Podobně nezáživné bylo učení s matkou Aděnky, učitelkou Mladou, které všichni přezdívali Stará-Mladá. Přihlásila jsem se do nepovinné němčiny, kterou učila. Mluvila příšerně pomalu a každou slabiku protahovala, jako by se jí nechtělo přejít na další. V kombinaci s její monotónní intonací byla její řeč hotová ukolébavka. I pohyby měla rozvláčné jako okopírované od lenochoda. Působila jako by se permanentně divila všemu kolem. Němčina s ní byla nezáživná a nezajímavá. Dávala jen pěkné známky, přestože nás téměř nic nenaučila. Bylo to zřejmě proto, aby její nepovinný předmět nezrušili. Na ruštinu jsme ji naštěstí neměli.
To její o patnáct let mladší manžel, který učil na střední škole, měl pověst krutého pruďase. Svým žákům dělal ze školy peklo. Snad si tím kompenzoval své nepodařené manželství. Šuškalo se taky, že se zapletl s jednou svou studentkou, ale že se to ututlalo.
Aděnka byla stále stejná šprtka. Když jí některý učitel chtěl dát jinou známku než jedničku, dostávala záchvat hysterického pláče. Jednou se zhroutila po diktátu z češtiny, protože zjistila, že v něm má hrubou chybu. O přestávce běžela plačíc k mamince do kabinetu. Ta ji uklidnila, takže na další hodinu už mohla být zase ve třídě. Když nám Malíček další den diktáty rozdával, měla Aděnka jedničku. Hrubku měla opravenou jinou barvou modrého inkoustu.
Aděnka byla jako skleníková rostlinka, která vůbec netuší nejen, že existuje vítr, horko, sucho, mráz, ale uniká jí i existence slunce a rosy. Byla opečovávaná celou rodinou, která se ji snažila chránit před zlým světem. Kromě rodičů ji rozmazlovala i svobodná stará teta, které říkala Motěnka. Byla to dětská zkomolenina slova kmotřenka. Jenomže nastal čas, aby se Aděnka konečně konfrontovala s reálným světem. Náš nový přísný matikář rozhodně nemínil nikomu nadržovat. A Aděnka měla s matematikou problém jako my všichni.
Přišla čtvrtletní písemka a byla to hotová katastrofa. Příští hodinu vrazil matikář Koudela do třídy s písemkovými sešity pod paží. Naštvaně s nimi praštil na stůl, pak pro jistotu praštil ještě i třídní knihou, aby nás nenechal na pochybách o výsledcích našeho snažení. "Vrtáci, vy jste úplně zabedněný! Rozdejte si to", řekl znechuceně a služba začala schlíple roznášet sešity. Měla jsem za tři, to bude doma mela! "Vaše výsledky jsou opravdu skvělé", vzdychl jízlivě učitel. "Jedna trojka, dvě čtyřky, ostatní pětky." I když doma řeknu, že jsem měla nejlepší písemku, nepomůže to. "Mezi slepými jednooký králem", jako kdybych slyšela tátu Lubina. Aděnka, která měla první pětku v životě, se rozvzlykala. Všechna nervozita a strach z matematiky za poslední dva měsíce ve mně vzkypěly a přeměnily se na ošklivou zášť vůči učiteli, který to měl na svědomí. Dostala jsem chuť mu to nedarovat, utkat se s ním. Vypadal teď unaveně, sklesle. Už nepouštěl hrůzu. Zvedla jsem ruku. "Copak?", zeptal se. "Nemyslíte," řekla jsem drze, oči zúžené nenávistí, "že když máme všichni tak špatné známky, že to třeba nebude naše chyba?" Stáli jsme proti sobě a měřili se pohledy. Těšila jsem se, že ho rozzuřím, že na mě bude řvát, že mě třeba i uhodí. Ale já budu vítěz, protože jsem se mu dokázala postavit. Já bezmocná jemu, který nás drží v hrsti. Dívala jsem se mu zpříma do očí. Ticho ve třídě bylo absolutní. Nikdo se neodvážil ani hlesnout, dokonce i Aděnka přestala vzlykat. Všichni napjatě čekali, jak moje vzpoura dopadne. Učitel pochopil, co se ve mně děje a… usmál se. Díval se na mě vlídně a pomalu řekl: "Správně, Toničko, jsi bystré děvče. Není to vaše chyba. Ale není to ani moje chyba. A my se teď musíme společně snažit tu cizí chybu napravit. Pojď k tabuli vysvětlit, jaks počítala první příklad. " Nenávist a zášť se rázem vytratily. Za ty dvě tři vteřiny, co jsme se na sebe ještě dívali, se lámaly ledy. Od té chvíle byl matikář Koudela naším nejoblíbenějším učitelem a my jsme byli jeho nejmilejší třídou. Idol tokajícího úchylného krasavce jsme vyměnili za idol přísného poctivého kantora. Koudela se vrátil na naši školu po patnácti letech strávených na malotřídce kdesi v zapadákově, kam musel složitě dojíždět. Byl to trest za to, že jako jeden z mála učitelů nepodepsal žádost trestu smrti pro Miladu Horákovou.
            S trojkou z matematiky jsem si dělala starosti úplně zbytečně. Rodiče zase procházeli manželskou krizí, takže se o moje známky ve škole naprosto nezajímali. Ani jsem netušila, jak jsou neshody mezi nimi vážné a jak hrozivě se vystupňují. Když se Lubin vrátil jednou kvečeru domů, zjistil, že jsme se Sárou doma samy. Zapomněl, že Dína má v práci jakousi výroční schůzi spojenou s občerstvením. Sám byl věčně v trapu, ale to, že není výjimečně doma jeho žena, na kterou byl v poslední době permanentně naštvaný, se ho dotklo. Podle něho už se měla dávno vrátit a plnit své domácí povinnosti. Posilnil se koňakem martelem, tuzexovým dárkem od strýce Honzina, a vydal se zjednat nápravu. Posilnil se zřejmě příliš a na schůzi, kde už byla volná zábava, vpadl nevhod. Trapně se rozkřikoval o povinnostech manželek, takže se Dína naštvala a poslala ho pryč se slovy, ať jí nedělá před spolupracovníky ostudu. Tím se Lubinova zlost ještě vystupňovala. Po cestě domů se stavil v hospodě, aby se napil na kuráž. Jak nebyl zvyklý pít, ztratil nad sebou kontrolu. Dopotácel se domů, mumlaje ošklivé výhružky. Šel z něho strach. Choulily jsme se se Sárou v kuchyni a čekaly na maminku.  Když dorazila později večer domů, vyhnal Lubin mě a Sáru z bytu, aby si to mohl se svou ženou vyřídit beze svědků. Přes dveře jsme slyšely, jak opilecky huláká a vyhrožuje, že tu svini zabije. Rozječely jsme se na celý dům. Přiběhl pan Vladislav, klepal na dveře a domlouval tátovi Lubinovi, ať otevře. Bezvýsledně. Za dveřmi bylo slyšet funění a zvuky zápasu. Pak se ozvalo žuchnutí a náš soused už nelenil a doběhl pro šroubovák. S jeho pomocí otevřel dveře. Dína ležela na podlaze a z pusy jí tekla krev. Lubin se, zmožený alkoholem a svou násilnickou akcí, svalil oblečený na postel a chrápal. Byly jsme se Sárou vyděšené k smrti. Pan Vladislav pomohl mamince vstát a ujišťoval se, že je v pořádku. Posadil ji na židli v kuchyni a namočil čistou utěrku do studené vody a přiložil ji Díně na potlučený obličej. „Pošlu sem Madu,“ řekl na odchodu, „ta si bude líp vědět rady.“ Paní Mada přišla vzápětí. Nás se Sárou poslala do koupelny se umýt a chystat se do postele. Její přítomnost nás trochu uklidnila. Za dveřmi ložnice se ozývaly přerývané výkřiky. Lubin blábolil ze spaní. Jazyk měl ztěžklý, takže mu nebylo kloudně rozumět. Paní Mada zatím ustlala mamince na gauči v kuchyni a domlouvala jí: „Keď už sa čosi také prihodilo, musíš z toho, Dína, vyzískať, čo sa dá. Nedaj sa lacno.“
Když jsem druhý den vstávala, maminka už byla pryč jako obvykle. Ale nebyla v práci. Vzala si na pár dnů volno a odjela k rodičům. Prozradila mi to spiklenecky paní Mada po mém příchodu ze školy s tím, že to nesmím za žádnou cenu prozradit tátovi. Ten přišel kupodivu z práce rovnou domů. Přinesl velký nákup se spoustou nevídaných dobrot. Nachystal nám se Sárou báječné obložené talíře, a když jsme se nadlábly, naservíroval nám moučník. Něco takového jsem nepamatovala. Jak se blížil večer, byl Lubin čím dál nervóznější. Zatelefonoval na šicí dílnu, jestli tam maminka nezůstala na druhou směnu a dozvěděl se, že v práci vůbec nebyla. Úplně ho to sebralo. „Toničko, nevíš, kde je maminka?“ zeptal se mě, aby to Sára neslyšela. „Ne,“ odpověděla jsem nemilosrdně. Vzpomínku na předchozí den nemohly smazat ani dobroty, ani oslovení, které jsem od táty už pěkně dlouho neslyšela. K Říhům se táta neodvážil. Seděl a koukal do prázdna. Pak ho přece jenom něco napadlo. Zatelefonoval Honzinovi. Ten mu sice prozradil, že je Dína u rodičů, ale současně mu vynadal. „Správnej chlap by něco takovýho neudělal,“ řekl, než zavěsil. Lubin cítil, že se proti němu všichni spikli a co hůř, že si to zaslouží. Musím ale říct, že to bylo jedinkrát, kdy jsem tátu viděla opilého a kdy na maminku vztáhl ruku. Snažil se teď aspoň částečně odčinit svou vinu tím, že se o nás se Sárou vzorně staral. Každý den, co byla maminka pryč, jí koupil nějaký dárek. Rovnal je na její noční stolek v ložnici. Když se maminka konečně vrátila, koupil jí navíc obrovskou kytku. Nechala ji bez povšimnutí, stejně jako hromádku balíčků na svém nočním stolku a svého manžela. Několik dní s ním nepromluvila ani slovo a úplně ho ignorovala. Modřiny v jejím obličeji už zežloutly, ale pořád vypadaly příšerně. Lubin se cítil jako nejhorší padouch na světě. Bylo to o to horší, že od mámina příjezdu za ní chodily na návštěvu sousedky, projevovaly jí svou účast, a Lubina chladně přehlížely, jako by tam vůbec nebyl. Působilo to o to podivněji, že pro ně táta vařil kávu a nabízel jim zákusky. Od té příhody už Mada s  Lubinem neflirtovala. Chovala se k němu odměřeně. Naopak nápadně projevovala své přátelství Díně. Tichá domácnost nemůže trvat věčně. Ale když spolu rodiče začali po čase zase mluvit, byla jejich komunikace opatrná a chladná. Přestali se hádat, ale nebyl to krok dopředu. Jako by jim už jejich vztah nestál za to, aby se kvůli němu rozčilovali a vůbec jakkoliv jinak angažovali.