovodu podbarvujícího detektivní příběhy, které pokračovaly v našich neklidných snech nebo za jásavého hlučného veselí socialistické zábavy v estrádním stylu. Když Lubin otočil pozdě v noci jedním ze dvou bílých knoflíků pod obrazovkou, aby televizi vypnul, udělal něco pro zdraví svých dvou dcer. Otevřel dokořán okno a odcházel do koupelny. Modravé clony kouře odplouvaly do mrazivé noci a na jejich místo se hrnul ledový vzduch. Nikotinové promoření prostupující všechno v místnosti jako metastázy, mě a Sáru nevyjímaje, však zůstávalo.
O vánočních prázdninách jsme se postupně navzájem navštěvovali s kamarády. Všude jsem se chlubila naší novou televizí. Ne, že bych se chtěla vytahovat, ostatně všichni ostatní ji už doma měli. Prostě jsem jen oznamovala, že už v tomto směru nezaostáváme. Na návštěvě u Ivana a Danušky nás postihl průšvih. Obdivovali jsme jejich velikou výstavní nazdobenou jedli, která sahala až ke stropu. Třpytily se na ní starodávné vánoční ozdoby nevídané nádhery pečlivě ochraňované rodinou už po tři generace. Naše pokřivená borovička, jejíž zasazení do stojanu si vyžádalo tátovo zranění, by nejspíš vzbudila u hezké paní Silvie, maminky Ivana a Danušky, útrpný úsměv. Hráli jsme si pod vánočním stromkem a Sára s Danuškou se bůhvíproč začaly honit. Sára upadla, Danuška o ni zakopla a jak se snažila něčeho zachytit, strhla vánoční strom. Padal pomalu a majestátně a křehké ozdoby se při dopadu tříštily na stříbrný prach. Vyděšená paní Silvie vběhla do místnosti a ztuhla nad tou pohromou. Snad ani nevnímala brekot Sáry a Danušky. Pak se přibelhal i její manžel, pan Quido, vzal svou ženu jemně kolem ramen a začal ji utěšovat těsně předtím, než se rozplakala. Celá vyděšená z toho, co se stalo, jsem popadla Sáru za ruku a utíkala se s ní před následky nepříjemné události schovat domů. Nejhorší pocit jsem neměla z rozbité vánoční nádhery, ale z toho, že dospělá paní Silvie plakala. To Dína neplakala nikdy. Nebyla ženou, která muži imponuje tím, že od něho potřebuje chránit a utěšovat a tím uspokojuje jeho mužné sebevědomí. A tak si Lubin uspokojoval své mužné sebevědomí jinde. Brečící Sára vyrušila rodiče od sledování televizní obrazovky. Když se maminka dozvěděla, co se stalo, sundala ze stromečku naše nejkrásnější vánoční ozdoby, s povzdechem je zabalila a poslala mě s nimi a s omluvou k Danuščiným rodičům. Odmítala jsem se tam vrátit a tak se iniciativy odvážně ujal Lubin. Vysloužil si tím můj obdiv. K nemalému maminčinu rozhořčení se vrátil až za několik hodin vrávoraje a ve skvělé náladě. Maminka se kabonila, když rozjařeně líčil, jak si s paní Silvií a panem Quidem potykali a popíjeli domácí slivovici, která odplavila žal z pádu jedle. Svým přirozeným šarmem, který působil na všechny kromě Díny, okouzlil Lubin hlavně paní Silvii, která mu od té doby dávala své sympatie a obdiv zcela nepokrytě najevo. Pan Quido nikdy nežárlil. Svou ženu zbožňoval a své permanentní nepochopitelné štěstí, že s ním to nádherná žena sdílí život, dával najevo hýkavým smíchem a šťastně oddaným psím pohledem.
Paní Silvie byla vždycky přepečlivě upravená. Její černé vlasy stočené do ruliček tvořily dokonalý účes, jemně nalíčená tvář vyzařovala spokojenou vyrovnanost. Se stejnou pečlivostí, s jakou dbala o svůj zevnějšek, se starala i o vilu, do které se přivdala. Háčkované záclony a dečky byly bělostné a naškrobené, porcelán ve vitrínách stále čistě umytý, mosazné kliky naleštěné a exotické vzory vlněných plyšových koberců bez jediného smítka. Péče o interiér domu byla životní vášní paní Silvie. Se stejnou láskou se starala i o zahradu, kterou na jaře zdobily jaterníky, bledule, sněženky a ladoňky vysazené do krásných ornamentů.  V květnu tam rozkvétaly dva veliké keře bílého a temně fialového šeříku, jejichž voňavými kyticemi podarovávala paní Silvie s  nadšenou hrdostí všechny sousedy. Na konci léta zaplavily zahradu nejoblíbenější květiny paní Silvie, jiřiny všech možných barev, velikostí a tvarů. V zimě, když byla zahrada pod sněhem, jí kralovalo velké dřevěné krmítko pečlivě doplňované semeny a lojem, do kterého se na hostinu slétaly barevné sýkorky a hýlové i nevýrazní vrabčáci. Pan Quido působil vedle své krásné ženy jaksi nepatřičně. Jeho hladká lesklá lebka bez jediného vlásku byla hranatá, ozdobená velkým nosem a ušima a zdála se abnormálně veliká ve srovnání se subtilním astenickým tělem. Silně napadal na pravou nohu obutou do speciální šněrovací boty s vysokou podrážkou. Rozpaky, které ve druhých budil svým vzezřením a kulhavou chůzí, vyvažoval neustále dobrou náladou a nakažlivým smíchem. Působil jako trochu naivní klaun ochraňující krásnou Kolombínu, která za to o něho pečuje.
V prvním patře vily žil ovdovělý otec pana Quida, zakrslý hrbáč s žabím výrazem. Navzdory svému zjevu působil majestátně a aristokraticky. Nosil šedivé obleky šité na míru a klobouky jako děda Antonín. Užíval si výminku, chodil po procházkách nebo se vyhříval na sluníčku na balkóně a sledoval okolí. Býval váženým notářem a v pokročilém věku se dokonce oženil a narodil se mu syn Quido. Žena mu ale brzy zemřela. Pravidelně jezdíval do krajského města na služební cesty a při té příležitosti tam využíval služeb jednoho známého veřejného domu pro nóbl pány. Jako stálý vážený zákazník se ustálil na mladinké hezké a milé Silvii, která mu poskytovala své služby s taktem a empatií. Když syn Quido dospěl, vzal ho otec do veřejného domu s sebou a svěřil jeho panictví do Silviiných rukou. Quido se do krásné Silvie zbláznil. Brzy nato přišel komunistický převrat, který veřejné domy smetl. Starý pán měl řešení výhodné pro všechny. Nabídl Silvii zaopatření výměnou za sňatek se synem Quidem. Souhlasila a přes noc se z prostitutky stala vážená paní ve vile na malém městě, které neznalo její minulost. Považovala si všeho, co sňatkem získala. Opečovávala s láskou dům i zahradu, jakoby stále nemohla uvěřit, že jí to všechno patří. Měla ráda svého hodného zbožňujícího muže a bezmezně milovala své dvě děti. Tchánovi prokazovala úctu a vděčnost. Byl to jeden z mála happyendů, které měl komunistický převrat na svědomí.
Po novém roce nastala plesová sezóna. Dína si ušila nové plesové šaty ze zlatavé látky, nad kterou jsme byly se Sárou u vytržení. Do jejich odstřižků jsme nadšeně balily své panenky, pro které jsme uspořádaly ples pod vánočním stromkem. Lubin zřejmě naše nadšení nesdílel, protože na plesech tančil většinou s jinými ženami a Dína seděla smutně v koutě. Alespoň tak nám to dojemně líčívala v neděli dopoledne po plese, kdy táta vyspával opici a ona vařila sváteční oběd. Vůbec jsme to se Sárou nechápaly. Pro nás byla naše maminka nejkrásnější na světě a navíc měla na plese úžasné zlaté šaty, nádherný blyštivý náhrdelník a klipsové náušnice. Nevděk svého záletného krasavce probírala Dína se svými řídkými tanečníky, kteří jí sice přizvukovali, ale na další tanec si už zvolili tanečnici se zábavnějším tématem hovoru. Přišli se na ples pobavit a ne řešit něčí manželské problémy. Táta vyzýval k tanci mladé štíhlé krásky. Většinou nebyly nadšené tím, že by se měly bavit se ženáčem na očích jeho manželce, ale našly se i takové, které si rády nezávazně zaflirtovaly. Maminka většinou odcházela domů před půlnocí znechucená a nešťastná. Nemohla se už dívat na to, jak se její muž při tanci nemravně lepí na objekty své přechodné vášně, cvrliká jim do ouška a odchází s nimi ze sálu bůhvíkam. Nechtěla vláčet domů svého přiopilého mužíčka a ve směsici vzteku a zoufalství doufala, že ten někde po cestě utrpí úraz nebo rovnou umrzne pro její zadostiučinění. Doma pak nemohla usnout a poslouchala, kdy bouchnou domovní dveře a střídavě doufala, že tátu stihne zasloužený trest a střídavě se strachovala, aby se mu něco nestalo.
            Přišlo pololetí. Tentokrát jsem přinesla domů kromě školního vysvědčení i vysvědčení z hudební školy. Učitel Hradský byl sice s mým hraním spokojený, ale systematicky pohřbíval mé nadšení svým lhostejným přístupem. Evidentně ho jeho povolání vůbec netěšilo a bral ho jako neradostnou rutinu. Trpně a se sebezapřením  přežíval hodiny svých žáků nedávaje najevo ani náznak lásky k hudbě, což je u hudebního pedagoga průšvih zcela zásadní. V pololetí navíc vyšla najevo jeho další fatální chyba. Když se pídil po mé známce z hudební nauky, aby mi ji zapsal na vysvědčení, zjistil, že do nauky vůbec nechodím. Zapomněl mi totiž na začátku školního roku říct, že kromě jeho hodin musím navštěvovat i hodiny hudební nauky. Za celého půl roku svého odborného vedení tento závažný nedostatek neodhalil ani on, ani ředitelka školy. Jak bylo vedení soudruha učitele Hradského škodlivé a demotivující, jsem do důsledků pochopila, až v dospělosti, kdy jsem začala sama učit.