Přinesla jsem svůj nový památník do školy a postupně ho půjčovala spolužákům, aby mi do něho něco napsali a nakreslili. Rychle mi tam přibývaly obrázky neumělých kytek, trpaslíků a domečků. Učitelce Čeňkové jsem památník taky půjčila. Napsala mi tam „V upomínku na pátou třídu věnuje Ester Čeňková“. Na vedlejší stránku nakreslil obrázek její syn Jarun, který byl o rok starší než já a chodil do malířáku. Na obrázku byl jelen s laní na paloučku. Já bych to tak nesvedla, ale Dína naznala, že to Jarun beztak odněkud obkreslil. Namítala jsem, že Jarun umí krásně kreslit, všichni to o něm říkají. „To jen proto, aby lezli do zadku jeho matce učitelce“, uzavřela Dína.
Jak se v naší třídě postupně rozmáhala móda památníků, kreslila jsem i já spolužákům v upomínku na pátou třídu neumělé kytky. Jednou jsem zkusila nakreslit i jelena, ale vypadal spíš jako nepovedený pes s parožím, a tak jsem ho navzdory veršíku, který stál na první stránce „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat,“ s výčitkami svědomí vytrhla a spálila v kamnech.
            Jednoho listopadového večera, když byli rodiče na domovní schůzi, u nás zazvonil listonoš. „Máte tu telegram,“ oznámil a podával mi zvláštně přeložený papír. Ještě nikdy jsem telegram neviděla. Otevřela jsem ho a pociťovala přitom slavnostní mrazení. „Prababicka Magdalena zemrela stop Medvedovi stop“. Medvědovi byli babička Miladka a děda Antonín. Představila jsem si prababičku Magdalenu drobounkou a tenounkou jako věchýtek, jak tiše sedí na bedýnce u kamen a bylo mi najednou hrozně líto, že umřela. Když se rodiče vrátili, našli mě brečící nad telegramem. „Byla už stará,“ řekl Lubin konejšivě, když si telegram přečetl. „Prosím tě, co brečíš,“ řekla Dína naštvaně, „bylo jí devadesát. Takového věku se já, při vší té dřině, nemám nárok dožít.“ Měla jsem nepříjemný pocit, že se prababička Magdalena provinila tím, že žila příliš dlouho. A že teď nikomu nechybí.  Na pohřeb jela jenom maminka, protože se to slušelo a dostala na to den volna v zaměstnání.
            Štědrý den připadl ten rok na čtvrtek. Rodiče museli ještě do práce, ale já už jsem měla prázdniny. Rozhodla jsem se, že ráno vstanu hned, jak odejdou a uklidím krásně obývák. Až přijdou rodiče domů, nazdobíme už jen stromeček, zatímco maminka uvaří večeři a budeme tak mít všichni čas užít si večera s dárky. Hned po snídani jsem zatopila v kamnech a dala se do drátkování parket. Šlo to pomalu a ostré drátky se mi zapichovaly do rukou. Zabralo mi to celé dopoledne. Pak jsem pečlivě utřela prach a vyluxovala. Byla jsem unavená, ale těšila jsem se, jak bude maminka mile překvapená a jakou bude mít radost. Možná mě i pochválí. Pořád si stěžuje, že jí nikdo s ničím nepomůže, jen ji všichni využívají. Aspoň uvidí, jaké má ve mně zastání. Na pochvalu a maminčino uznání jsem se těšila marně. Obývák přejela vzteklým pohledem a zeptala se mě, jestli jsem ometla ze zdí pavučiny. „Ne, to ne,“ špitla jsem vyděšeně. Dína popadla smeták a začala ometat strop a zdi tak razantně, až na čistě utřený nábytek a vyluxovaný koberec padala omítka. „Jakživ neuděláš nic pořádně,“ zlobila se. Zamkla jsem se na záchodě a brečela jsem. Už jsem se netěšila ani na stromeček, ani na dárky.
            Po Vánocích se stala hrozná věc. Umřel pan malíř Houdek. Jeho žena zůstala sama s šesti dcerami a rozestavěným domkem. Městečkem proběhla vlna hrůzy, všichni o tom mluvili, protože skoro každé rodině pan Houdek vymaloval dům nebo byt. Pak se stala pro naši třídu ještě další význačná událost, mnohem radostnější. Vlastíkovi se narodila sestřička Ilonka. Vlastík celý zářil a ztratil svou zakřiknutost a nesmělost. Každý den nám nadšeně líčil, jak je Ilonka roztomilá, jak se na něj podívala a jak ho chytila za prst. Důležité bylo, že stejně nadšený Ilonkou byl i její otec. Říkalo se, že se snad konečně usadí a bude si hledět rodiny.
Učitelka Čeňková si s námi začala číst knížku Kája Mařík. Přinesla ji z domova a tvrdila, že je to vzácná knížka, protože se nikde nedostane koupit. Byla o malém klukovi, který bydlel na hájovně a kamarádil s holkou Zdenou, co bydlela nedaleko, taky kdesi v lese. Nebylo to tak napínavé a poučné jako Čuk a Gek, ani tak smutné jako Malý Bobeš, na kterém jsme byli dokonce se školou v kině. Ale mě ta knížka o lesnickém synkovi připadala nudná a tak nějak hloupá. Daleko raději jsem měla Děti z Bullerbynu a tlusté knížky pohádek, které jsem si četla doma, když mě od nich zrovna nikdo neodháněl se slovy, ať jdu raději dělat něco užitečného. Když jsem se o Kájovi Maříkovi zmínila doma, řekl Lubin, že mám lepší literární vkus než učitelka Čeňková a že nechápe, nač takový brak tahá do školy. Zeptá se jí na to při příštím rodičovském sdružení. Tátův literární vkus se od toho mého ale taky hodně lišil, protože básnička, kterou mi opsal do památníku, se mi vůbec nelíbila. Byla od ruského básníka Vladimíra Majakovského:
 
Náš den tím je krásný,
čím těžký je a přísný.
A naše píseň tou bude písní,
v níž naše sny a vítězství vyzní.
 
K tomu mi nakreslil modrým inkoustem tulipán, který měl asi vypadat umělecky, ale vypadal spíš jako z plechu. Řekla bych, že ten ruský básník musel být magor a asi taky byl, protože se později zasebevraždil, jak mi řekl Lubin. Bodejť by ne, asi mu už těžké a přísné dny přestaly připadat krásné, tak to radši skončil. To mně se dny, kdy jsem musela pořád dokola zametat chodbu, nezdály krásné ani trochu. Nechápala jsem, proč mi táta do památníku píše nesmysly, které jeho autora dohnaly k sebevraždě.
            Z našeho domu se stěhovala rodina zrzka, který byl pořád ještě jediný kluk, se kterým jsem se líbala. Musím říct, že jsem se za to čím dál víc styděla. Bylo mu teď pět a byl to největší darebák v naší ulici. Jeho otec byl předsedou stranické organizace v tátově podniku. Byl to vyžraný venkovský balík, spíš líný a hloupý než zlý. Protože ředitel podniku odcházel právě do důchodu, nastupoval stranický kádr na jeho místo. Stěhoval se teď s rodinou z naší bytovky do velkého ředitelského bytu. To jaro bylo vůbec ve znamení stěhování. Bábinky z vedlejšího domečku se odstěhovaly kamsi do domova důchodců, protože jejich chaloupku měli bourat. A nejen tu jejich, ale i tu, ve které bydlela Markétka. Markétčin tatínek pro ně postavil novou vilku na kraji města. Bylo smutné se dívat, jak nakládají nábytek a všechny svoje věci do stěhovacího auta. Ale ještě smutnější bylo, když později přijely buldozery a s pekelným rámusem srovnaly obě chaloupky ze země. Vymýtily taky bezové houští a zanechaly po sobě jen bezútěšnou planinu, čerstvou ránu v zemi vonící hlínou. V ní začaly za několik dnů jiné rámusící stroje hloubit základy dvanáctipatrového domu pro rodiny uraňáků.
            Do uvolněného podnikového bytu v našem domě se nastěhovali mladí manželé. Pan Vladislav dostal coby čerstvý inženýr své první místo ve stejném  podniku jako Lubin. Do městečka na Vysočině přišel, stejně jako naše rodina, právě jen kvůli bytu. Pan Vladislav byl nevýrazný jedináček, bledý a hubený, kterému přes jeho mládí už značně ustupovaly vlasy. Zato jeho žena Mada byla výrazná až až. Zaplála v našem malém městečku jako kometa. Rudě rezavá barva jejích vlasů šokovala a chtě nechtě přitahovala pohledy. Ať už byly okouzlené nebo pohoršené, pokračovaly přes nápadně nalíčené oči a ústa, zdržely se v hlubokém solidně vyplněném výstřihu, sklouzly přes kraťoučkou sukni k dlouhým jemným punčochám zakončeným vysokými podpatky. A jak se na nich nesla!
Vladislav se s Madou seznámil ve vlaku, když se vracel z bujaré oslavy státnic. Nebyl zvyklý slavit ani popíjet. Oslava utlumila jeho chorobnou nesmělost a navíc hlavní iniciativu projevovala Mada. Prozradil jí, kde bydlí a za pár dní se v bytě jeho rodičů objevila s malým kufříkem. Rodiče byli příliš překvapení a zmatení, než aby se odvážili zeptat syna, jak dlouho a jak dobře ji zná. Částečně se jim ulevilo, že jejich syn má konečně taky známost, i když pocity z ní měli smíšené. Po první noci, kterou u nich Mada strávila, byli všichni tři v její pasti. Už se jí nezbavili. A tak brzy po promoci následovala svatba.
Noví sousedé se k nám přišli představit. „Jsem Vladislav Říha,“ řekl prostě pan Vladislav a podal nám všem ruku. Pak už bylo všechno v režii paní Mady, naší krásné nové sousedky. „Ja som Mada Ríhová s háčikom,“ ševelila měkkou slovenštinou. „Neviem povedať to vaše rž,“ smála se a Lubin, stejně jako všichni ostatní muži, to považoval za něco mimořádně roztomilého. Zato ženám v  přítomnosti paní Mady tvrdly rysy, když viděly své manžílky slintat blahem nad rezavým natupírovaným přelivem, velkým dekoltem rafinovaně odhalujícím plné poprsí a minisukní šplhající daleko výš než bylo na malém městě zvykem. Paní Mada se svůdně zavlnila na jehlových podpatcích, sklonila se k Sáře, aby poskytla Lubinovi lepší výhled do svého výstřihu a nadšeně volala: “Ó ty si tak sladká, babulka zlatkavá. Ako sa voláš?“ Sára k ní vyslala jeden ze svých neodolatelných cukrbliků: “Sára,“ prozradila. „Sárinka,“ jásala paní Mada, „no to je krásne meno. A ako sa volá táto mladá slečna?“ obrátila se ke mně a vzala mě kolem ramen. „Já jsem Tonča,“ řekla jsem nesměle, rozechvělá z toho, že se o mě někdo zajímá. „Antónia, Antoinetta, královské meno,“ nadšeně zjišťovala k mému překvapení paní Mada. Vždycky jsem si myslela, že moje jméno je to nejobyčejnější ze všech. Paní Mada si mě okamžitě získala. Nejen svým nevídaným zjevem, ale hlavně vystupováním, kterým dokázala uvolnit napjatou atmosféru u nás doma a zvednout mi sebevědomí. "Moj muž je inženier a moj otec je tiež inženier,“ prozradila nám paní Mada a pokračovala: “Moja mama je najkrajšia žena na Slovensku a ja som najkrajšia na Slovensku aj celej Morave." Všechny tyto překvapivé skutečnosti sdělovala zcela bez zábran. Pan Vladislav se skromně a omluvně usmíval a prohlásil, že se s námi rád seznámil a že už půjdou. "Ale Vlado", volala teatrálně jeho žena," snáď ma nechceš uniest z tejto milej rodinky! Veď pohovoríme a popijeme s našimi novými súsedmi!" Pohlédla svůdně na Lubina a přitom vypjala hruď tak, že to vypadalo, že ztratí rovnováhu a přepadne dopředu. Dína se jízlivě ušklíbla a odešla do kuchyně uvařit kávu. Lubin v té chvíli jistě netoužil po ničem jiném, než být také inženýrem. Říhovi u nás poseděli, paní Mada švitořila, maminka se snažila tvářit se mile. Už dlouho u nás nebylo tak veselo.
            Další příjemnou událostí pro mě bylo rozloučení s učitelkou Čeňkovou. Tentokrát nebyl s předáváním vysvědčení žádný problém. Dokonce jsem měla samé jedničky, protože v páté třídě už na vysvědčení nebyl předmět „psaní“. Sestřenice Jája v páté třídě propadla.