Dína s  Lubinem začali plánovat prázdniny. Já pojedu zase na dva týdny s Čeňkovou na putovní tábor a Sára bude chodit do školky. Dělalo se mi nevolno z pomyšlení na úmorné pochody, odřené nohy a společnost protivné učitelky i o prázdninách, ale nebylo vyhnutí, protože jedinou možnou alternativou byl třítýdenní pionýrský tábor. Další týden strávíme celá rodina pod stanem na rybách a lesních plodech (opět žádná výhra) a pak se u mě a Sáry rodiče vystřídají se zbytkem své dovolené. Přesto ještě pořád zbývaly dva týdny, kdy nevěděli, co s námi. Babička Miladka, která teď chodila do práce, byla ochotná si nás vzít k sobě nejvýš na týden. Babička Marie do práce nechodila. Táta si vzpomněl na její srdceryvný dopis, který mu napsala na začátku minulého září. Květnatým zastaralým jazykem, jakým psávala před pětatřiceti lety do novin, si stěžovala svému synovi, že její srdce pramatky krvácí bolem, protože jí o prázdninách jeho žena nepůjčila jeho děti, aby se s nimi potěšila. Tehdy, bezprostředně po přečtení dopisu, dojatě naštvaný táta vyjel okamžitě na maminku za její bezcitnost. Zchladl, když opáčila, proč že své chuděrce matičce nepůjčil na prázdniny dcery on. Ona, Dína, by to byla uvítala, protože by si docela ráda od jejich společných dětí taky někdy odpočinula, ale ze strany jeho předrahé matičky nebyl o jeho dětičky projeven před Dínou ani ten nejmenší zájem. Bylo na něm, vzorném synovi pojmenovaném po neznámém nebožtíkovi, aby matičce ulevil od srdcebolu. Na argumentaci Díny byl Lubin odjakživa krátký a proto si neprodleně odešel zvýšit sebeúctu za kamarády do hospody.
Při vzpomínce na to ponížení rozhodl, že pojedeme příští prázdniny na týden do jeho idylické rodné vesnice k babičce Marii a dědovi Karlovi. Jeho rodiče budou přešťastní, že nás tam budou mít. Maminka při jeho sebejistém tvrzení obracela oči v sloup a dělala pitvorné obličeje. Ve srovnání se sbíráním borůvek a  putovním táborem Čeňkové se mi však jevil týden u prarodičů s bratránky a psem, jako ta nejlepší prázdninová vyhlídka.
            Poslední den školy, který měl být šťastným začátkem prázdnin, se ale pro mě stal hororem. Soudružka Čeňková rozdala vysvědčení všem dětem ve třídě. Všem až na mě. Přihlásila jsem se o něj, ale učitelka řekla, že jsem jí vysvědčení po prvním pololetí nevrátila, takže mi na něj nemohla dopsat známky za druhé pololetí. Vysvědčení je úřední dokument a já jsem ho někam zašantročila. Jsem nepořádná a neplním své povinnosti. Oznámila to už vedoucí školní pionýrské organizace. Musím jít pro vysvědčení domů a počkat ve škole, až budou mít učitelé po pedagogické poradě. Pak mi ho možná Čeňková vyplní a vydá, jestli s tím ovšem bude souhlasit soudruh ředitel. Běžela jsem domů pořádně vyděšená. Nebyla jsem si jistá, jestli tam vůbec vysvědčení najdu. Nepamatovala jsem si, co se s ním před půlrokem stalo. Měla jsem strach, že se někde ztratilo a netušila jsem, jak hrozný trest mě za to postihne. Třeba nebudu mít prázdniny, nebo budu muset opakovat čtvrtou třídu, jako kdybych propadla.
Vysvědčení bylo naštěstí doma v deskách, spolu se všemi předchozími. Rodiče ho tam v pololetí omylem založili, takže jsem ho zapomněla odnést zpátky do školy.  Čeňková nedala za celý půlrok rodičům vědět, že ten veledůležitý úřední dokument postrádá. Možná si toho ani sama nevšimla, dokud nezačala psát známky za druhé pololetí. A neodolala, aby pak nevyužila příležitosti ukojit si na mně své sadistické sklony. Doběhla jsem s vysvědčením zpátky do školy celá zadýchaná. Stihla jsem to ještě před začátkem porady. Čeňková se pásla na tom, jak mě vyděsila. Čekala jsem pak dlouho před sborovnou, až se sbor poradí a všichni vycházející učitelé mě tam uvidí jako tu nejhorší žákyni školy, navíc pionýrku, co neplní své školní povinnosti. Krčila jsem se nešťastně před jejich pohledy, dokud nevyšla rozesmátá Čeňková se soudruhem ředitelem. Když mě uviděla, rázem se její výraz změnil. Podala mi vysvědčení a přísně řekla, že se to moje lajdáctví nesmí opakovat, protože příště by na mě rozhodně už nebyla tak hodná. Ulevilo se mi, že mám konečně vysvědčení v ruce a byla jsem v té chvíli své trýznitelce za její dobrotu naivně a opravdově vděčná.
            Konečně začaly prázdniny. Z putování jsem se i tentokrát vrátila se zpuchýřovanýma nohama, pohublá z konzervové stravy a nachozených kilometrů. Týden pod stanem byl podle Díny úspěšný, protože jsme nasbírali o tři litry borůvek víc jak loni. Pak jsem trávila prázdninové dny s Markétkou, která na prázdniny nikdy nikam nejezdila.       
O svých každodenních zážitcích jsme vyprávěly bábinkám a taky trochu Janičce, ale ta tomu moc nerozuměla, jen se kývala a hýkavě se smála.  A pak, jedno sobotní dopoledne, táta odvezl mě a Sáru ke svým rodičům. Staroušci byli nadšení, babička Marie určitě hlavně proto, že s námi nepřijela Dína. Teta Matylda se tvářila kysele. Tvrdila, že pes je zlý a může nás pokousat. Taky jí nebylo jasné, kam se uložíme na noc. Babička Marie se na ta slova tvářila rozpačitě. Lubin se smíchem prohlásil, že si poradíme, čímž tetu Matyldu evidentně nepotěšil. S pokleslými koutky úst odešla uklízet do kostela. 
Výminek babičky Marie a dědy Karla sestával z jedné nevelké místnosti nazývané seknice a prťavé kuchyňky. Kuchyňka vybudovaná z bývalé předsíňky, měla na délku sotva dva metry, na šířku ještě míň. Téměř celou jednu větší stěnu zabíralo okno vedoucí na dvůr. Pod oknem stála po celé délce zdi dřevěná lavice. Na protější stěnu se vešla jen výlevka, malá skříňka na nádobí a sporák, ve kterém se topilo dřívím a uhlím. Zařízení ložnice tvořily dvě masivní postele, jedna skříň a otoman pod oknem. Matyldina poznámka o tom, kamže se uložíme na noc, se zdála být případná. Vzhledem k tomu, že pohostinně nenabídla nic z většiny domu, který starouškům zabrala, to byl oříšek. Zdálo se, že jediná reálná varianta našeho noclehu vyšla nejvýhodněji pro tátu. Ale bylo to jen zdání. Sólový otoman, který na něj připadl, měl sice profil svůdně tvarovaný, svažující se od kulaté podpěry hlavy postupně až k nohám, ale klamal tělem. Byl konstruovaný tak, aby vydržel být pohodlný tak akorát na poobědového dvacetiminutového šlofíka stráveného na zádech a pak člověka nemilosrdně vykopl zpět do práce s tím, že idylka skončila. Na celonoční provoz se hodil tak leda do mučírny. Táta se na něm nervózně převaloval z boku na bok a klouzal po nakloněné ploše dolů. K ránu ho bolelo za krkem jako Jiříka, kterému při oživování nešikovná Zlatovláska nasadila uťatou hlavu nakřivo. My se Sárou jsme se marně snažily uzmout si každá svoje místečko na společné měkké posteli, kde se všechno svažovalo do prolákliny uprostřed drátěné matrace. Ale to nejhorší jsme museli sdílet všichni společně. Byl to úděsný, všechno prostupující zvuk babiččina chrápání. Silou se vyrovnal startující helikoptéře, rozechvíval skleněné tabulky v oknech a obnažoval naše nervy na dřeň. Na tátovo zoufalé mlaskání, ke kterému jsme se se Sárou zpočátku nadšeně přidávaly, pravidelné střídání nádechové a výdechové fáze zdánlivě nepatrně zesílilo, pak se zlomilo strašidelným zachrčením a nastala několikavteřinová úlevná pauza. Po půlhodině mlaskací terapie už pauza úlevná být přestala. Naopak byla vyplněna zoufalým očekáváním, že to znovu začne. Bylo to jako čekání na trest, které je horší než trest sám a tak jsme mlaskat přestali.
Vzpomněla jsem si na maminčinu zábavnou historku, kterou před časem líčila paní Silvii. Tvrdila, že když je u nás babička Marie na návštěvě, ptají se všichni sousedi, kdy už odjede. Její chrápání se totiž rozléhá po celém domě a všechny malé děti se bojí, že v domě je vlk a nemůžou strachem usnout. Tenkrát jsem se tomu smála. Netušila jsem, kolik je na tom pravdy a kolik připadá na maminčinu fantazii. I my se Sárou jsme sice slýchaly přes zeď tlumený chrčivý zvuk, ale vlka jsme se nebály.
I teď v tom byl vlk jasně nevinně. Ale tísnila jsem se se Sárou v nepohodlné posteli, hlava mě třeštila a můj sen o hezkém prázdninovém týdnu se rozplýval.
            V neděli ráno už nebyl Lubin tak vesele žoviální jako po příjezdu. Náladu mu úplně nespravila ani domácí slepičí polévka, ani smažené řízky z králíka. Ostatně chutná venkovská strava nenadchla ani mě a Sáru. Viděly jsme totiž, jak děda Karel po ránu usekl slepici hlavu na špalku a pak zabil ranou za uši šedého králíka a stahoval ho na dvoře z kůže. Schlíplí bratranci v bílých košilích a podkolenkách a strýc Kamil s vyhaslým pohledem byli tetou Matyldou demonstrativně odváděni do kostela. Evidentně byla nervózní z toho, že v jejím domě momentálně převažují bezvěrci.
I po návratu se teta tvářila jako fúrie, nezdálo se, že by ji pobyt ve svatostánku nějak kladně poznamenal. Bratranci se zeptali, co jsem měla na vysvědčení, ale co měli sami, neřekli a spěchali pomáhat tetě s vařením. Styděla jsem se za svou dvojku ze psaní. Zatímco si Lubin povídal s rodiči, hrály jsme si se Sárou v pokoji. Pod postelí jsme našli malou čtyrnožku plnou pilin. Daly jsme přes ni Sářin silonový červeně puntíkovaný šátek a usadily do ní panenky. Když to zjistil táta Lubin, vztekle panenky katapultoval na otoman a štítivě popadl šátek za roh a pustil na něj proud vody z pumpy. Netušily jsme, co to znamená a ani vysvětlení, že čtyrnožka je plivátko, nám situaci moc nevyjasnilo. Když Lubin po obědě odjížděl, nebyl si asi už tak jistý, že nám zařídil úžasné prázdniny.
            Noc v dračí sluji, kde se drak vzteká, že už dlouho neměl princeznu, jsme strávily se Sárou už jenom jednu. Paradoxně nás zachránila zlá teta Matylda, které jsme v jejím domě vadily natolik, že ztropila scénu. Babička Marie se musela v pondělí ráno vydat pěšky do města k babičce Miladce a dědovi Antonínovi sdělit jim, že si nás musí z idylického venkova neprodleně odvést. Jestli přitom její srdce pramatky krvácelo bolem, neřekla. Děda Antonín se nabídl, že nás bude opatrovat, zatímco babička Miladka bude v práci. Ta si nás navečer po směně přišla vyzvednout. Ještě před odchodem mě stihli mí bratranci, kteří měli s učením nespecifikované a utajované problémy, tlumočit stanovisko své zbožné matinky, že mé dobré známky jsou důsledkem špatné úrovně školy, kterou navštěvuji. Špatná úroveň mé školy se projevila mimo jiné i tím, že jsem je oba ve vědomostní hře „Země, město, zvíře, rostlina,…“ porazila s nechutným náskokem bodů, přestože můj starší bratránek měl být už po prázdninách deváťák.