17. Kluci a holky, můj první památník, literární vkus a smrt lidí a chaloupek
 
            „První třída kašička,
            druhá třída růžička,
            třetí třída hodní žáci,
            čtvrtá třída darebáci,
            pátá třída medvědi,
            protože nic nevědí…“
 
říkala nesmyslná říkanka, kterou čas od času někdo připomněl a pak jsme si ji omílali do omrzení. Byli jsme v páté třídě a nebyl důvod, proč bychom měli být hloupější než rok předtím. Ale mně se zdálo, že se s námi přece jenom něco stalo. Na začátku školního roku jsme si měli zvolit třídní samosprávu. Jako oba předchozí roky nám před tím Čeňková uvědoměle mluvila do duše. Máme být při volbě zodpovědní a uvědomit si, že se tím důležitým aktem učíme pro svůj budoucí život volit představitele našeho socialistického státu. Měli bychom zvolit ty nejlepší z nás, ale, dodala významně, měli bychom zvážit i změnu. Je důležité, aby se pracovat ve funkcích naučili i další a ne pořád ti stejní. Snažila se tak mým spolužákům složitě sdělit, že už by si mě neměli volit za předsedkyni třídy a hubatou Jitku za místopředsedkyni. Mezi kluky, kteří si letos nově sedli jenom spolu, aby tak vytvořili vlastní formaci a distancovali se tím od nás holek, to zašumělo. „Tak koho navrhujete na funkci předsedy třídy?“ zeptala se s nadějí v hlase Čeňková. Jitka se bleskově přihlásila a učitelčin výraz se viditelně zakabonil, když ji byla nucena vyvolat. „Tonču,“ zahlásila Jitka a bylo jasné, že o učitelčiných slovech o změně nezapřemýšlela ani na chvíli. Vtom se přihlásil Pepan, a přestože ho učitelka neměla ráda, probudil teď v její tváři novou naději. „My bychom za kluky navrhli Vlastíka,“ řekl a přejel klučičí část třídy pohledem. Ta formulace byla překvapivě nová. Do té doby jsme byli prostě jedna třída a žádné dělení na kluky a holky nikoho ani nenapadlo. Navíc Vlastík byl nevýrazný a bojácný. „Jaké máte další návrhy?“ povzbuzovala třídu Čeňková. Přihlásila jsem se: “Jitku,“ oplatila jsem kamarádce kandidaturu. Další návrhy nebyly. Pečlivě složené lístečky se svým kandidátem jsme hodili do krabice. Ida s Bobinou je rozbalovaly, třídily na hromádky a Čeňková je kontrolovala. Na jedné ze tří hromádek zůstal jen jeden lísteček siroteček. To byl ten můj s Jitčiným jménem. Ve třídě nás bylo celkem třicet, patnáct kluků a patnáct holek. Vlastík dostal patnáct hlasů a já čtrnáct. „Hurá, vyhráli jsme,“ jásali kluci. Stala jsem se zástupkyní předsedy. Nevadilo mi, že jsem „prohrála“. Nebyla jsem ctižádostivá, předsednické funkce jsem si za dva roky užila, až až a netoužila jsem po ní. Co jsem ale nemohla pochopit, byl Vlastíkův postoj. Jak mohl volit sám sebe? Mně by to připadalo nedůstojné a nepřijatelné, styděla bych se dát hlas sama sobě. Ale Čeňková nad výsledkem zářila spokojeností.
            Opět jsme směnovali a mně se nechtělo chodit ráno před odpoledním vyučováním do družiny. Ida, Markétka ani Bobina tam chodit nemusely, mohly si ráno přispat. Já jsem si přispat nemohla, když jsem musela odvést Sáru do školky a na osmou být v družině. Zjistila jsem, že pokud do družiny nepůjdu, můžu Sáru přivést do školky až na půl devátou, takže pak můžeme obě spát skoro o hodinu déle. Navíc jsem už byla v družině jednou z mála páťáků, družina byla prostě pro mrňata. A tak jsem se rozhodla, že tam ráno chodit nebudu. Ze školky jsem se vracela domů a podnikala něco s kamarádkami. Nenapadlo mě, že to družinářka musí nahlásit rodičům a že si tudíž zadělávám na průšvih. A tak se jednou v půl desáté ráno, zrovna když jsme s Markétkou hrály dámu, objevila doma rozlícená Dína. Měla v té době v práci přestávku na svačinu. Po telefonátu z družiny, který ji pořádně rozčílil, si to se mnou rovnou přišla vyřídit, což znamenalo, že mi dala pár facek. Markétka vyděšeně prchla.
Odpoledne jsem se loudala ze školy, protože jsem se bála, co bude. Maminka vylíčila mé provinění tátovi a ten se přísně zeptal, proč nechodím do družiny. Podle pravdy jsem odpověděla, že mě to tam už nebaví a že navíc můžeme se Sárou ráno o hodinu déle spát. Moje racionální odpověď ho vyvedla z míry a nechal si ode mě vysvětlit, jak je to ráno s tím delším spaním. Řekl, že spánek je důležitý, zvlášť u dětí, a že v tom případě ani on nechápe, proč bych měla do družiny chodit. Maminka chabě argumentovala, že se mi doma může něco stát. Táta mávl rukou a řekl, že se o sebe už dávno umím postarat a navíc mám stejně odmalička na krku Sáru, tak k čemu ta nenadálá útlocitnost. Pak se obrátil na mě a řekl, že pokud budu mít další nápady stran vylepšení fungování našeho rodinného života, mám za ním přijít a prodiskutujeme to. Poté odešel na partičku karet do hospody s trapně kamuflujícím názvem Sport. Mamince chvíli trvalo, než se s nenadálým zvratem situace vyrovnala. Já jsem se cítila důležitě a dospěle.
            Táta si vyrazil na výlet. Domluvil se s Honzinem, že si přijede zarybařit na jeho novou chatu na přehradě a vezme s sebou pana Zelence a jeho ženu. Nebo spíš, že tam Zelencovi vezmou tátu Lubina, protože oni měli, na rozdíl od nás, auto. Pan Zelenec býval hoteliérem. Komunisti mu jeho hotely zabavili a byl rád, že se mohl živit jako řidič. Byl vášnivým rybářem a taky vášnivým kuchařem stejně jako jeho žena. Oba byli gurmáni a znalci vína, pozůstatek z dřívějších časů. Lásku k dobrému jídlu a vínu jim komunisti zabavit nemohli. Vyrazili v sobotu odpoledne, nedlouho před tím, než k nám dorazila na návštěvu babička Miladka. Byl nádherný podzimní den plný teplých barev a jasného slunečního světla. Přesně takový, jaký dodává sílu a optimismus k přežití šedivých dnů utopených v deštivých plískanicích, které jsou už za dveřmi. Pobyt na chatě si Lubin s Honzinem a Zelencovými jaksepatří užili. Večer popili dobrého vínka, které přivezl pan Zelenec ze svých předúnorových zásob a brzy ráno se chlapi vydali na ryby. Paní Zelencová šla zatím na houby. Přinesla jich velký košík a právě je čistila, když dorazili od vody spokojení rybáři. Nachytali spoustu cejnů na uzení, několik kaprů a pan Zelenec chytil dokonce velikého candáta. Byli v dobré náladě, protože si ráno k vodě s sebou nesli na zahřátí domácí slivovici a po příchodu do chaty si na svůj úlovek připíjeli i s paní Zelencovou zbytkem, co ještě zůstal na dně láhve. Tátu a Honzina zarazila hromada jim neznámých hub na kuchyňském stole. Houby měly zelené, červené, hnědé i šedavé klobouky a oba muži by přísahali na to, že to jsou houby smrtelně jedovaté. Paní Zelencová se jim smála a slibovala, že tak dobrý houbový guláš, jaký z nich připraví, v životě nejedli. I pan Zelenec je uklidňoval, že jeho žena houby dokonale zná a že se nemají čeho bát. Posíleni alkoholem překonali Lubin s Honzinem svůj strach a museli dát zkušené kuchařce za pravdu. O houbovém guláši z holubinek, komprd a václavek básnili potom při nejedné příležitosti.
            Babička Miladka, která k nám přijela na víkend, přivezla Sáře omalovánky a mně památník. Potřebovala si odpočinout nejen od práce, ale taky od dědy. Navíc si obě, babička i maminka, už nutně potřebovaly od srdce zanadávat na svoje chlapy, aby se jim ulevilo a mohly je zase dál přezíravě opečovávat bez vyhlídky na uznání. Děda Antonín byl v invalidním důchodu. Dostalo ho tam jeho vynucené nesmyslné zaměstnání na stavbě. Měl angínu pectoris a žaludeční vředy a byl čím dál podivínštější. Trávil dny povětšinou doma, protože trpěl pocitem, že se mu cizí lidé na ulici posmívají. Čekával, až přijde babička z práce, aby měl komu sdělovat své chorobné představy, obavy a dedukce. Babička ho nazývala starým bláznem odjakživa a nikdy ho nebrala vážně, takže jí teď uniklo, že její letitá přezdívka začíná mít varovně reálný podklad.
Tonin od maturity na průmyslovce pracoval ve stejném strojírenském podniku jako Honzin a babička s tím měla problém. Honzina neměla nikdy v lásce, a tak nemohla přenést přes srdce, že zatímco Tonin s maturitou dělá řadovou práci, vyučený číšník a kuchař Honzin jezdí na zahraniční montáže. Dostat se do prestižního zahraničního týmu nebylo jen tak. Kromě odborných znalostí a zručnosti to vyžadovalo i pořádnou dávku konformity a loajálnosti. Ta se ale bohatě vyplatila. Od strýce chodily cizokrajné pohlednice z Paříže, Londýna a dokonce z afrického Maroka. Tetě Míně a sestřenkám vozil ze služebních cest do ciziny nevídané dárky, kterými se mohly vychloubat a které jim zatemňovaly mozky. Byly povýšené a nafoukané. Podle babičky ztratila její dcera Mína poslední zbytky soudnosti. Místo aby se snažila přimět rozmazlenou a hloupou Jáju k učení, naopak ji podporovala v její lenosti a drzém chování vůči učitelům. Ve své zaslepenosti byla Mína přesvědčená, že všechno si může koupit, včetně známek na vysvědčení. „Jestli to tak půjde dál, Jája brzy propadne“, prorokovala babička, „a vůbec jí nepomůže, že má ptákoviny nakoupené v Tuzexu.“
Dína si zase hořce stěžovala na Lubina. Doma už ho neudržela ani televize. Účastnil se pochybných hazardních karbanických akcí a někdy prohrál celou výplatu. My se Sárou jsme řeči o příbuzných braly jako zvukovou kulisu, na kterou jsme si už dávno musely zvyknout. Sára si vykreslovala nové omalovánky a já jsem si četla. Do památníku, který mi babička přivezla, mi děda Antonín, strýc Tonin i babička Miladka napsali něco na památku. Moc jsem tomu nerozuměla. Strýc Tonin mě ve veršovánce, kterou někde opsal, nabádal, ať nezradím svůj rodný jazyk. Do té doby by mě nic takového ani nenapadlo, ale teď jsem nad tím hloubala. Svou obskurní radu ilustroval několika lístky trčícími na větvičce narýsované podle pravítka:
 
 „Kdybys jednou, za lesk zlata,
měla zradit jazyk svůj,
vol chudobu a hrdě vyznej,
že zlatý český je jazyk Tvůj.“
 
Na rozdíl od pohádky „Jak dědeček měnil, až vyměnil,“ se nenabízely postupně různé možnosti od hroudy zlata až po jehlu, kterou nakonec dostala chudák babička, aby mohla ke všem svým povinnostem přidat ještě šití. Tady byla jen jedna jasná možnost: za lesk zlata vyměnit jazyk. To bych musela být pořádně praštěná. Jak bych pak asi mluvila? Zkoušela jsem něco říct a nehýbat přitom jazykem, ale z úst mi vycházelo jen úděsné huhlání. Volit chudobu jsem nemusela, tu už za mě zvolil táta Lubin, když bral vážně komunistickou ideu rovnosti a odmítal si pod její zástěrkou nahrabat pro sebe a svou rodinu. Navíc si zahrával s čertovými obrázky. Můj jazyk byl možná český, ale zlatý rozhodně nebyl. Schválně jsem to zkontrolovala v zrcadle, kdyby mi to předtím bylo nějakou náhodou uniklo.
Ještě podivnější bylo, co mi do památníku napsal děda Antonín:
 
„Ó, život plyne v letu,
nežli zvíš,
když porozumíš světu
pozdě již…“
 
Ve svých jedenácti letech jsem neměla ambice porozumět nejen světu, ale ani této nepotřebné moudrosti. Babička Miladka mi napsala větu, kterou jsem sice taky nechápala, ale která na mě alespoň působila uklidňujícím dojmem:
 
„Lidé veliké a krásné duše
jsou vždy spokojeni a klidni…“
 
Co je veliká a krásná duše jsem netušila. Ale zřejmě když nezradím svůj jazyk a nebudu si dělat starosti s pochopením světa, mám naději být spokojená a klidná. To se mi docela zamlouvalo.
            Babička odjela a zanechala maminku v bojovné náladě. Nejen že neotupila její jednostranné argumenty, ale bez výhrad jí přitakávala a posílila tak její spravedlivý hněv vůči tátovi. Maminka byla málokdy spokojená a klidná a teď se už zvlášť nemohla dočkat, až přijede její muž z rybářského výletu, aby si ulevila od všeho, co ji tížilo. Na nic netušícího odpočatého a spokojeného Lubina vychrlila po jeho návratu připravenou litanii, která v ní zrála už dlouhou dobu. Zatímco Dínina sestra Mína nakupuje v Tuzexu a je zahrnována dárky z kapitalistické ciziny, ona se dře a chodí, co je vdaná, v jednom kabátě. Do toho roztomile zažvatlala od omalovánek Sára: “A celou výplatu prohraješ v kartách.“ To tátu rozzuřilo. Křičel, že to není pravda a že peníze nejen prohrává, ale taky vyhrává a vydělává. Maminka proti němu poštvává kdekoho, vlastní děti nevyjímaje. Kdo by se mu divil, že utíká z domu, když tam má hádavou, věčně nespokojenou ženu, která je všem protivná a s nikým se nesnese, protože umí jen pomlouvat a kritizovat. Maminka rázem ztratila svou bojovnost a snažila se najít viníka nepříjemné situace. Tvrdila, že o prohraných penězích nemluvila, že si to Sára vymyslela. Byla to trapně ubohá lež, které nikdo nevěřil. Lubin práskl dveřmi a Dína si svou bídnou náladu hojila na nás se Sárou. Chodbu jsem ten den musela zametat pětkrát.