19. Učím se slovensky, děti chtěné a nechtěné a Sářin první pionýrský tábor
 
            Konečně jsme se Sárou zase mohly do školy. Byla to úleva. Učitelce Hlaváčkové začínalo růst bříško. Byli jsme z toho nadšení, protože nám ještě nedocházely důsledky, které to pro nás bude mít, a sice že zůstane doma s miminkem a nás nechá na holičkách.
Paní Věra, přítelkyně táty Lubina, takové štěstí neměla. Navzdory Lubinově dlouhotrvající snaze se kýžený výsledek nedostavil. Paní Věra, trpitelsky proklamující manželovu neplodnost, znejistěla. Znejistěl i Lubin, kterému zpočátku lichotilo srovnávání s méně inteligentním a údajně impotentním Věřiným manželem, které pro Lubina vyznívalo nadmíru příznivě. Pokud šlo o maminku, oplodnil ji Lubin snadněji, než by si byl přál. Na Věře se nadřel jako kůň a nic. V úvahu přicházely dvě možnosti: buď je neplodná Věra, nebo Lubin už svou plodnost ztratil. Přijatelnější a logičtější pro mého tátu byla samozřejmě ta první možnost. Postupem času ho přestávalo bavit Věřino věčné stěžování a začal spíš soucítit s jejím manželem. A navíc ho okouzlila naše nová sousedka Mada, která byla mladší, přitažlivější a hlavně si na nic a na nikoho nestěžovala. Tátův románek s Věrou tak postupně chladl, až skončil. Věra se po vyhodnocení situace usmířila s manželem a zažádali si o adopci.
O adopci si zažádali také manželé Zelencovi. Bylo jim oběma už přes čtyřicet, a tak bylo jasné, že se jejich snažení o vlastního potomka zřejmě už nepodaří dovést ke zdárnému konci. Téma adopce se tak v té době stalo u nás doma frekventovaným tématem. Maminka se o ně živě zajímala a vyptávala se táty na podrobnosti. Na jedné straně cítila pohrdání k neplodným ženám, na druhé straně s nimi soucítila. Jejich nedostatečnost jí posilovala sebevědomí. Mohla z pozice své plodnosti dávat Lubinovi najevo, že ona je ta plnohodnotná žena.
Když si Věra s manželem přivezli z děcáku malého Jiříčka, nemluvilo se v tátově podniku o ničem jiném. Jiřík byl čtyřletý modrooký kudrnatý blonďáček, který ztratil oba rodiče při autohavárii. Dětský domov, kam se dostal, pořádně zamával s jeho psychikou. Pro paní Věru, která se už léta zabývala především sama sebou, bylo v jistém smyslu vysvobozením, že se teď musela dvacet čtyři hodin denně zabývat tím malým človíčkem, který už v životě ztratil, co se dalo. Přes noc se z ní stala skvělá obětavá máma. Její muž zářil a denně referoval v práci o malém Jiříčkovi, který dal nový smysl jejich manželství i jejich životu. Když po příjezdu z dětského domova postavili před svého adoptivního synka první jídlo, udělal něco, co je naprosto šokovalo. Hmátl bleskově oběma rukama do talíře, nadzvedl se a obsah obou zaťatých pěstí vyklopil pod sebe na židli. Během okamžiku tak na židli přemístil obsah celého talíře a sedl si na ně. S vytřeštěnýma očima pak zpod sebe tahal jídlo oběma rukama a cpal si ho chvatně do pusy. Paní Věra se rozplakala. Po tom prvním stolování Jiříka vykoupali a převlékli. Zjistili, že mu musí dávat jídlo po dávkách tak malých, aby se mu celá jedna dávka vešla do ruky. Pak jídlo nacpal rovnou do pusy a nesedal si na ně. Dva týdny trvalo, než si Jiřík uvědomil, že mu už jídlo nechce nikdo brát. Teprve pak ho mohli noví rodiče začít učit jíst lžící. Jiřík, kterého pud sebezáchovy naučil v dětském domově bojovat denně o jídlo, došel ve svém novém domově k převratnému poznání. Že totiž na světě existuje ještě něco důležitějšího, než je potrava. Ve stejné chvíli, kdy se přestal bát o jídlo, se začal chorobně bát, že přijde o svou novou mámu. Držel se paní Věry jako klíště, až měla modřiny, a odmítal se od ní odloučit byť jen na okamžik. Když viděla, jak hrozné trauma Jiřík prožívá, bylo jí jasné, že ho v tom nemůže nechat. Na další dva týdny se z nich stala siamská dvojčata. Paní Věra pochopila, že má-li Jiříkovi pomoct, nesmí jít sama bez něj ani na záchod. V noci s ní spal v posteli a i ve spánku ji svíral. Když se pohnula, nebo chtěla vstát, budil se.
Také Zelencovi si přivezli z dětského domova chlapečka. Jeho matka ho nechala v porodnici, stejně jako několik jeho dalších sourozenců. Hned po porodu si ji totiž z porodnice vyzvedla její početná hlučná rodina výhružně prosazující, že ženská patří chlapovi. Jak by k tomu chudák přišel, kdyby mu nepodržela, když potřebuje. Komu patří dítě, neřešili. Zelencovi by si byli mohli vzít všechny odložené sourozence, ale coby postarší a dosud bezdětní manželé si na víc než jedno adoptované dítě netroufali. Jožka byl snědý, tmavooký a černovlasý kudrnáček. Také on se zpočátku choval jako zvířátko. Hájkovi a Zelencovi prožívali svůj splněný sen o dítěti velice intenzivně a okolí ho s nimi sdílelo.
            Bříško nerostlo jen naší učitelce Hlaváčkové, ale ve stejné době se začaly zakulacovat i obě maminčiny sestry. Starší Olexe bylo už šestatřicet a byla zatím bezdětná. Sice už předtím několikrát otěhotněla, ale kvůli svým zdravotním problémům se srdcem a ledvinami dítě nikdy nedonosila. Teď se rozhodla ignorovat doktory a kvůli miminku riskovat život. Teta Mína otěhotněla po návratu strýce Honzina z půlroční montáže v Mexiku. Po úvodních scénách, jak je na všechno sama, zatímco on si v cizině určitě užívá s prostitutkami, došlo k udobřování, které začalo zlatými šperky a skončilo oplodněným vajíčkem. Během jara jsem tak měla být bohatší o dvě sestřenice.
Zatím ale byla pořád ještě zima. Kdo o děti vůbec nestál, byla paní Mada. Věděla jsem to přímo od ní, protože k nám chodila téměř denně. Pracovala na zkrácený úvazek jako sekretářka. Maminka často nahlas popuzeně meditovala nad tím, jak je možné, že ženská, která ani neumí česky, může dělat sekretářku. Docházela vždycky ke stejnému jasnozřivému závěru, že totiž Madina hlavní pracovní náplň je zřejmě vařit kafe a roztahovat nohy. Krásná paní Ríhová s háčikom přicházela domů zanedlouho po mém příchodu ze školy. „Vieš Tonička,“ sdělovala mi, když u nás poprvé zazvonila v době, kdy byl její muž a oba mí rodiče ještě v práci, „ja neviem zakúriť v tých hrozných kachlách. A v byte je taká ukrutná zima, že sa tam nedá pobývať. Nechaj ma u seba sa ohrieť.“
U nás doma bylo krásně teplo, protože mým prvním úkolem po příchodu ze školy bylo nanosit ze sklepa uhlí a dříví, nadělat třísky a zatopit. A tak si k nám paní Mada zvykla chodit, k maminčině nelibosti. Já jsem se na ni ale těšila, protože mi dělala milou společnost. Byla veselá a hovorná, měla vždycky dobrou náladu a povídala mi svojí měkkou mateřštinou spoustu novinek a zajímavostí. Byla pro mě úplným zjevením. Tak ostře kontrastovala s  Dínou, která byla věčně unavená a nespokojená. Vždycky našla něco, co moji snahu pomáhat jí anulovalo. To paní Mada jásala nad mou šikovností: já jsem uměla zatopit, ona ne. A já jsem měla ve škole daleko lepší známky než ona, jak mi prozradila. Nejen že nehanila můj zevnějšek, ale naopak říkala, že jsem hezká, což byly oživující injekce pro mé pochroumané sebevědomí. Mé vlasy, ze kterých jsem byla odmalička nešťastná, se jí zdály krásné. Dokonce tvrdila, že mi je musí každý závidět. Mé obočí ohodnotila jako hezky výrazné, na rozdíl od maminky, která se škodolibým úsměškem prohlašovala, že mám obočí jako starý chlap. Ani barvu mých očí nepovažovala paní Mada za podřadnou. A tak jsem se v její přítomnosti zbavovala svých komplexů. Bylo mně s ní prostě dobře. Dokázala naši zachmuřenou domácnost plnou napětí oživit svým bezstarostným přístupem k životu. S úžasem jsem pozorovala, že to, o co se doma neustále bezvýsledně snažím, se paní Madě daří úplně snadno a jakoby mimochodem. Vstřebávala jsem její zpěvavou slovenštinu a zakrátko jsem se s ní už dokázala bavit v její mateřštině, zatímco ona se česky, pokud vím, nikdy nenaučila.
Jednou, dívajíc se na mé vytahané ušmudlané tepláky, dostala nápad, že mi věnuje nějaké svoje staré oblečení.  Za pár dnů mi přinesla igelitku. Bylo tam několik minisukní vesměs s fleky, se kterými si zřejmě paní Mada neporadila. Některé z nich měly rozbité zipy nebo rozpárané švy, na jedné byla díra propálená cigaretou. Vespod byly halenky zřejmě celkem nové, ale evidentně špatně udržované, s propoceným zplstnatělým podpažím, utrhanými knoflíky, pobryndané kdovíčím. Bylo to ale všechno kvalitní drahé oblečení, jaké se v naší rodině nikdy předtím nevyskytlo. Dína nad tou nadílkou sice lamentovala, ale byla ve svém živlu: vyžívala se v praní, čištění a žehlení. Navíc, jako švadlena, dokázala ocenit kvalitu materiálu. Však bylo taky k nevíře, co z těch hadrů dokázala vykouzlit. Fleky i díry zmizely, barvy zazářily, všechno bylo čisťoučké a voňavé.
Za pár dnů, když se u nás paní Mada zastavila, jsem se zrovna vrátila ze školy. Moje sebevědomí se zase vyšplhalo o příčku výš díky krásné růžové vlněné halence, kterou jsem měla na sobě a kterou mi ve škole všichni chválili. Vyklubala se z jednoho našedlého nehezkého kusu z igelitky od paní Mady. Ta byla překvapená, když na mně halenku uviděla. Pamatovala se, že takovou kdysi měla a taky na to, jak jí pračka tu krásnou halenku pokazila: celou ji zmenšila a zflekatěla, takže se pak už nedala nosit. "Tvá mama musí byť naozaj kúzelníčka", usoudila paní Mada a jakmile přišla Dína z práce, zahrnula ji paní Mada obdivným uznáním. Mamince dělala chvála dobře, celá se tetelila a vysvětlovala, že vlněné věci se nemohou prát v pračce v horké vodě a navíc dohromady s kusy, které pouští barvu. A tak probíraly teorii praní a paní Mada nelíčeně žasla nad maminčinými zkušenostmi a schopnostmi. Já jsem odběhla do kuchyně uvařit jim kávu. Z obýváku zazníval smích a veselý hovor. Cítila jsem se jako ryba ve vodě. Než se voda začala vařit, vyštrachala jsem v kuchyňské skříni sušenky a připravila na podnos dva šálky. Paní Mada komentovala můj příchod nadšeným projevem: "No, Dína", obrátila se na maminku, "ako ty si to vieš zariadiť! Veď ty si ako riaditel a Tonička tvoja sekretárka, ktorá varí kafíčko. Ako já ti závidím takú peknú a šikovnú céru! Zrazu bysom ju od teba odkúpila." Červenala jsem se radostí a Dína, zmatená tou neobvyklou situací, pronesla větu, ze které jsem málem omdlela: "Však já bych tu svou holčičku nedala za nic na světě." Byla bych v té chvíli udělala pro paní Madu cokoliv.
 „Vieš Didulka,“ zpracovávala spiklenecky paní Mada moji mámu, “žena s takú krásnú figurú, akú ty máš, by mohla mať celý zástup obdivovatelov. Chce to len vedieť, ako dať svým přednostiam vyniknúť.“ A tak Dína odložila šátek a koupila si bleděmodrý klobouk. Lubin, který svou ženu dlouhá léta marně přesvědčoval, aby nosila něco šmrncovního, byl nad tou změnou u vytržení. Paní Mada to prostě s lidmi uměla.