24. Erika, apríl s tasemnicí, Ztracená stopa a moje první cesta do ciziny
 
            Většinu volného času jsem trávila s kamarádkami venku. Obdivovaly jsme Věru Čáslavskou, a tak jsme cvičily na naší zahradě kotouly, hvězdy a přemety, abychom se jí aspoň trochu podobaly. Klepadlo na koberce nám sloužilo jako hrazda, svedly jsme na něm výmyky i veletoče. Věčně jsme někde visely hlavou dolů, lezly jsme po stromech a hrály na schovávanou. Nacvičovaly jsme divadlo, skákaly přes švihadlo a hrály s míčem školku. Budovaly jsme si neustále nějaké domečky nebo bunkry a pořádaly bitky s kluky z bytovek naproti sokolovně, kterým se říkalo Sokolňáci. Dělali jsme si s nimi navzájem naschvály a prali se a vymýšleli hanlivé rýmovačky. Obzvlášť hrdá jsem byla na tuhle:
           
            Ještě přijďte Sokolňáci,
            vyletíte jako ptáci,
            s natlučenou palicí,
            vzhůru naší ulicí.
 
Časem, jak se v nás začínala probouzet nesmělá a utajovaná sexuální přitažlivost, se bitky proměňovaly ve škádlení. Zjišťovaly jsme, že ti uličníci jsou vlastně docela hezcí a fajn kluci. Jak ustávaly rozbroje s kluky, začínaly jsme se my holky hašteřit mezi sebou. Dohadovaly jsme se kvůli divadlu, protože bylo víc kamarádek, co chtěly hrát hlavní role, než hlavních rolí. Coby organizátorka a režisérka jsem nedokázala ty hádky udržet pod kontrolou, přestože jsem neustále poukazovala na to, že já jsem nikdy hlavní ženskou roli nehrála a nevadí mi to. A tak jsme se nakonec víc hádaly, než zkoušely a naše pouliční holčičí parta se pomalu ale jistě rozpadala.  Nastal ten správný okamžik pro seznámení s Erikou.
            Erika byla o rok mladší než já, byla jedináček a neměla kamarádky. Chodívala jsem denně kolem jejich velké zahrady a pošilhávala na ni přes plot, kde si hrála sama. Její samota byla tichá, ostýchavá a nepřístupná. Potom jí rodiče pořídili psa. Byl to malý vzteklý foxteriér, který pobíhal kolem plotu a hrozivě štěkal na každého, kdo šel kolem. Tichá zahrada se změnila v permanentně rámusící prostor. Snažila jsem se vždycky projít kolem co nejrychleji, protože mi byl psí štěkot nepříjemný a trochu jsem se i bála. Částečně mě sice uklidňovalo, že je mezi psem a mnou plot, ale člověk nikdy neví. Pak jsem se jednoho dne u plotu zastavila. Ani jsem nevěděla proč. Psisko vztekle doráželo a já jsem stála jako socha. „Darku, ke mně,“ ozval se po chvíli Eričin zvláštně zabarvený hlas, ale pes neposlechl. „Ke mně,“ křičela znovu a přišla blíž. „Taky bych chtěla psa,“ řekla jsem. „Hm, já jsem si ho taky dlouho přála, ale představovala jsem si to jinak. Darek není přítulný, je spíš vzteklý a nevyzpytatelný,“ řekla Erika. „Znám tě,“ dodala, “ty seš Tonička, viď? Já jsem Erika.“ Tak hezky mi už dlouho nikdo neřekl, pro kamarádky i rodiče jsem byla Tonča nebo Tonka. „Erika je hezké jméno“, pochválila jsem jí to její, „nechceš jít někdy ven nebo přijít k nám?“ „Jo, ráda,“ řekla Erika. Po cestičce k nám přicházela starší paní. „Eričko, pozvi přece kamarádku dovnitř,“ řekla mile. „Nejsem Erička ale Erika,“ opravila ji moje nová kamarádka a zaškaredila se. Rozesmála jsem se. „Když nejsi Erička, ale Erika, tak proč mně teda říkáš Tonička?“ zeptala jsem se. Erika se zatvářila překvapeně a pak se rozesmála taky. „To je moje babička,“ představila mi starou paní. „Nemám ráda, když mi říká těmi zdrobnělinkami, připadám si pak jako malá holka.“ „Pro mě budeš vždycky moje malá holčička,“ odtušila babička a smála se s námi. Darka, který předtím někam odběhl, přilákal náš smích a přidal se zase svým štěkotem. Ještě téhož dne jsme si s Erikou o sobě pověděly spoustu věcí a staly jsme se na dlouhou dobu nejlepšími kamarádkami. Obě jsme byly vášnivými čtenářkami a vzájemně si vyprávěly děje knížek, které nás zaujaly a které ta druhá zatím nečetla. Obě jsme milovaly mayovky a foglarovky a toužily bojovat za spravedlnost a ochranu slabých a utlačovaných. Taky jsme si přály být Indiánkami, nejraději Nšo-či a Ribanou a po jejich vzoru jsme si pletly copánky, vyráběly čelenky a indiánské mokasíny.
            Erika bydlela s rodiči a prarodiči v domě se zahradou, který patřil jejímu dědečkovi. Dědeček míval železářský obchod, kde prodával i šicí stroje a jízdní kola. Měli se ženou jedinou dceru Emu, Eričinu maminku, která se stala učitelkou. Vedlo se jim dobře. Kromě domu, ve kterém bydleli, měli ještě jeden velký dům se třemi byty, které pronajímali. Obchod jim komunisti znárodnili, ale domy i s nájemníky jim zůstaly. Ema měla jedinou dceru Eriku, která se stala středem jejich rodinného vesmíru. Babička s dědečkem ji zbožňovali a rodiče se na ni upínali. Bylo zvláštní, že ačkoliv byla Erika ze všech stran hýčkaná a opečovávaná, nebyla rozmazlená. Přemíra péče ji štvala a snažila se z ní vymanit. Byla samostatná a svou samostatnost se snažila denně dokazovat. Největší vliv na ni měla babička. Od malička se o Eriku starala a prožívala s ní všechny její nemoci a trápení. Měla sestru ve Vídni. Nemohla za ní sice jezdit na návštěvu, ale dostávala od ní pravidelně balíky s u nás nevídanými dobrotami a oblečením pro Eriku. Eričina babička nebyla nikdy zaměstnaná a neměla tudíž podle komunistů nárok na důchod. Vydělávala si však velice slušně, za jejich zády a bez jejich požehnání, výrobou dekorativních polštářů. Byly z různých materiálů. Eričina babička na nich vytvářela plastické obrázky krajinek i postaviček. Vystřihovala jejich jednotlivé části z různobarevných filcových či saténových hadříků, které jí posílala její setra. Tvary pak přišívala podle vzoru na podklad, vycpávala je a pak je dotvářela vyšíváním a malováním speciálními barvami. Ve svém pokoji měla vždycky rozpracovaných několik polštářů v různých stádiích výroby. Hotové polštáře posílala své sestře do Vídně, a ta je tam prodávala. Byly sice kýčovité, jak tvrdila Erika, ale pro mě měly zvláštní kouzlo. Fascinovala mě každá tvořivá činnost, u které jsem mohla sledovat, jak výsledný výrobek postupně vzniká, jak se vyvíjí a dostává konečnou podobu. Navíc jsem stále vnímala jakousi příbuznost obou našich babiček, podobnost polštářů s gobelíny, které dřív vyšívala babička Miladka a které trpělivě čekávaly v jejím pokoji, až je dokončí. Měly jsme s Erikou naprosto rozdílnou výchovu, a přesto jsme měly hodně společného a báječně jsme si rozuměly. Snad nás na té druhé přitahovalo, že měla přesně to, co bychom si pro sebe každá přála mít a čeho se nám nedostávalo. Erika by se ráda zbavila přehnané pozornosti a péče, kterou ji rodina zahrnovala a toužila, aby si jí rodiče a prarodiče nevšímali a nechali jí svobodný prostor k seberealizaci. Hned by se mnou měnila. Taky kvůli Sáře, protože si přála mít sestřičku. Já bych zase byla okamžitě měnila s ní. Láska a neustálá péče, která ji obklopovala, mě fascinovala. Kdybych byla zahrnutá jenom částí té láskyplné pozornosti, jak bych si ji vychutnávala! Byla bych šťastná, kdybych měla jen několik kousků toho úžasného oblečení z Vídně, nad kterým Erika ohrnovala nos, protože ji odlišovalo od ostatních. Toužila jsem po špetce toho zajištěného maloměšťáctví, které bylo Erice tak proti srsti. Ona se nechtěla lišit a nechtěla mít žádná privilegia. Chtěla být jako ti druzí, obyčejná a nenápadná. Jak jsem ji za to obdivovala! Zdála se mi silná a moudrá. Erika zase na oplátku stejně obdivovala mě. To jak jsem samostatná, dokážu se postarat o Sáru i o domácnost. I Eričina babička si mě oblíbila. Získala jsem v ní tak trochu náhradu za babičku Miladku, s níž jsem měla velice blízký a pro mě nesmírně důležitý vztah, který se přerušil naším stěhováním. Eričina babička byla šťastná, že má její samotářská vnučka konečně kamarádku a přijala mě do rodiny. Když jsme spolu zůstaly chvíli samy, měla potřebu si se mnou o Erice povídat a ptát se mě na mé názory nebo dokonce na rady. Ptala se mě třeba, co má dát vnučce k narozeninám, jestli se Erice líbí nějaký kluk, kde byla, že přišla ze školy později než jindy. Byli jsme tak trochu spiklenci. Jednou se mě zeptala, jestli si doma zpívám. „No jéjé,“ odpověděla jsem, „pořád. Teda hlavně, když jsem doma sama nebo jen se Sárou.“ „To Erička si doma vůbec nezpívá,“ posmutněla stará paní, „a já bych si tak přála, aby zpívala. Přece když si člověk zpívá, znamená to, že je šťastný. Nezdá se ti Erika smutná?“ zeptala se. „Kdepak,“ uklidňovala jsem ji, “vůbec ne.“ „To jsem ráda„ oddechla si, ale jenom napůl, protože babičky si o své milované vnučky budou stejně pořád dělat starosti.
            Jednou zjara, když jsem u nich jako obvykle odpoledne zazvonila, přiběhla mi otevřít stará paní celá rozesmátá. V patách měla Eriku, která se nahlas chechtala, a obě mě chtěly o překot něco vypovědět, ale bylo z toho jenom spousta smíchu a velký zmatek. Teprve, když se obě trochu uklidnily, povídaly mi útržkovitě a na přeskáčku svou ranní příhodu. Babička vzbudila Eriku dřív než jindy hlasitým křikem: “Pomoc, pomoc!“ Když ze spánku vytržená a k smrti vyděšená Erika vyskočila z postele, navigovala ji babička zoufalými výkřiky: “Popadni dvě vařečky, honem!“ Erika běžela do kuchyně a vrátila se se dvěma vařečkami a očima navrch hlavy. Než se stačila zeptat, co se děje, babička už vysvětlovala: „Darkovi leze ze zadku dlouhá tasemnice. Já ho podržím a ty ji chytíš mezi vařečky. Musíme z něj tu potvoru nějak vytáhnout!“ Vyběhly na zahradu, jako kdyby hořelo, a tam stará paní triumfálně vykřikla z plných plic:“Apríííl!“
            Bylo pro mě úžasné dobrodružství prolézat s Erikou jejich půdu a objevovat spoustu roztodivných věcí. Byla tam stará jízdní kola i šicí stroje, spousta ozdobných plechovek a smaltovaných cedulí s různými nápisy, staromódní klobouky a róby, do kterých jsme se oblékaly. Bylo tam staré nádobí a staré hračky nejen po Erice, ale i po její mamince a dokonce některé i po její babičce. Na půdě bylo tajemné šero a zvláštní pach všech těch starých věcí mi připomínal domek babičky Miladky a dědy Antonína. Všechny staré domy, kde bydlí rodiny po generace, mají svého genia loci. Jsou tam uloženy rodinné vzpomínky a pocity sounáležitosti a jistoty, které vytvářejí ten pravý domov. Liší se svou podstatou od nájemných bytovek, kde se rodiny střídají a nestačí navázat s místem hlubší vztah, nestačí tam spočinout natož zakořenit. Když se odtud lidé stěhují, vyklidí byt a nic tam po nich nezůstane. Existují však věci, které předtím, než dosloužily, byly po dlouhou dobu součástí našeho života. Pouto s nimi však ještě přetrvává a uložíme-li je na nějakou dobu na půdu nebo do sklepa či do kůlny, vztah s nimi odeznívá pomalu a přirozeně. Lidé, co se stěhují, staré věci prostě vyhodí, a zahodí tak kus své minulosti, aby ji s sebou nevláčeli na nové místo. Vnímala jsem velice silně tento rozdíl mezi našimi domovy, a proto jsem tak ráda trávila čas u Eriky.