23. Konec Rudého Buvola, jak změnit srnce ve včelu, tragédie a lesnické uniformy
 
Na začátku osmé třídy jsme se opět setkali s naším třídním Malíčkem. Byl ještě rozháranější a vyjukanější než na konci školního roku. Zešedl a sešel, jeho pohled byl prázdnější, pohyby trhanější. Vypadal, jako by jel už dost dlouhou dobu na rezervu a docházel mu dech. Prázdniny mu zřejmě k načerpání nových sil nestačily. I další členka učitelského sboru na tom byla evidentně hůř než loni. Byla to stará panna Burešová. Poté, co nám v předešlém školním roce znechutila vaření, nás teď měla učit šití. Některé spolužačky už uměly šít na šicím stroji, ale já jsem byla pověstná kovářova kobyla. Neustálým podceňováním mně Dína zablokovala některé činnosti a šití bylo jednou z nich. Propadala totiž hysterii pokaždé, když se někdo jen přiblížil k jejímu šicímu stroji. Pro ni to nebyl šicí stroj, ale mašina živitelka, jak jí důležitě a s mírnou výčitkou vůči nám příživníkům přezdívala. Živitelka byla nedotknutelná. Co kdybychom ji vyřadili z provozu svým neodborným zacházením? To by pak zřejmě musela celá naše rodina zajít hladem. Jak jsem seděla vystresovaná za šicím strojem ve škole, nedařilo se mi koordinovat pohyby prstů, které přidržovaly látku a sunuly ji pod jehlu, a nohou šlapajících pedál. Jehla šicího stroje poskakovala jako šílená a budila ve mně hrůzu z mé neschopnosti a nedostatečnosti. Moje výsledky v hodinách šití byly žalostné a potvrzovaly maminčinu teorii, že pro praktický život jsem nepoužitelná. Burešová působila za svými silnými skly brýlí jako divné vycpané zvíře ve vitríně, se kterým nelze navázat vůbec žádný kontakt. Až mnohem později mi došlo, že ji zřejmě, víc než cokoliv jiného, dostával do její izolace alkohol.
Na tělocvik jsme měli zase Rudého Buvola, ale František nás od něho naštěstí brzy vysvobodil. Schytal za to sice trojku z chování, ale k tomu náš nehynoucí obdiv. Pochodovali jsme zase jednou za zvuků nenáviděné písně Okolo Frýdku vyluzované nenáviděnými Buvolovými houslemi. Učitel s nástrojem stál uprostřed tělocvičny přímo pod kolovadly. Bylo to nářadí, na kterém jsme dřív rádi cvičili, ale za Buvolova působení jsme ho ani jednou nepoužili. Skládalo se z osmi provazových žebříků zavěšených na kruhovém otočném mechanickém zařízení umístěném na stropě tělocvičny. Po cvičení se vždy mezi spodními příčkami žebříků protáhlo lanko zakončené těžkým kovovým ložiskem a svázané žebříky se pomocí něho vytáhly ke stropu. Lanko se pak omotalo kolem dvou velkých skob na stěně a zajistilo se jednoduchým uzlem. František dostal ďábelský nápad. Plánoval na fidlajícího učitele spustit kolovadla a chytit ho tak do provazové pasti. Když se Buvol otočil zády ke skobám, uvolnil František bleskurychle lanko. V té chvíli však učitel udělal krok a kolovadlová past sletěla těsně vedle něho. S čím však František nepočítal, bylo těžké kovové ložisko. Dopadlo vedle učitelovy nohy a vyrazilo v dřevěné parketové podlaze prohlubeň. Kdyby byl býval Buvol zůstal stát na místě, prorazilo by mu lebku. František se dal na útěk, takže o viníkovi nebylo pochyb. Zkoprnělý učitel stál v prvním šoku jako socha. Pak ho popadl vztek. František už měl zatím náskok, což rozzuřený Buvol vyřešil stejně jako vždycky. Mrštil po uličníkovi tím, co měl právě v ruce, a to byl smyčec. Minul. Byl tak rozzuřený, že se vůbec nekontroloval. Konečně se rozběhl a v běhu hodil po Františkovi i svoje housle. Letěly vzduchem, ale František byl rychlejší, a tak přistály s dutým křaplavým zvukem na podlaze. Učitel zakopl, vykřikl a přitom se mu uvolnila zubní protéza. Zachytil ji, a jak ji držel v ruce, impulzivně ji také mrštil po unikajícím Františkovi. Pak se učitel zhroutil na lavičku a sípavě dýchal. Běžely jsme s Jitkou pro pomoc do bytu školníka, který byl hned vedle tělocvičny. Tím Buvolovo působení na naší škole skončilo.
Na biologii jsme dostali nového učitele, důchodce Srnce. Byl to starý praštěný pán, jehož hodiny nás zpočátku úplně šokovaly. Nevěřícně jsme se rozhlíželi po třídě a zachycovali stejně překvapené pohledy spolužáků. Průběh každé hodiny jsme zpětně probírali o přestávkách a těšili jsme se, co bude příště. Biologie se tak pro nás v té době stala v jistém smyslu hlavním předmětem. Měli jsme sice probírat lidské tělo, ale Srnec se o učebnici ani osnovy moc nestaral. Povídal nám vždycky, co ho zrovna napadlo. Ale kdyby jenom povídal. Jeho hodiny byly divadelním představením jednoho herce, který se tak ponořil do role, že nevnímal okolí. Rozehrával svoje etudy inspirované momentální situací. Do třídy například vletěla otevřeným oknem včela, načež nastal samozřejmě zmatek. Když se nám konečně podařilo včelu nasměrovat ven jedním z oken, která jsme pozotvírali dokořán, stál Srnec se soustředěným výrazem na stupínku. Okamžitě jsme se ztišili a čekali, co přijde. „Taková včela to nemá vůbec jednoduchý,“ pronesl učitel do ticha  tajemným hlasem s hypnotizující intonací tak přesvědčivě, že by mu uvěřil i zapřisáhlý nepřítel včel a začal by dosud nenáviděné tvory litovat.  „Nemá ani chvilku klidu,“ pokračoval sugestivně, „matka příroda ji žene, aby sbírala pyl do úpadu. Teď jsem včela!“ zařval, až jsme se lekli. „A támhle cítím kvetoucí rostlinu,“ máchl rukou a my jsme fascinovaně sledovali její směr. Srnec ukazoval na skříň na druhém konci třídy, na níž trůnila velká rozkvetlá begónie. „Letím,“ vykřikl a mávaje rukama jako křídly cupital uličkou mezi lavicemi vstříc vyhlídnuté rostlině. Spolužáci sedící kolem uličky rychle uhýbali jeho mávajícím pažím. Srnec našpulil pusu, aby názorně předvedl sosák a tím pádem komentoval další fáze své akce šišlaje. „Pfedstavte si,“ vysvětloval, „že mám na nohou tááákovéhle óóóbvovské holínky. To fou záfobníky na pyl. A já letím, letím a fofám a fofám a ukládám pyl do záfobníků. Pěkně ho tam upěchuju, aby fe ho hóóódně vešlo.“ Učitel se v transu ráchal obličejem v převislé begónii a rukama naznačoval přesun pylu do pomyslných holínek. „A teď letím, letím fpááátky do úlu,“ zmítal sebou Srnec-včela zpět uličkou mezi lavicemi a dával najevo takové vyčerpání, že jsme byli připraveni volat sanitku. Potácel se ke katedře, tam vysíleně padl na židli, chvíli plazil jazyk a koulel očima a pak vytřepával na učitelský stolek pomyslné pylové zásobníky. Další nezapomenutelnou hereckou etudou byla variace na naše opičí prapředky, při které ho překvapil ředitel. Srnec se právě vžil do role opice, ve které se začíná probouzet inteligence. Jeho cílem byly špatně přístupné plody kdesi vysoko, představované lustrem visícím nad učitelským stolkem. Nejdřív marně natahoval svou opičí pracku do výše, pak vylezl na židli a marný pokus zopakoval. Do třetice se přesunul na učitelský stolek, ale jeho cíl byl stále ještě nedosažitelný. Chvíli to vypadalo, že bude opičák hladem, ale pak se užasle ťukl do čela, aby znázornil zrod myšlenky. Rozmáchl se a začal házet pomyslné kameny na plody, aby je srazil dolů. V tu chvíli se rozletěly dveře a na prahu stál soudruh ředitel. Srnec se tak lekl, že zavrávoral a málem spadl ze stolu. Zírali na sebe v němém úžasu, Srnec dolů, ředitel nahoru. My jsme jim k tomu vytvářeli němou kulisu. Bylo to, jako by se na chvíli zastavil čas. „…chtěl jsem vyměnit žárovku,“ zablekotal zoufalý učitel zcela nelogicky, protože na lustr nedosáhl. Ředitel se otočil, vyšel ze třídy a zavřel za sebou dveře, aniž by objasnil, proč vlastně přišel. Ještě chvíli bylo naprosté ticho. Pak se opičák rozmáchl a s nejzuřivějším výrazem, jaký jsme u něj kdy viděli, symbolicky mrskl pomyslným kamenem za odcházejícím soudruhem.
Měli jsme také nový předmět, chemii. Chemikář byl další podivín v učitelském sboru naší školy. Jmenoval se Potměšil a byl mohutný a neohrabaný. Jak poskakoval před tabulí, připomínal cvičeného medvěda tančícího před rozpačitým publikem. I on nosil umolousaný tmavomodrý pracovní plášť, jako fyzikář Tušil a náš třídní Malíček. Snad je fasovali. Když Potměšil vykládal chemii, díval se kamsi nad naše hlavy, jako by se bál rozptylovat našimi tvářemi. Zřejmě se na nás odvážil podívat, jenom když jsme byli skloněni nad učebnicí nebo sešitem. Jednou, když jsme psali písemku, nás vyděsil. Do soustředěného ticha náhle procítěně vykřikl: „Dušková, ty jsi raněná?“ Všichni jsme překvapeně vzhlédli, včetně Jitky Duškové, načež Potměšil zajásal: „Á to je bílá stuha ve tvých vlasech. A já jsem myslel, že jsi raněná.“ Měli jsme s ním však ještě daleko hororovější zážitky. Když nám názorně předváděl, že nemáme lít vodu do kyseliny, neodhadl pro svůj pokus bezpečnou vzdálenost a spolužačce Jarce, která seděla v první lavici, propálily kapičky kyseliny svetr. Potměšila to vyděsilo snad ještě víc než Jarku a žadonil, ať o tom nikomu neříkáme. Díky své neohrabanosti převrhl taky jednou lahvičku se rtutí. Bylo to na začátku přestávky, kdy už ze třídy odešli všichni kromě mě a Jitky. My dvě jsme totiž měly službu a pomáhaly jsme Potměšilovi uklízet pomůcky. Rtuť se rozprskla do všech stran v podobě malých stříbrných kuliček. Chemikář vyjekl a běžel zamknout dveře, aby do třídy nemohli přijít žáci devátého ročníku, kteří tam měli mít výuku po přestávce. Žadonil, ať mu pomůžeme dostat rtuť zpátky do skleničky, protože je hrozně drahá a on by se nedoplatil, kdyby ji měl uhradit. Že je jedovatá, nám nepovažoval za důležité sdělit. Plazili jsme se všichni tři po podlaze a chytali unikající kuličky na listy papíru a vraceli je zpátky do lahvičky. Od této názorné ukázky nám s Jitkou bylo jasné, co to znamená být neposedný jako rtuť. Náš utajovaný úklid se protáhl do další vyučovací hodiny a zmatení a netrpěliví deváťáci nemohli pochopit, proč je učebna chemie zamčená. Lomcovali klikou a jeden z nich vylezl spolužákovi na ramena a nakukoval nízkým proskleným okénkem umístěným nade dveřmi. Viděl nás uvnitř, a tak nepřestával ťukat na sklo, čímž nám náš úkol vůbec neulehčil. Když jsme konečně rtuť pochytali, odemkl Potměšil dveře a deváťáci se nahrnuli dovnitř. My s Jitkou jsme se nemohly dostat proti tomu zběsilému proudu ze třídy na chodbu. A tak jsme, nervózní z toho, že už jdeme do další hodiny pozdě, musely čekat u dveří. Stály jsme tam jako na pranýři vystavené nejapným poznámkám deváťáků. „Co jste tady dělaly zamčené s Potměšilem?“ dobírali si nás starší kluci. Zrudla jsem a cítila jsem se příšerně. Dokonce ani jindy hubatá Jitka se nezmohla na odpověď.
Jednou ráno, když jsem přišla do školy, stáli všichni mí spolužáci ve vyděšeném hloučku. Měli zarudlé oči, z jejich výrazu šla hrůza. Jitka mi hned referovala, co se stalo. Járu vzal předešlé odpoledne jeden traktorista z jejich vesnice do kabiny traktoru, aby ho povozil. Vozíval tak kluky často. Traktor se natřásal po nerovném terénu a traktorista se jako vždycky vytahoval. Když neslyšel obvyklý hlasitý obdiv malého kluka, ohlédl se a zjistil, že je v kabině sám. Zastavil a běžel se podívat, kam Jára zmizel. Ten ležel na cestě a měl hlavu na kaši. Nedalo se už nic dělat. Ta událost námi pořádně otřásla. Smrt, o které jsme si mysleli, že se nás netýká, se objevila přímo mezi námi. Jára, který se ještě včera usmíval v lavici svým bělostným bezelstným úsměvem, už nebyl. Byli jsme zděšení a nešťastní ze své bezmoci. Čekali jsme, že se třeba něco stane, že se spolužák najednou objeví a ukáže se, že to všechno není pravda. Snad ještě víc než nás, zasáhlo to neštěstí Malíčka. Několikrát se stalo, že se v hodině rozvzlykal a utekl ze třídy. Nikdo se mu teď neodvážil posmívat. Třesoucím se hlasem nám navrhl, že bychom se měli zúčastnit pohřbu společně a rozloučit se tak naposledy se svým spolužákem. 
Sešli jsme se před školou všichni, celá naše třída. Járovi rodiče, venkovští věřící lidé, uspořádali synovi katolický pohřeb v kostele. Kostel stál v parku, přímo naproti škole. Před ním se shromáždila spousta lidí. Byla tam celá Járova vesnice. Pohřební vůz přivezl malou bílou rakev. Šest černě oblečených mužů ji pomalu odnášelo do kostela a za ní vcházeli smuteční hosté.  Nakonec tam vešla i celá naše zdeptaná třída v čele s Malíčkem. Kostel byl přeplněný lidmi. Na rakvi i všude kolem byly kytice bílých lilií a plnily vzduch svou těžkou omamnou vůní. Vytřeštěně jsem zírala na rakev a nemohla uvěřit, že v ní leží ten tichý hodný nenápadný kluk, kterého jsem si ve třídě sotva všimla. Teď jsem toho litovala. Jako kdyby ho moje pozornost mohla uchránit před tím, co se stalo. Vůbec jsem nevnímala, co říká farář. Dívala jsem se na zhrouceného Olina, Járova nejlepšího kamaráda, kterého podpírali rodiče. Najednou se skácel k zemi, taktak že ho zachytili. Museli ho vynést před kostel, aby ho vzkřísili. A nebyl jediný, kdo během obřadu omdlel. I mně se dělalo špatně z rozčilení a vydýchaného vzduchu přesyceného vůní lilií. Od té doby jsou lilie jediné kytky, které nesnáším.
            Naše třída přišla nejen o spolužáka, ale i o třídního. Druhý den si Malíčka zavolal ředitel na kobereček, aby mu udělil výstražnou důtku. Obvinil našeho třídního z narušení socialistické výchovy mládeže. Malíček se provinil tím, že dovedl do kostela celou svou třídu, všech třicet dva žáků, jak zdůraznil ředitel. Náš třídní se v ředitelně hystericky rozchechtal: „Jen třicet jedna, chachachá,“ řičel, „Jarouška tam přece přinesli v rakvi!“ Zmatený ředitel se marně snažil Malíčka uklidnit. „A kde jste byl vy,“ sápal se drobný smyslů zbavený učitel na obtloustlého ředitele trůnícího za masivním prvorepublikovým psacím stolem, „to nemáte, vy zasraný komunisti, úctu ani před smrtí?“ Pak se Malíček zhroutil. Ředitel pochopil, že je zle a zavolal sanitku. Náš třídní se už do školy nevrátil. Několik měsíců si pobyl v psychiatrické léčebně a pak mu přiznali invalidní důchod.
            Naším třídním se stal můj teď už nejoblíbenější učitel, matikář Koudela. Vyprávěl nám v jedné hodině o geniálním německém matematikovi Gaussovi, který už jako malý kluk vymyslel, jak jednoduše sečíst přirozená čísla jdoucí po sobě. Ta historka mě nadchla, a tak jsem se zeptala v knihkupectví, kam jsem beztak chodila téměř každý den, zda mají nějakou knížku o dějinách matematiky. Paní prodavačka mi ji ochotně ukázala na polici. Byla to brožovaná knížka od D. J. Struika, která stála sedm padesát. Hned vedle ní mě zaujala ještě knížka s názvem Planety, která pojednávala o naší sluneční soustavě a stála devět korun. Astronomie mě fascinovala, hledala jsem si večer na obloze známá souhvězdí. Dokonce jsem si na čtvrtku překreslila mapku severní noční oblohy z jedné knihy o astronomii vypůjčené z knihovny. Řešila jsem teď dilema, kterou knížku si mám koupit dřív. Bylo mi jasné, že musím mít obě, ale z mého kapesného patnáct korun měsíčně mi teď už zbývalo jen deset. Druhou knížku si tedy budu moct koupit až za dva týdny, až dostanu kapesné na další měsíc. Jak jsem tak oběma knížkami střídavě listovala a rozhodovala se, vstoupil do knihkupectví můj třídní. „Á Tonča,“ zahalekal, „copak si kupuješ pěkného?“ Sklouzl pohledem na knížky a nedokázal skrýt údiv. „Rozhoduje, kterou si má koupit dřív, protože na obě jí nestačí kapesné,“ smála se prodavačka, která mě dobře znala. Hrozně jsem se styděla. „A kolik ti chybí?“ zeptal se učitel. „Šest padesát,“ práskla na mě prodavačka. Já bych byla neodpověděla ani za nic. „Tady máte, zabalte jí je obě,“ položil Koudela peníze na pult. Začala jsem zahanbeně koktat, že ne, že si tu druhou knížku koupím za dva týdny, ale učitel se jen smál mým rozpakům. „Prostě ji budeš mít ode mě na památku,“ uklidňoval mě. To vlastně nebylo tak špatné pomyšlení. Poděkovala jsem a pospíchala domů, abych se mohla dát do čtení.
Přihlásila jsem se do kurzu angličtiny, který pořádal místní Sdružený klub pracujících. Byl to kurz pro dospělé, taková mírně snobská záležitost. Vedl ho samolibý lesní inženýr Míka, počítající se ke smetánce maloměsta. Hlavním účelem kurzu bylo, že si tam Míka a jeho stálí dlouholetí žáci vzájemně lichotili a utvrzovali se v přesvědčení, že tvoří intelektuální elitu městečka. Musel to pro ně být šok, když se mezi nimi objevila malá holka. Míka byl mou přítomností evidentně dotčený a kompenzoval si to tím, že mě permanentně zesměšňoval. Říkal mi Kukačko a dělal na mou adresu nejapné vtípky, kterým jsem nerozuměla. Zato některým špekatým plešounům připadaly k popukání. A tak se mi Shakespearův jazyk nepředstavil napoprvé tím nejšťastnějším způsobem. Brzy jsem se začala hodinám angličtiny nenápadně vyhýbat a hledat výmluvy, abych tam nemusela. Když si toho všiml Lubin, snažil se na mě výchovně působit. Samozřejmě argumentoval, že je mou povinností do kurzu chodit, když jsem se tam jednou přihlásila. Fakt, že se mi tam vůbec nelíbí, pro něj nehrál žádnou roli. Když jsem si stěžovala, že mi Míka říká Kukačko, tátův mentorský výraz znejistěl. Dínu ta přezdívka rozčílila tak, že se přestala ovládat. „Prasák jeden,“ křičela, „kukačka je obechcanej smradlavej punt na pánskejch gatích. Myslím, že si na něj někde počkám, na úchyla.“ Nejistota v Lubinově tváři se změnila ve zděšení. Zřejmě si představil, jak k té nechutné scéně dojde někde na ulici před svědky. „Vyřídím to,“ uklidňoval chvatně svou ženu, „ty se teď, Dinuško, nesmíš rozčilovat.“  Od té doby raději mhouřil oko nad mými důvody, proč nemůžu do angličtiny.
Paní Mada se už pěkně zakulatila, a když zůstala před porodem doma, navštěvovaly se s  Dínou a stěžovaly si na svůj úděl, tedy na chlapy.  Panu Vladislavovi zvedl fakt, že bude otcem, sebevědomí. Jednak byl hrdý na to, že se mu podařil akt oplodnění, jednak už paní Mada s bříškem nebyla přitažlivá pro samečky, co si chtěli jen užít. Konečně začal Vladislav pociťovat nad svou ženou převahu a tuto svou novou roli si náležitě vychutnával. Před očekávaným datem porodu přijela k paní Madě na návštěvu ze Slovenska její matka, a tak jsme měli konečně možnost poznat, jak vypadá „najkrajšia žena na Slovensku.“ Měla plné tvary, rezavý přeliv a šířila kolem sebe vůni nezvyklého parfému.
Říhovým se narodila dcera Olívie. Pan Vladislav slavil své otcovství a opil se na to konto s Lubinem. Oba si svorně poplakali, že jim jejich manželky neporodily syna. Podle mínění svých mužů tím prokázaly svou neschopnost.
            Začínalo jaro a v našem okolí se vyskytla ještě jedna lesnická uniforma. Nosil ji tmavý hezoun, nápadník Janiččiny hezké setry Evy. Každý den se objevoval v naší ulici a svižně spěchal za svou vyvolenou. Někdy dokonce nedočkavě přelézal plot. Většinou se vzápětí vydávali na procházku, ale někdy poseděli s Janičkou na zahradě. Ta se hýkavě smála, protože byla šťastná, že má společnost. Eva i její lesnický nápadník vypadali zamilovaně a šťastně. Celá ulice jim to přála a prožívala jejich štěstí s nimi. Pak se cosi zvrtlo. Nápadník se už neobjevoval a Eva chodila smutná a uplakaná. Proslýchalo se, že její matka začala na lesníka tlačit, aby se oženil. Chtěla na něm navíc písemnou záruku, že se budou s Evou starat o Janičku, až ona toho nebude schopná. Mladík ten tlak nezvládl a ze vztahu vycouval. Evu to zlomilo a zůstala sama. Matka Janičku přežila, takže své zdravé dceři zkazila život úplně zbytečně.