Po dvou měsících našeho lesního otroctví se na pasece tyčila velká hromada dříví, ale práce ještě nebyla u konce. U konce byla jen práce táty Lubina, který dostal zánět mezižeberních nervů a doktor mu napsal neschopenku. Museli jsme čištění lesa dokončit dřív, než napadne sníh, protože náš úžasný tatínek podepsal jakousi smlouvu, podle které jsme měli platit vysokou pokutu, pokud nebude náš úsek lesa vyčištěn. Na pokutu jsme neměli peníze, jak mě a Sáru informovali rodiče, ale naštěstí jsme měli levnou pracovní sílu, jak jsem na to opáčila já. Schlíplý Lubin podlomený bolestmi a špatným svědomím mi za tu poznámku už ani nevynadal. Do lesa jsme pak šly ještě několikrát pěšky jen Dína a já, abychom naši dřevařskou misi dokončily. O pár dní později přijel na náš dvůr traktor lesního závodu a přivezl nám náš úlovek. Vyrovnali jsme dřevo ke stěně kůlny a bylo ho požehnaně. „To máme topení nadosmrti,“ jásal Lubin úlevou, že už je to za námi. V té chvíli netušil, že právě pronesl hrozně krutou pravdu.  
            Mezi rodiči to nebývale klapalo, ale mě hnala moje puberta do opozice. Jednak jsem nedokázala Lubinovi odpustit jeho fatální selhání v době maminčiny nemoci, jednak ve mně vyvolávalo přímo fyzický odpor jeho kouření. Jak jsem teď byla posedlá čistotou a potíráním osobních pachů, nesnášela jsem pach tátových cigaret, který prostupoval nejen moje oblečení, ale i mě samotnou. Když se Lubin usadil večer před televizí v obýváku, který byl současně mou a Sářinou ložnicí, a zapálil si cigaretu, odcházela jsem demonstrativně z místnosti. Uchýlila jsem se na záchod, kde nebylo topení, a vyložila se do otevřeného okna, aby ze mě nikotinový zápach vyprchal. Bylo mi jedno, že nastydnu, byla to prostě moje soukromá forma protestu proti tátovu kouření na místě, kde jsem byla nucena spát.  Myslím, že jsem se tímto způsobem trýznila úplně zbytečně, protože se o téhle mé vzpouře vlastně nikdy nedozvěděl. Přivodila jsem si tak svou hloupou zatvrzelostí několikrát nemoc a to mě jen utvrzovalo v přesvědčení o padoušství táty Lubina. Svým způsobem bylo mé konání logické, protože mému otci vůbec neleželo na srdci mé a Sářino zdraví, které nám odmalička svým bezohledným kouřením ničil.
            V té době jsem měla dost často za svou vzpurnost a prostořekost zakázanou televizi. Celá naše rodina totiž sledovala napínavý detektivní seriál Abonent na lince U a rodičům se zdálo být vhodným výchovným trestem, zakázat mi oblíbený pořad. Bylo to navíc, jak upozorňovala hlasatelka, nevhodné pro děti, protože to bylo na tehdejší poměry dost drsné, což byl jejich další pádný argument. Unikala jim přitom banální skutečnost, že moje o pět let mladší setra se, na rozdíl ode mě, dívat může. Ale celý tenhle trest byl jen pomýlenou utkvělou představou mých rodičů, dospěláckou myšlenkovou konstrukcí, a mně vlastně naopak náramně vyhovoval.
Dína byla nadšenou čtenářkou detektivek a jejich filmová podoba ji fascinovala. Považovala se za ztělesněnou paní Marplovou či Jessiku Fletcherovou, někdy též za ženského Hercula Poirota či Perryho Masona. Tvrdila nám, že vždycky už od samého začátku je jí naprosto jasné, kdo je vrah, ale nikdy nám to neprozradila, aby nám tím nezkazila zážitek. Já jsem naopak nikdy netušila, kdo by to mohl být a když jsem se to pokoušela uhodnout předem, byla jsem vždycky úplně vedle. Nabyla jsem tedy dojmu, že detektivky jako žánr jsou pro mě naprosto nevhodné, protože na ně prostě nejsem dostatečně inteligentní. Vzdala jsem je tedy a tím pádem mi vůbec nevadilo, když jsem se na ně nesměla dívat. Naopak nastala situace, kterou jsem milovala, a sice musela jsem jít za trest do ložnice rodičů. Tam jsem si v klidu a bez nikotinového oparu četla podle libosti. Postele rodičů byly navíc daleko pohodlnější než válendy v obýváku, na kterých jsme spaly se Sárou. Lubin nám je totiž vylepšil tak, že je pobil dřevotřískovými deskami v pomýleném domnění, že když budeme spát odmalička na tvrdém, nebude se nám křivit páteř. Byl to jeden z jeho nesmyslných zlepšováků realizovaných v kůlně. Kdykoliv k nám přijeli na návštěvu tátovi rodiče a měli spát na našich válendách, vždycky zase velice brzy odjeli. Někdy jsem v posteli rodičů usnula, to mě pak už nebudili a nechali tam spát i Sáru. Sami spali na našich válendách v obýváku, takže myslím, že nejvíc tak potrestali sami sebe. Já jsem potom už cíleně, když jsem za zdí slyšela, že film končí, rychle zhasínala lampičku na nočním stolku a dělala, že spím.
            Našla jsem si novou zábavu. Za dva měsíce práce v lese jsem se naučila slušně zacházet se sekerou a zalíbilo se mi to. Bavilo mě teď štípat dříví na polínka z velkých špalků vyrovnaných na dvoře a polínka rovnat do kůlny a do sklepa, abychom měli zásobu topení na zimu. Starost o topení byla už několik let moje práce a cítila jsem se tak za teplo doma zodpovědná. Bavila jsem se štípáním dříví skoro každé odpoledne, aniž jsem tušila, jak moc se nám to bude v zimě hodit. Možná to byl způsob, jak vybít přebytečnou energii a zmírnit napětí, o kterém jsem ještě dlouho potom netušila, že souvisí s mým dospíváním. Nikdo z mých blízkých se mými pocity nezabýval. Napadlo mě taky zkusit hod sekerou přes dvůr do vyrovnaného sáhu dřeva a brzy se mi to začalo dařit. Házela jsem sekerou tak, že se v letu otočila o třistašedesát stupňů a zasekla se do cíle, který jsem si vyznačila. Získala jsem v tom takovou zručnost, že se mi podařilo i padesát hodů za sebou. Na náš dvůr se začaly scházet mé kamarádky, aby se naučily tuto novou zálesáckou disciplínu. Lubin nám to však zatrhl poté, co si sousedé stěžovali a poukazovali na to, jak je naše počínání nebezpečné. 
            Brzy potom, co se táta vyléčil z bolestivého zánětu mezižeberních nervů, dostal chřipku. Zlobil se, že přece nemůže zase zůstat doma, když nedávno v práci chyběl tři týdny a má tam ještě pořád resty. Dína ho přesvědčovala, že je lepší chřipku vyležet hned na začátku, protože jinak si může přivodit komplikace. Ale táta maminčiny rady ignoroval a snažil se ignorovat i nemoc. Několik dnů se přemáhal, až najednou omdlel v pracovní době přímo v kanceláři. Přivolaný doktor ho prohlédl a poslal ho sanitkou domů do postele. Lubin ležel celé dva týdny a Dína se zadostiučiněním zdůrazňovala, že na její slova došlo. Chřipka tátu pořádně vyčerpala. Pohubl, byl zesláblý, a když se vrátil do zaměstnání, zkolaboval zakrátko znovu. Doktor Koucký, znepokojený jeho vysokou sedimentací, ho poslal na vyšetření do nemocnice.
            Doktor Koucký patřil k nejznámějším a nejváženějším občanům městečka. Vyplývalo to z jeho profese. Lidé vždycky vzhlíží k těm, kdo umějí zachraňovat životy. V té době paradoxně přispívalo k jeho vážnosti i to, že chodil s rodinou každou neděli do kostela. Považovalo se to za statečný projev charakteru, ale bylo to prostě tím, že si to ve svém postavení mohl dovolit. Tím, že je katolík, se netajil, na rozdíl od lidí, jako byla třeba učitelka Mladá, kteří svou víru veřejně nepřiznávali a chodili občas na mši a vyzpovídat se do některého kostela mimo naše město. Kouckých bydleli ve vedlejší ulici vedle mé kamarádky Bobiny. Jejich tři děti navštěvovaly hodiny náboženství. Ludmila byla o rok starší a Hana o rok mladší než já. Byly vychovávané přísně a působily vážně, stejně jako jejich matka. Nechodily moc ven, většinou směly jen na zahradu, kde si hrály spolu. Nejmladší Viktor jako by k nim ani nepatřil. Jeho otec se v něm viděl. Nejen že ho rozmazloval, ale vyloženě ho kazil. Viktor byl divoký a bezohledný. S rozkoší rozdupával brouky, a jak někde zahlédl ptáka nebo veverku, mrštil po nich kamenem. Trápil i své sestry a matku a byl k nim krutý. Jeho otec, věřící a vážený pan doktor, tomu spokojeně přihlížel. Několikrát jsme s Bobinou přes plot viděly, jak Viktor sestry bije a kope a ony mu jen mírně domlouvají. Divily jsme se, že mu to nevrátí, ale ony nám vysvětlovaly, že je ještě malý. Přitom byl jen o dva roky mladší než Hana. Jednou o Velikonocích k nám přišel Viktor na pomlázku. Mí spolužáci nás mrskali jen symbolicky a byli spokojení, že si odnášejí vajíčko. Ale Viktor se na mě doslova vrhl a s výrazem divoké rozkoše mě šlehal vší silou. Překvapilo mě to, protože jsem se s něčím podobným ještě nesetkala. Neměl karabinu z vrbového proutí, místo ní měl větvičku jalovce. Pořádně to štípalo. Pak se vrhl na Sáru a ta se rozbrečela. Viditelně ho to uspokojilo. Maminku šlehl jenom dvakrát. Pak ho chytila za ruku a jalovec mu vytrhla. Sešlehala ho se stejnou silou jako on nás, otevřela dvířka kamen a jalovec do nich hodila. Při vzpomínce na tu scénu se mi automaticky vybaví, jak krásně to zavonělo. „A ven!“ křikla na zkoprnělého Viktora, „už nikdy se tu neukazuj!“ Odešel s brekem a za chvíli u nás zvonil pan doktor Koucký. „Syn přišel s pláčem a tvrdí, že ho vaše paní zbila,“ vychrlil na Lubina, který mu otevřel. „Ano, má pravdu,“ odpověděl táta „a řekl vám, že sám předtím velice surově bil obě mé dcery a pak se vrhl i na mou ženu?“ „Jsou dnes Velikonoce,“ reagoval lékař hlásající lásku k bližnímu, “můj syn jen udržuje starodávnou tradici.“ „Měli jsme tu dnes spoustu chlapců udržujících starodávnou tradici,“ odpověděl chladně Lubin „a bylo to velice příjemné. Jestli si váš syn, jak je veřejně známo, denně beztrestně vybíjí své sadistické sklony na svých sestrách a své matce, nevidím důvod, proč by si je měl dnes navíc vybíjet i na mé rodině.“ To už ke dveřím přistoupila Dína a ukazovala panu doktorovi své nohy s modřinami od jalovce s dotazem, zda ji nechce ošetřit. „Je veřejným tajemstvím,“ pokračovala, „že vaše žena a vaše dcery jsou plné modřin permanentně. Říká se tomu domácí násilí. Asi by měly změnit ošetřujícího lékaře.“ Doktor se už nezmohl na odpověď. Otočil se a rychle sestupoval ze schodů. Ještě než vyšel na ulici, pronesla maminka nahlas, aby to slyšel: „Za co se chodí do kostela modlit? Aby mu doma vyrostl druhý Mengele?“