Obě jsme odebíraly časopis Pionýr, který inicioval vznik takzvaných turistických rozvědek. Příšerný název, který připomínal partyzánské rozvědky z doby oslavované války, maskoval skryté pokračování skautských tradic. Uvolnění ve společnosti už bylo patrné a myšlenky a hnutí, které komunistický režim zadupal do země, si zase hledaly svou cestu na povrch. Turistické rozvědky byly skupinky minimálně tří dětí zhruba našeho věku, které pojilo přátelství, měly rády přírodu, chodily na výlety a praktikovaly tábornické dovednosti. Jinými neoficiálními slovy vyznávaly stejný způsob života jako hrdinové knih Jaroslava Foglara, které už směly nějakou dobu zase vycházet. V časopise Pionýr byl turistickým rozvědkám věnován dost velký prostor, na kterém byly otiskovány zajímavosti z přírody a táborničení, jednoduché úkoly a takzvaná hlášení. Jednotlivé rozvědky, z nichž každá měla přidělené své vlastní pořadové číslo, tam stručně popisovaly, co podnikaly minulý měsíc. Erika přišla na úžasnou věc. Přihlásíme se do časopisu Pionýr, a založíme svou vlastní turistickou rozvědku. Její nápad mě okamžitě nadchl. Potřebovaly jsme sice sehnat ještě třetí členku, ale s tím jsme si zatím starosti nedělaly. Vymýšlely jsme už, co dobrodružného budeme podnikat a jak si budeme psát kroniku. Název nám byl oběma jasný hned od začátku. Budeme se jmenovat Ztracená stopa. Nebylo to sice vůbec originální, ale vyjadřovalo to naši touhu ztotožnit se s Foglarovou knížkou, která byla v té době naší společnou biblí.  Přibraly jsme moji spolužačku Olu a Erika napsala přihlášku. Byly jsme sto šedesátá čtvrtá rozvědka, která vznikla. To, čím jsme se do té doby bavily, tak získalo oficiální punc a tím i větší vážnost v našich očích. Začaly jsme navíc podnikat celodenní nedělní výpravy do vzdálenějšího okolí a poctivě jsme psaly hlášení a kroniku. Svým nadšením a publicitou v časopise jsme inspirovaly spolužačky, takže Ida s Bobinou a dvěma dalšími svými kamarádkami založily další rozvědku, která už měla číslo vyšší než tři sta. Konečný počet rozvědek přesáhl dokonce tisícovku. Podnikaly jsme teď dlouhé výpravy společně a chystaly pro sebe navzájem šifrované zprávy, rafinované úkoly a vlastnoručně vyrobené dárky. Z redakčního nápadu v časopise Pionýr se v té době stal úžasný fenomén, který sdružoval puberťáky a smysluplně usměrňoval jejich aktivity. Rozrostl se tak, že sdružoval několik tisíc dětí a redakce připravovala na začátek léta velký sraz turistických rozvědek na Sázavě. Propadaly jsme euforii a nedovedly si představit, že bychom tam nejely. Mělo to však jeden háček. Bylo nám teprve čtrnáct a mohly jsme se srazu zúčastnit jen v doprovodu dospělé osoby. Ale o dospělé osoby, kterým by se chtělo strávit tři dny se sedmi puberťačkami a mít je na zodpovědnost, byla samozřejmě nouze. Šílely jsme z toho a přemlouvaly kdekoho. Spása přišla, jak jinak, od Eriky. Její tatínek slíbil jet s námi a tak jsme se chystaly dlouho dopředu a těšily se. Tři dny strávené pod stanem uprostřed krásné přírody a mezi takovou spoustou stejně naladěných kamarádů byly nezapomenutelné. Přijely jsme odtud plné vzrušujících zážitků, načerpaly jsme tam spoustu inspirace a navázaly nová přátelství.
            Několik dní nato se uskutečnil náš školní výlet, který spočíval v třídenním stanování u nedalekého koupaliště. Hned první večer byl víc než dobrodružný. Přišla hrozitánská bouřka, která řádila přímo nad námi. Vodní hladina přitahovala blesky, které osvětlovaly oblohu v rychlém sledu. Pak se najednou kolem našich stanů prohnalo zářivé světlo a ozvala se ohlušující rána. Byl to kulový blesk, který rozťal vysokou borovici, tyčící se do té doby jen sto metrů od našeho tábořiště. A další den pokračoval neméně dobrodružně. Odpoledne jsem se musela vydat domů, protože byl závěrečný koncert Lidové školy umění, na kterém jsem měla hrát klavírní skladbu. Vůbec se mi tam nechtělo. Mívala jsem vždycky hroznou trému a navíc mi mé vystoupení tentokrát narušilo školní výlet. Po koncertu jsem se zase měla vrátit na tábořiště na večerní táborák a poslední noc pod stanem. Vyrazily jsme brzy odpoledne ještě se dvěma spolužačkami, které měly ve městě zase jiné povinnosti. Na kraji města jsme procházely ulicí, ve které měli v jednom domě velikého vlčáka, který vždycky hrozivě štěkal. Povídalo se o něm, že je zlý, a tak jsme kolem procházely zrychleným tempem. Pes zuřivě vyskakoval na plot a pak byl najednou na ulici. Ani nevím, jestli plot přeskočil, nebo se pod jeho náporem otevřela branka. Blesku rychle si vzpomněla na radu táty Lubina, že před psy nemám utíkat, ale zůstat klidně stát na místě. Zastavila jsem se a byla jsem hrdá na to, že nepanikařím a dbám moudrých rad, zatímco obě moje kamarádky běžely pryč jako o závod. Čekala jsem, jak se za nimi pes vrhne a mě, poslušně stojící, si ani nevšimne, ale dopadlo to přesně naopak. O moudré radě táty jsem nepochybovala, ale pes byl zřejmě beznadějný ignorant a nevěděl, jak se správně zachovat. Vrhl se ke mně a zakousl se mi do lýtka. Úlekem jsem oněměla. Pak vyběhl majitel psa a odvolal ho, mě si ani nevšiml, zavřel branku a zmizel v domě. Kamarádky, které zpovzdálí sledovaly, co se děje, se pro mě vrátily. Odvedly mě na pohotovost, kde mě ošetřil doktor. Zjišťoval, co je to za psa a jestli je očkovaný proti vzteklině. Měla jsem nahnáno, protože nám maminka jednou líčila, že injekce proti vzteklině se píchají do břicha, že to strašně bolí a většinou člověk stejně umře. Naštěstí se ukázalo, že pes očkovaný je. Koncert jsem nestihla a vpodvečer jsme se vydaly s oběma spolužačkami zpátky na tábořiště. Rodiče se mi to sice snažili rozmluvit, ale i když jsem kulhala, táborák jsem přece nemohla oželet.
            Jak jsem trávila většinu času mimo domov a vytvářela si vlastní pro mě důležité vztahy mimo rodinu, ani jsem nezaregistrovala posun ve vztazích u nás doma. Lubin už rezignoval na hledání nové krásné chytré a příjemné partnerky a Dína se unavila stěžováním na svého muže, které už nechtěl nikdo poslouchat. U táty v práci pořádali pětidenní zájezd do Maďarska, na který měla jet i celá naše rodina. Těšily jsme se se Sárou na svou první cestu za hranice a stejné nadšení sdíleli i rodiče. Dína nám všem na tu převratnou událost šila nové oblečení. Lubinovi módní vzorovanou košili a kraťasy a Sáře nové šaty. Já jsem se v poslední době vyvinula do té míry, že bylo všechno mé oblečení nepoužitelné a tak s mým ošacením měla Dína nejvíc práce. Šila mi květovanou letní halenku, šaty a ze stejné látky dokonce dvojdílné plavky. Byla už z toho šití celá zmagořená a otrávená. Já jsem byla zase zmagořená a otrávená ze zkoušení rozešitého oblečení, protože když se mamince nedařilo, byla nazlobená a nepříjemná. Nadávala, že na takového kripla jako jsem já, se nedá šít a já bych dala nevím co za to, kdybych měla maminku něčím jiným než švadlenou. Z nových věcí jsem vůbec nedokázala mít radost, jen jsem si přála, aby už to děsné šití a zkoušení skončilo.
            Konečně jsme celí natěšení vyrazili brzy ráno zájezdovým autobusem. Po několika hodinách jsme dorazili na slovensko-maďarské hranice. Do autobusu nastoupil celník v uniformě a kontroloval doklady. U naší rodiny se zastavil. Ani táta, ani maminka neměli Sáru zapsanou ve svém cestovním dokladu. Přes hranice nás nepustili. Autobus se musel otočit a jeli jsme zpátky do Komárna na stanici Veřejné bezpečnosti, kde po sáhodlouhém zjišťování, telefonování a vyřizování zapsali Sáru pro jistotu oběma rodičům a mohli jsme se znovu vydat k hranicím. Nálada v autobusu byla značně otrávená, protože jsme tím ztratili dvě hodiny času. Bylo horko, cesta autobusem byla dlouhá a úmorná a odkudsi zezadu se ozvala provokativní poznámka, že nebýt jistých lidí, mohli jsme už být dávno na místě. Lubin i Dína se tvářili schlíple a neodvážili se spolu před naštvanými spolucestujícími hádat, čí je to vina. Stejně bylo jasné, že je to vina obou dvou a to je v té chvíli spojovalo proti nepřátelsky se tvářící přesile.
Nadchla mě Budapešť s nádhernými paláci kolem Dunaje a Vidamparkem. Balaton se mi ale nelíbil. Byl jakýmsi náhradním mořem pro většinu lidí ze socialistických zemí, kterým režim nedovoloval normálně cestovat. Otravovalo mě dlouhou dobu se únavně brodit, spolu s davy ostatních, špinavou vodou plnou zvířeného písku, než jsem se konečně dostala do hloubky, kde se dalo trochu plavat. Když jsem popravdě odpověděla na otázku, jak se mi tam líbí, rozčílilo to Lubina stejně jako Dínu. Dozvěděla jsem se, že jsem nevděčná, nespokojená a nafoukaná. Pozitivní bylo, že v tom byli rodiče zajedno.
Na zájezd do Maďarska jeli taky Hájkovi a Zelencovi. Hájkovi s sebou měli roztomilého spokojeného Jiříka a paní Věra i její muž zářili štěstím. Zelencovi jeli sami. Večer v chatce, když rodiče mysleli, že už se Sárou spíme, si povídali o jejich Jožkovi, který už prý zase jejich nebyl. Ač se Zelencovi snažili, jak mohli, problémy s Jožkou se stále zhoršovaly. Doktoři u něj, mimo jiné, zjistili úchylku zoofilii, Zelencovým ho odebrali a umístili ve speciálním ústavu. „Co je to ta zoofilie?“ zeptala se naštěstí Dína, protože já jsem se zeptat nemohla, když jsem dělala, že spím. „Leze na zvířata,“ řekl tajemně Lubin, „na toulavé feny a dokonce na slepice, jedna to snad zaplatila životem.“ Nebyla jsem z toho vůbec moudrá, jen se mi po dlouhých letech zase vybavil strýc Honzin, jak seká na špalku hlavu kohoutu Adolfovi.
            Erika jela o prázdninách na dva týdny na výměnný pobyt do východního Německa, aby se zdokonalila v němčině. S ní přijela zpátky rezavá pihovatá Němka, na kterou jsem trochu žárlila, protože Erika se jí musela další dva týdny věnovat. Moji rodiče odjeli na třídenní zájezd do Warnemünde v NDR a po příjezdu nadšeně vykládali o cestě lodí do Švédska. Na švédskou půdu sice nesměli vystoupit, ale i tak jim to připadalo málem jako zázrak. Propukla u nich do té doby potlačovaná cestovní vášeň a plánovali si na příští léto cestu do Jugoslávie se strýcem Honzinem a tetou Mínou v jejich nové škodovce z Tuzexu.
            Za holkami z druhé turistické rozvědky přijeli na návštěvu kluci ze Staré Boleslavi, se kterými jsme se seznámili na srazu. Bydleli u Idy na půdě a holky jim tam nosily jídlo a laškovaly s nimi. Jen já jsem byla najednou nějak mimo. Během školního roku jsem byla pořád něčím zaměstnaná, ale teď, o prázdninách jsem se ocitla v jakémsi prázdnu. Hodně jsem sice četla, ale můj den byl monotónní, postrádal různorodost a dynamičnost. Navíc jsem v sobě cítila divné napětí a netušila jsem, že je způsobují hormony. Napětí se mi dařilo zmírňovat mytím. Byla jsem úplně posedlá tělesnou očistou. Naše stará koupelnová kamna nahradil elektrický bojler. Teplou vodu jsem tak měla stále k dispozici, takže jsem se mohla sprchovat, kdykoliv se mi zachtělo. Můj platonický vztah k Mirkovi, se kterým jsme na sebe vždycky jen plaše pokukovali, vyvrcholil před rokem tím, že Mirek vyryl naše monogramy do kůry stromu na školní zahradě. Bylo to těsně před jeho odchodem na střední školu. Teď se vodil za ruku s jednou ze svých nových spolužaček.