16. Hudební a rybářské radovánky, pionýrské povinnosti a prázdniny u babičky Marie
 
            Po pololetních prázdninách jsem musela začít chodit do hudební nauky. Středeční odpoledne, kdy hodiny hudební nauky probíhaly, se pro mě staly noční můrou. Učitelka byla divná a vzbuzovala ve mně nepříjemné pocity. Byla maličká a podsaditá s nežensky hranatou postavou a klackovitě trhavými pohyby. Měla široká ramena a hrudník bez náznaku vyvýšenin, které by volaly po podprsence. Hrudník se svažoval přímo k bokům, pas se po cestě kamsi vytratil. Krátké sloupovité nohy byly nápadné objemnými lýtky, zcela nepoměrnými k tělesné výšce a ostatním proporcím učitelčiny postavy. Smála se řehtavě a cukala přitom hlavou. Chodila většinou v černých kalhotách a černém roláku, což její proporce sice nepatrně, ale přesto milosrdně, maskovalo. Z roláku však naneštěstí vykukovala hlava s kulatým lívancovitým obličejem, korunovaná řídkou kšticí popelavě hnědých krátkých mastných vlasů.  Bylo těžké si představit, že by někoho přitahovala.
Do hudebky se normálně chodilo už od první třídy na roční teoretickou přípravku a od druhé se začínalo s hrou na hudební nástroj. S půlročním zpožděním mě zařadili do prvního ročníku nauky, kde mí spolužáci byli sice o dva roky mladší, ale měli přede mnou v hudební teorii jeden a půl roku náskok. Trpěla jsem v hodinách, kde jsem neznala spoustu základních pojmů a jen pomalu a bolestně jsem na ně přicházela a zjišťovala souvislosti. Bylo pro mě deprimující a demotivující zaostávat mezi mladšími dětmi, protože ze školy jsem byla zvyklá bez jakéhokoliv úsilí vynikat. Byl to problém, se kterým jsem se musela prát sama, protože evidentně nikoho z dospělých netrápil. Mou situací se nezabýval ani učitel klavíru, který ji zavinil, ani učitelka hudební nauky. Neměli jsme žádnou učebnici, ze které bych se mohla doučit, co mi chybělo. Rodiče se ani v nejmenším nezajímali, jak prospívám ve škole, natož v hudebce. Když jsem se odvážila zmínit se o problému před tátou, byl se mnou hotov jedna dvě: „Nikdo tě do hudebky nenutil. Vybrala sis to sama. Kdo se dá na vojnu, musí bojovat. Takže, když něco začneš, musíš to taky dokončit. Konec diskuse.“
Jak to jen trochu šlo, z nauky jsem se ulila a tím se samozřejmě mé vědomostní mezery ještě prohlubovaly. Pralinka, jak se naší malé černě oblečené učitelce říkalo, naštěstí dávala na vysvědčení jenom jedničky a dvojky, takže se mi dařilo prolézat téměř celou docházku s dvojkou. Až poslední roky jsem ji vytáhla na jedničku, když jsem si postupně pracně doplnila počáteční neznalosti. Ale letité utrpení středečních odpolední, která mě původně měla přinášet radost z hudby a poznávání, to nikterak nezmírnilo.
            S příchodem jara mohl Lubin zase vyrazit na ryby. Však se už nemohl dočkat. Vyzbrojen svým rybářským nádobíčkem se vydával na své motorce k okolním přehradním nádržím, aby ukojil svou loveckou vášeň a „vyčistil si hlavu“. Vyčištění hlavy spočívalo v úniku před maminčinými stížnostmi a výčitkami. Její problémy v zaměstnání už zase kulminovaly a jasně spěly k Díninu odchodu na jiné pracoviště. Ve městě byly ještě další dvě krejčovské dílny, obě v jedné velké provozní budově. V přízemí bylo zakázkové krejčovství, které přežívalo z minula a ve kterém si nechávaly šít na míru movitější zákaznice. Mistrovala tam paní Templová, přísná obrýlená dáma, která rozhodně nezamýšlela přibrat novou sílu. Byla ráda, že se na zakázkách jakž takž uživí ty stávající. Naproti tomu ve velké konfekční dílně, která byla v patře, se šičky stále obměňovaly. Odcházely na mateřskou dovolenou, do důchodu nebo za jinou, lépe placenou prací. Když tam Dína konečně sehnala nové místo, pookřála a i doma začalo být klidněji. 
Táta nás někdy v neděli bral na ryby s sebou. Odvážel nás na etapy k některé blízké nádrži, kde jsme s maminkou a Sárou užívaly procházek na čerstvém vzduchu, zatímco se náš lovec snažil nalákat na návnadu úlovek. Na jaře ještě nerostly ani houby ani jiné lesní plody, takže naše mise měly zatím naštěstí jen relaxační charakter.
Táta lovil kapry na žížaly a na těsto. Žížaly chytal na naší zahradě. Úkladně je vyštval ze země pomocí drátu, do kterého pouštěl slabý elektrický proud a pak je, svíjející se, házel do plechovky. Speciální těsto vyráběl sám. Byla to triviální záležitost, ale jako všichni rybáři z toho dělal vědu, jako kdyby šlo o přípravu elixíru života. Vyráběl zaručeně to nejlepší rybí těsto na světě, jako ostatně každý rybář. Jeho „speciální“ fintou bylo přidat do těsta trochu cukru. Kapři ale tátovo nadšení z návnady asi nesdíleli, protože se mu na háček zrovna nehrnuli. Toho jara začal jezdit taky na řeku lovit štiky. Na ty potřeboval živou návnadu. Chytal malé běličky, které po krátkém pobytu v cele plechového kyblíku od kysaného zelí posílal na háčku na hororovou plavbu do řeky, aby na sebe nalákaly vražednou štiku. Považovala jsem to za surové vraždění bezbranných tvorečků a měla jsem z toho trauma. Dívala jsem se na tátu očima těch nebohých běliček, které si musí před smrtí vytrpět tu největší hrůzu, takže ve mně začínala klíčit zoufalá rybí nenávist. Sáře se naopak chytání malých rybiček líbilo. Táta ji zaučoval, jak rybku vytáhnout z vody, vyháčkovat ji a dát do kyblíku. Šlo jí to a táta byl na ni pyšný. Nade mnou, která jsem nad rybkami bulela, obracel naštvaně oči v sloup.
Jednou odpoledne mi táta oznámil, že mi dává zvláštní úkol. Má v plánu jet další den na štiku, hned jak přijde z práce. Já mám po příchodu ze školy sbalit malou udici a jít mu nachytat do blízkého potoka běličky. Rozklepala jsem se, ale táta nepovolil. Rozhodl se totiž vykonat něco pro mé dobro a zbavit mě mojí zbabělé přecitlivělosti. V noci jsem se budila hrůzou. Věděla jsem, že nemůžu neuposlechnout tátův autoritativní příkaz a že v nenáviděném plechovém kyblíku musí do tátova příchodu z  práce plavat několik ubohých běliček odsouzených na smrt, ulovených mojí vražednou rukou. Dína nemínila zasahovat do vzniklé situace a nastavovat za mě kůži. Zachránila mě Sára. Po příchodu ze školky se běžela podívat do kyblíku, ale ten byl prázdný. Nadšeně se nabídla, že půjde se mnou a rybky mi uloví. Vydaly jsme se k potoku. Moje úžasná pětiletá sestřička ulovila pět běliček, zatímco já jsem opodál zvracela. Tátovi jsem se začala v našem dvoupokojovém bytě zoufale vyhýbat v hrůze, že mě pošle na další rybí misi. Naštěstí to vzdal.
            Naši umřelou hrdost na pionýrský šátek se pokusila vzkřísit učitelka Čeňková tím, že nám do hodiny ruského jazyka přinesla dopisy od sovětských pionýrů. Měli jsme si s nimi začít dopisovat a tím se nejen zdokonalovat v ruštině, ale hlavně posilovat své vědomí příslušnosti k socialistickému táboru a hrdost na to, že jsme pionýři. Čeňková dopisy rozdělovala postupně, nejdříve do dychtivě se třepetajících rukou svých oblíbenců, pak těm ostatním. Na mě zbyl poslední dopis, který nikdo nechtěl, protože byl příliš dlouhý, nejdelší ze všech. Na rozdíl od těch ostatních, kde na pár řádcích sdělovali ruští pionýři své jméno a adresu, psala „moje“ Nataša o své rodině a svých zálibách dlouhé dvě stránky. Skoro ničemu jsem nerozuměla, ale byla jsem nadšená tím, že budu mít kamarádku v Oděse na břehu Černého moře. Našla jsem si to v atlase. Lubin měl v knihovně ruský slovník a já jsem propadla novému dobrodružství hledání významu neznámých slov. Bylo to jako luštit dopis psaný tajným písmem. Luštění mi zabralo celý týden. Za další týden jsem stvořila odpověď. Pak jsem zalepila a nadepsala obálku, nalepila známku, rozechvěle šupla dopis do poštovní schránky a vychutnávala si nový úžasný pocit čekání na odpověď. Když konečně přišla, byla jsem nadšená už cizokrajnou obálkou s obrázkem a známkami. S obsahem dopisu jsem se musela zase poprat, ale aspoň tátův slovník neležel ladem. A získala jsem spojení se světem. To jediné, které mi komunistický režim umožňoval.
Než začalo jaro, vysvětlila nám učitelka Čeňková, že jsme se pionýrským slibem zavázali mimo jiné i ke sběru léčivých bylin. Slíbili jsme totiž, že budeme připraveni k budování a obraně své socialistické vlasti a to tak, že vždy. Naše socialistická vlast teď potřebuje naši pomoc. Na rozdíl od kapitalistických vlkodlaků, kteří nechají nemocného člověka bez milosti zemřít, když nemůže zaplatit lékaři vydřidušský peníz, poskytuje naše socialistické zřízení nezištně lékařskou péči všem pracujícím zdarma. Naší povinností je přispět sběrem podbělových květů, kopřivových listů a květů hluchavky na výrobu léků pro náš socialistický farmaceutický průmysl. Naši komunističtí představitelé, kteří nesmiřitelně brojili proti práci dětí v kapitalistickém světě, evidentně neměli s naší prací při sbírání bylin problém. Zpočátku mě trhání podbělových kvítků bavilo. Podběl kvetl v rohu naší zahrady a nasbírala jsem ho tam půlku papírového sáčku. Vyvstal však problém, kde byliny sušit. V našem dvoupokojovém bytě nebylo k hnutí a tak jediné místo, které rodiče po dlouhých úvahách vymysleli, byla moje a Sářina skříň. Byli na svůj nápad patřičně hrdí. Položili na skříň Rudé právo a já na ně rozprostřela svůj voňavý žlutý úlovek. Zarazilo mě, že kvítky zabírají jen malou část novin. Bylo jasné, že se budu muset vypravit někam na průzkum, abych vypátrala nová naleziště. Další den jsme s Markétkou prolezly okolí, ale donesla jsem domů květů jenom málo. Navíc, když jsem si ke skříni přistavila židli, zjistila jsem, že se mi ty včerejší kvítky žalostně smrskly. Přidala jsme k nim svůj nový hubený úlovek a můj pionýrský slib mi začínal dělat starosti. Podnikly jsme s Markétkou několik výprav za město, ale až třetí z nich byla úspěšná. Objevily jsme místo poseté podbělem a trhaly jsme jako divé. Konečně se skříň zaplnila. Podbělové kvítky naplnily pokoj jemnou vůní, ale jenom do večera. Pak se zhulily nikotinem, který stoupal z tátových cigaret a zpochybnily tak své léčivé účinky. Orgie s tiskařskou černí to taky nevylepšily, o ideologickém obsahu novin ani nemluvě. Když jsem ty malé scvrklé potvůrky po týdnu zvážila, byly jich dva dekagramy. Do školy jsme jich museli přinést dekagramů pět. Došlo mi, že být pionýrem je fuška. V tomhle případě mě ale rodina podržela. Při příštích rybářských výpravách se mnou sbíraly podběl maminka i Sára, jen táta musel hlídat splávek. Podařilo se nám tak konečně dosáhnout mety pěti dekagramů, což mě naplnilo euforií. Ale jen na chvíli. Pak mi došlo, že musím ještě odevzdat dvě deka usušeného hluchavkového květu a deset deka kopřivových listů. Hluchavek a kopřiv rostlo všude kolem habaděj. Dína ale prohlásila, že ona má práce nad hlavu a dost na tom, že mi pomohla s podbělem. Sára sice chvíli sbírala hluchavky, ale brzy ji to přestalo bavit. Mě ostatně taky, ale já jsem byla na rozdíl od ní pionýrka a musela jsem splnit svůj neuvážený slib. Poradila jsem sestřičce, aby, až přijde čas, nenalítla stejně jako já. Nejvíc zabrat mi daly kopřivy. Pálily potvory, ale kdo by se jim divil. Přestože jsem jejich seřadiště na skříni neustále doplňovala, k deseti dekové hranici jsem se propracovávala pomalu. A konečný termín odevzdání se kvapem blížil. Uchýlila jsem se ke lsti nehodné pionýrky. Abych urychlila sušení, dala jsem novou várku kopřiv do trouby. Listy sice uschly, ale nehezky zčernaly. Jenže o barvě sušených kopřiv Čeňková nic neříkala. Dokonce ani o vůni. Když jsem do třídních pytlů po převážení vysypávala svoje byliny, byly všechny bez rozdílu cítit jako tabák.