25. Klec se pootevírá, lesní a rodinná idylka a starodávné tradice
 
            Rodiče teď konečně měli společné téma, o kterém spolu mohli mluvit celé hodiny. Byla to měnící se politická situace. Poslouchali jsme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a Lubin žil novou nadějí na nápravu pokřiveného socialistického zřízení. Byl stále ještě ve Straně a v jejich podnikové stranické organizaci byli všichni nadšeni myšlenkami, které měly za půl roku vyústit v Pražské jaro. Ředitelem podniku byl dobrácký vyžraný stranický kádr, který si od Lubina nechal často radit. Byl pomalý, líný a ne moc inteligentní, ale zato, jak říkal Lubin, neškodil. Nebyl záludný ani mstivý a s každým se snažil domluvit slušně a po dobrém. Na rozdíl od většiny soudruhů si byl vědomý svých omezených schopností, dovedl ocenit práci a schopnosti podřízených a byl jim vděčný za to, že podnik díky nim funguje a on má své teplé místečko. Vztahy na pracovišti tam byly přívětivé. Našel tam útočiště a slušné místo bývalý hoteliér Zelenec i bývalý údajný kolaborant s Němci Ota. Ostatní je přijali mezi sebe s vědomím, že ani oni sami nejsou dokonalí.
Podnik měl podpořit vybudování čtyř rodinných domků pro zaměstnance a poskytnout na ně výhodné půjčky a Lubin byl mezi vybranými. Ve svých šestatřiceti letech se konečně přestával chovat jako svobodný lovec a stával se zodpovědným otcem rodiny. Přinesl domů plány našeho budoucího nového domova, nadšeně nad nimi vysedával a vymýšlel a plánoval detaily. 
            Na konci prázdnin jsme zajeli na pár dnů k babičce Miladce a dědovi Antonínovi. Zašli jsme taky na návštěvu k tetě Míně a strýci Honzinovi. Rodiče s nimi dělali plány na cestu po Jugoslávii na příští léto. Prohlíželi mapu, vybírali trasu a místa, která navštíví. Probírali všechno, co bude třeba vyřídit a zařídit se strýcem Honzinem, který měl s cestováním zkušenosti. Mluvil světaznale a zasvěceně. Pak začaly Dína s Mínou probírat své rodiče, sestru a bratra, tchýně a tchány, švagry a švagrové a Lubin s Honzinem se pustili do diskuze o stavění. Honzin už našetřil z práce v zahraniční i na dům, který byl teď těsně před dokončením. Lubin zřejmě trochu zahanbený tím, jak Honzin hmotně zabezpečil rodinu, se snažil svého švagra v rámci svých možností napodobit.  Hrdě vyprávěl, jak se už příští jaro začne upravovat pozemek, kde bude stát náš dům a v létě se má zahájit stavba.
Jája nám předváděla svoje nové oblečení z Tuzexu. Měla jít, na rozdíl ode mě, po prázdninách teprve do osmé třídy, protože v páté třídě propadla. Byla vždycky mohutnější než já a teď se ten rozdíl mezi námi ještě viditelně zvětšil, jednak díky hormonům, jednak díky Jájině nezřízené žravosti. Nechala si narůst dlouhé vlasy, měla je odbarvené na zářivě blond a v tuzexovém oblečení vypadala atraktivně. Už poněkolikáté se převlékala a já jsem nestačila žasnout nad riflemi, svetříky a hlavně nad krajkovými podprsenkami číslo tři, které si bez ostychu v místnosti plné příbuzných svlékala a zase oblékala, aby je všechny předvedla. Mně Dína před nedávnem koupila mou první, a zatím jedinou podprsenku, úplně obyčejnou s velikostí košíčků nula, na které nebylo po krajkách ani památky. Lámala jsem si tehdy hlavu nad tím nelogickým číslováním velikosti, protože je přece jasné, že nula znamená nic a to přece není potřeba ukrývat do podprsenky. Mé úvahy zatížené matematikou šly ještě dál. Představovala jsem si, jak by asi vypadala podprsenka číslo mínus jedna. Ať už to bylo s číslováním jakkoliv, já bych se styděla předvádět tak jako Jája i jen před tátou Lubinem, který teď znalecky ohodnocoval vnady své neteře. „Jo,“ prohlásil hrdě strýc Honzin, “to se nám z těch našich malejch holek vyvinuly ale ženský, co?“ Bylo mi jasné, že opět v něčem zaostávám, tentokrát dokonce za svou slabomyslnou sestřenkou. Nešlo jenom o vnady. Mým nejlepším oblečením byla sukně přešitá z tátova starého saka a červený svetr, na kterém bylo na první pohled patrné, že se jedná o můj první větší neumělý pletařský výkon. Jáju její striptýzově předváděcí vystoupení evidentně rozrušilo, dýchala čím dál rychleji a pak si svlékla nejen podprsenku, ale i parádní krajkové kalhotky, jaké jsem viděla poprvé v životě. Zbavená tuzexových hadříků se vyvinutá sestřenka rozbulila a s dementní artikulací ze sebe vyrážela: „Já chcu chlapááá!“ Docela mě tím vyděsila.
            Po prázdninách postihly naši třídu změny ve školství. Od příštího školního roku měly zase začít fungovat gymnázia, která komunisti zrušili a nahradili tříletými středními všeobecně vzdělávacími školami. Jako jakýsi přípravný krok na tu změny byly teď rozděleny deváté třídy na studijní a pracovní, podle toho, jestli jsme hodlali dál studovat nebo jít do učení či dokonce rovnou do zaměstnání. A tak se naše třída rozdělila. Já jsem se ocitla ve studijní deváté A jen s částí svých bývalých spolužáků, zbytek třídy tvořili žáci z ostatních osmiček. Studijní třída byla jen jedna, pracovní tři. Seděla jsem v lavici s novou spolužačkou Mladkou, se kterou jsem se rychle skamarádila. Krásně kreslila a malovala a chtěla se stát akademickou malířkou, stejně jako její teta. Před námi seděla Ola a Miriam, kterou jsem do té doby znala jen od vidění. Oběma jsem trochu záviděla jejich sourozence. Ola měla tři starší setry a Miriam dva starší bratry a mladší setru. Taky bych si byla přála staršího brášku. Možná to bylo jen takové náhradní přání, protože jsem si neodvážila přiznat, že bych si spíš přála kluka, se kterým bych se mohla vodit za ruku. To byl totiž zatím vrcholný projev lásky, jaký jsem si uměla představit. Stálou ozdobou naší třídy zůstala šprtka všech šprtek, Adéla Mladá, která vždycky odříkávala naučenou látku jako robot. Novinkou bylo, že jsme už neměli oslovovat učitele soudruhu učiteli a soudružko učitelko, ale pane učiteli a paní učitelko. Nebylo snadné zvyknout si po osmi letech na nové oslovení, ale protože jsme byli tou změnou nadšení, dávali jsme si záležet a brzy nám to nedělalo problémy. Jiné to bylo za rok, kdy se komunistické oslovení do školy vrátilo. To jsme se pak dlouho schválně jako pletli a tvářili se, že si na to staronové oslovení nemůžeme zvyknout.
            Teď bylo ale zatím ještě všechno poznamenáno euforií z uvolňování poměrů ve společnosti. Po letech začínala zase fungovat skautská organizace. V našem městečku ji znovuzakládali Mladčini rodiče. Mladka nám o tom nadšeně vyprávěla a pro mě a mé stejně naladěné kamarádky byla přihláška do Skautu jen logickým pokračováním našeho dosavadního směřování. Přihlásilo se nás tam hodně, zato pionýrská organizace hynula na úbytě. Do Pionýra jsem beztak už dávno nechodila, byla jsem jeho členkou jenom formálně, stejně jako většina mých spolužáků. Na škole sice působila placená vedoucí pionýrské organizace, ale činnost pod jejím vedením už několik let čím dál víc skomírala. Pionýrská vedoucí byla starší korpulentní soudružka s kulatým obličejem orámovaným trvalou ondulací. V pionýrském kroji s šátkem na krku vypadala k politování, jako přestárlá pionýrka, která mockrát propadla. Přišla odněkud z Ostravska a měla přízvuk, který budil dojem, že neumí česky. Její hlášení ve školním rozhlase byla vždy provázena pošklebky a rozverným veselím. Z celé školy zůstalo pod jejím trapným vedením jen deset dětí těch nejskalnějších rodičů.
            Lesnímu inženýrovi Míkovi se naštěstí nepodařilo znechutit mi angličtinu. Miriam znala paní Kužílkovou, která učila angličtinu doma soukromě. Domluvily jsme se, že tam budeme chodit na hodiny spolu. Přidala se k nám i Míša, nenápadná a skromná holka se silnými brýlemi, a tak jsme každou středu docházely do vilky, kde učitelka angličtiny bydlela. V podkroví měla malou místnost, ve které vyučovala. Zde se mi jevil Shakespearův jazyk v poněkud příhodnějším světle. Paní Kužílková byla starší udržovaná dáma, vždycky pečlivě upravená. Mohutným chrupem mi připomínala paní Annu, ale na rozdíl od ní měla svou zubní svatyni vždy orámovanou širokým pruhem křiklavě rudé rtěnky. Barvila si vlasy stejně vyzývavou rezavou barvou jako paní Mada a ráda nosila barevné šaty s velikými květy. Měla příbuzné ve Vídni a po létech jí komunisti konečně dovolili za nimi jezdit. Byla z toho šťastná a často nám v hodinách líčila své zážitky z návštěv Vídně. Těšila se jak malé dítě na ples ve Vídeňské opeře, kam ji a její už dospělou dceru příbuzní pozvali. Nechaly si na to obě šít nové plesové róby a donekonečna o tom mluvily. Vybíraly nejdřív materiál, pak vhodný střih a pak žily od jedné zkoušky u švadleny ke druhé. Mám dojem, že v době příprav na ples nevnímaly vůbec nic jiného. Připomínaly mi tím Popelčinu macechu a nevlastní sestru. Snad také doufaly, že se na plese seznámí s pohádkovým princem z kapitalistické ciziny.
            Lubin zařídil zase jednou něco úžasného pro svoji rodinu. Šlo o výhodnou prořezávku v lese. Lesní závod, který měl v městečku své ředitelství a zásobil ho tak nebývalým množstvím lesnických uniforem, neměl dostatek pracovních sil ani prostředků, aby dokázal vyčistit všechny rozlehlé lesy, které spadaly do jeho správy. Organizoval tedy akci, která sice zaváněla kapitalistickým ziskem, ale byla maskovaná zdáním dobrovolné pomoci našemu státnímu hospodářství. Za poplatek padesáti korun dostal Lubin vytyčený přesný úsek lesa, který jsme měli vyčistit od suchých stromů a suchých spodních větví. Dříví takto získané jsme si mohli ponechat na otop. Táta Lubin vložil do akce své organizátorské schopnosti posílené vidinou bezplatného topení, nedomyslel však, že je bude třeba ještě doplnit nepředstavitelným množstvím tvrdé nádenické dřiny. Zpočátku postavil celou věc tak, že si vlastně budeme chodit o víkendech do lesa odpočinout od nezdravého sezení a budeme mít tolik potřebný zdravý pohyb na čerstvém lesním vzduchu. Když jsme první sobotu dorazili na místo, bylo jasné, že pohybu budeme mít opravdu dostatek, protože cesta pěšky tam nám zabrala víc než hodinu. I tátu Lubina tato skutečnost trochu zaskočila, protože na obhlídku tam předtím jel gazíkem lesního závodu a cestu strávil dobrosrdečným klábosením s řidičem, takže jaksi nepostřehl reálnou vzdálenost místa. Teď nám hrdě ukazoval „náš“ vymezený úsek a pak jsme se dali do práce. My se Sárou jsme olamovaly tenké spodní suché větvičky a malou pilkou ořezávaly ty silnější. Nosily jsme je na hromadu na malou paseku. Rodiče řezali pilou suché stromy a sekerou osekávali větve. Na pasece se začínal rýsovat zárodek našeho dřevařského bohatství. V poledne jsme si sedli do trávy a zmoženi nebývalým pracovním nasazením jsme se pustili do oběda. Lubin přitom vedl nadšené řeči o tom, že tímto zdravým a prospěšným způsobem teď budeme trávit naše víkendy. Od roku 1964 u nás byly postupně zaváděny volné soboty, nejdříve po jedné za měsíc, v době našeho lesního nasazení už byl prodloužený víkend jednou za čtrnáct dní. Oběd jsme sice snědli s nebývalou chutí, ale pomyšlení, že takto budeme pracovat ještě celé odpoledne a celou zítřejší neděli, v nás moc velké nadšení nevzbuzovalo. Večer jsme se dotrmáceli domů pořádně zmožení. V neděli se nám se Sárou nechtělo vůbec z postele, ale musely jsme spolu s rodiči nastoupit opět cestu do „našeho“ lesa, jak v rámci budíčku zvesela vykřikoval Lubin. Naše nadšení tím nepovzbudil ani trochu. Když jsme v neděli po celodenní úmorné dřině odcházeli domů, bylo už jasné, že máme-li do zimy svěřený úsek vyčistit, nemůžou nám na to víkendy stačit, ani kdyby bylo po celou dobu krásné počasí. My jsme si se Sárou naopak rouhavě přály, aby příští neděli pršelo a do přírodního svatostánku, který jsme začínaly nenávidět, jsme nemusely. Příští neděli byl ale krásný podzimní den. Lubin, snaže se beznadějnou situaci řešit, vítězoslavně prohlásil, že odhalil rezervy. Bude nás do lesa na dřevorubecké práce postupně vozit na motorce, abychom zbytečně neztráceli čas. To abych si šla nasbírat nějaké oblázky,“ pronesla jsem vážným hlasem. „Na co oblázky?“ skočil na to můj otec v naději, že i já jsem objevila rezervy, které přiblíží náš nedohledný cíl. „Znám přece Perníkovou chaloupku,“ triumfovala jsem. Lubina, víc než moje drzost, rozzlobilo, že mi naletěl. „Po kom to dítě je?“ odtušila Dína jízlivě aby bylo jasné, že po ní tedy rozhodně ne.