26. Pražské jaro a noví sousedé
           
            Tátovo vyšetření nedopadlo dobře. Diagnóza, v té době nejděsivější, zněla rakovina. Byla to pro nás těžká zima. Lubina odvezli do Brna, do nemocnice na Žlutém kopci. V té době jsem milovala píseň Luise Armstronga Blueberry Hill, často jsem ji poslouchala a zpívala si ji. Idylický obraz Borůvkového kopce podbarveného Satchmovým sametovým hlasem mi teď překryl obraz Žlutého kopce. I když i jeho název byl milý a trochu legrační, představa, kterou ve mně vyvolával, byla už napořád traumatizující. Nemocniční prostředí s typickým pachem směsi dezinfekce a nemocných těl, Lubin zežloutlý a vyhublý na posteli, vedle které stál stojan s lahví tekutiny obrácené dnem vzhůru, odkapávající s děsivou pomalou pravidelností do tátovy žíly. Táta se na nás díval z polštáře vyhasle a dojatě. Babička Marie napsala svému synovi svou zatím poslední slohovou práci na téma, že jeho smrtelná nemoc je výsledkem jeho kouření a špatné životosprávy, které ho vystavila jeho žena Dína. Ona, jeho milující matka, se vždycky snažila, aby měl zdravé jídlo, domácí maso a vejce, ale bohužel městské ženy nejsou schopné, ani ochotné tuto základní a pro život zcela zásadní věc svým rodinám zajistit. Lubin přece ví, že jeho matka zastává pokrokové názory a neztotožňuje se tudíž s tmářským názorem své pobožné snachy Matyldy, že tátova nemoc je boží trest za jeho odpadlictví, nicméně musí respektovat snašino přání, aby svého syna v nemocnici nenavštěvovala. Nikdo s určitostí neví, zda tato hrozná nemoc není nakažlivá. Ona, jako milující matka samozřejmě na svém životě nelpí, ale nemůže riskovat, že by nákazu přenesla na rodinu svého staršího syna, zvláště pak na jeho syny, kteří jsou pokračovateli rodu. Dopis zakončila přáním, aby její syn nesl svůj úděl statečně a se vztyčenou hlavou. Nikde ani náznak naděje, přání uzdravení, prostě náznak lásky „milující matky“. Ten dopis paradoxně zapůsobil na tátu Lubina jako obrovská vzpruha a zmobilizoval všechny síly, které mu ještě zbývaly. Neměl to na svědomí obsah dopisu ani jeho stylistická dokonalost, ale právě to, co v něm chybělo. Lubin konečně pochopil, že už dávno není součástí rodiny, ve které se narodil, ale že jeho jedinou rodinou jsme my. Situace ho přinutila bilancovat svůj dosavadní život. Po dlouhé týdny, kdy ležel na nemocniční posteli, přemítal o letech svého manželství a přiznával si chyby, kterých se dopouštěl a které se už nedaly napravit. Litoval, že se mně a Sáře víc nevěnoval a že se víc nestaral o to, aby svou rodinu finančně zabezpečil. S hrůzou si uvědomoval, co by se stalo, kdyby teď své nemoci podlehl. Bydlely jsme v podnikovém bytě, ze kterého by nás vystěhovali. Bytů byl stále nedostatek, takže by nám nejspíš přidělili nějaké nouzové podřadné bydlení. Neměli jsme téměř nic našetřeno a tak Lubin věděl, že musí bojovat o každý den života, ve kterém by pro nás mohl udělat aspoň něco z toho, co zanedbal. Okamžitě přestal kouřit. Paradoxně se mi tak splnilo dlouholeté přání, ale bohužel příliš pozdě. Byla tu tátova nemoc a nejen to. Když jsem byla zanedlouho na rentgenu plic, zeptal se mě rentgenolog s přezíravým pohrdáním: „Tak kolik denně vykouříš?“ Lubin se podrobil léčbě, která byla sice drastická, ale skýtala alespoň minimální naději na vyléčení. Pokud to zvládl, telefonoval nám denně z nemocnice a projevoval nám lásku, o kterou nás dosud, jak byl teď přesvědčený, ošidil. Vyptával se, jak se máme, jak bylo ve škole, co jsme celý den dělaly, jaké je u nás na Vysočině počasí. Těšil se, že nás brzy uvidí, až za ním přijedeme na návštěvu a žádal mě, abych mu půjčila nějaké knížky v městské knihovně. Účet za telefon dosahoval v té době závratných částek a to Díně  dělalo starosti. I naše časté cesty do Brna lezly do peněz a tak jsme jen tak tak velice skromně přežívaly. Jezdily jsme na Žlutý kopec každou neděli maminka, Sára i já. Mohly jsme tátu potěšit svou přítomností díky skutečnosti, že coby příslušnice podřadného pohlaví jsme nebyly pokračovatelkami rodu jako naši bratranci a tudíž by spolu s námi náš jedinečný rod nevymřel. „Tak už tu máte své tři grácie, pane Bartoš,“ oznamovala vždycky zvesela sestřička tátovi. Hned při první návštěvě Dína zjistila, že vrchní sestra oddělení Helena je druhou ženou jejího strýce Jana. Poznala se s ním kdysi v nemocnici, kde se léčil z následků kriminálu a později se vzali. Honzíkovi a Zdeničce byla dobrou mámou, na tu svoji si nepamatovali. Byli příliš malí, když jejich matka Žofa zemřela. A tak díky tátově nemoci se obnovily dávno přerušené příbuzenské kontakty.
            Když skončila první fáze tátovy léčby, propustili ho do domácího léčení. Kromě užívání léků, spočívalo hlavně v tom, že se nesměl fyzicky namáhat a mohl si užívat psychické podpory své rodiny. Vstávala jsem brzy, abych ještě před odchodem do školy stihla vybrat a vynést popel, nanosit uhlí a dříví, nachystat na podpal, roztopit kamna a naložit je plné uhelných briket. Táta vstával, až už bylo v bytě teplo a stačilo, aby do kamen párkrát přiložil, než zase přijdu ze školy. Bavilo mě starat se o teplo a o oheň a to, že jsem na podzim naštípala spoustu dříví a třísek a nanosila je do sklepa, mi teď šetřilo čas. Dvůr jako každou zimu zapadl sněhem, takže do kůlny se dalo dostat až s táním. Po návratu ze školy vedla má první cesta zase do sklepa, abych doplnila uhláky dalšími briketami. Lubin mě při tom dojatě pozoroval a starostlivě mě nabádal, ať si toho do uhláku nenakládám příliš. Zjihlým hlasem mě ujišťoval, že jsem jeho hodná, šikovná a pracovitá holka. Ještě před rokem ve stejné situaci, když jsem klopýtala se dvěma plnými uhláky a on náhodou vzhlédl od novin ze svého nikotinového oblaku, poznamenal nanejvýš znechuceně: „Lenoch by se radši ztrhal, než by šel dvakrát.“ Za nic na světě bych tenkrát jemu ani Díně nepřiznala, jak se bojím v temném sklepě, rozděleném na kóje ohraničené přepážkami z latí zamčené na zámek. Naše kóje byla až v nejzazším koutě sklepa. Musela jsem nejdřív projít příčnou chodbou přes celý sklep až k tmavým kovovým dveřím. Otevírala jsem je s neurčitou, ale citelnou obavou, která mi zrychlovala tep. Dveře jsem nechala zbaběle otevřené, aby můj ústup zpátky byl co nejrychlejší. Pokračovala jsem až na samý konec úzké chodbičky mezi hrubými žlutými latěmi, na nichž se usazoval uhelný prach a za kterými se černaly hromady uhlí jednotlivých nájemníků. Třesoucíma rukama jsem odemykala visací zámek, a pak jsem rychle plnila lopatou uhláky a nervózně se ohlížela, jestli mi z jediné ústupové cesty nehrozí nebezpečí. Napětí vrcholilo, když jsem zamykala zámek zády k temné chodbě. Jakmile jsem se otočila na zpáteční cestu, trochu se mi ulevilo, protože teď jsem stála k potenciálnímu nepříteli čelem. Navzdory dvěma uhlákům, naplněným po okraj, jsem se pokoušela běžet ke dveřím, které jsem zavřela kopnutím, abych nemusela uhláky odkládat na zem. Dveře zaklaply s kovovým zaduněním, které se neslo celým sklepem a já jsem co nejrychleji klopýtala ke schodům, které byly vysvobozením ze sklepní temnoty.
Teď jsem se už ve sklepě bát přestala. Bylo to tím, že jsem věděla, že na mě táta Lubin čeká a v případě nebezpečí by mi přišel na pomoc. Ještě před rokem nevnímal mou přítomnost doma, natož mou nepřítomnost. Byla jsem tehdy přesvědčená, že kdyby se mi v temném sklepě něco stalo, nikdo by mě nepostrádal, nehledal, ani by mně nepomohl. Tím, že v nenormální mimořádné situaci začaly v naší rodině paradoxně fungovat vztahy normálně, jsem se zbavila většiny svých nočních i denních můr. Odpustila jsem Lubinovi jeho selhání v době maminčiny nemoci a teď, když se situace obrátila a Lubin byl sám na smrt nemocný, jsem si jen přála, aby se i on uzdravil. Bylo ale jasné, že i když se to podaří, nebude to brzy.      Rodiče se museli vzdát plánů na stavbu domku i na dovolenou v Jugoslávii. Dína si samozřejmě zase stěžovala, ale tentokrát tak, aby to Lubin neslyšel, jakou ona má v životě smůlu a vždycky musí vyžrat jen to nejhorší. Lubin, kterého ničila nečinnost, se vrátil k hraní na mandolínu. Koupil si ji v obchodě s hudebními nástroji. Jeho stará mandolína, na kterou hrával ve svazáckém souboru ještě před tím, než se oženil, zůstala ve vlastnictví tety Matyldy. Ležela tam sice ladem, ale navzdory tetině okázalé křesťanské mravopočestnosti zcela v souladu s tvrzením „Co peklo jednou schvátí, nikdy nenavrátí.“ Lubin vybrnkával dojemné písničky svého mládí a za klokotavého doprovodu mandolíny je procítěně zpíval. Dína, která žárlila na dobu, než se s tátou poznali, neměla mandolínu ráda a nad tátovým hraním se ušklíbala. My se sestrou Sárou jsme ale tátovo hraní a zpěv milovaly. Spojujeme si ho dodnes s chvílemi rodinné pohody, která u nás byla tak vzácná. Lubin taky vymýšlel, jak by vydělal nějaké peníze navíc ke své nevelké nemocenské. Jeho spolupracovníci, kteří za ním přicházeli na návštěvu, mu nosili práci domů. Vykazoval si ji pan Ota, který měl před důchodem, a tak peníze vydělané načerno tátou Lubinem a připsané k výdělku, ze kterého se panu Otovi vypočítával důchod, vykonaly dvojí službu. Lubin teď bedlivě sledoval všechna finanční vydání a vypracoval přísný systém rodinného účetnictví. Museli jsme předem hlásit všechny předpokládané výdaje, aby je táta zahrnul do účetního plánu na příští měsíc. Když jsem neodhadla, že se mi rozpadnou moje staré školní cvičky do tělocviku, které stály dvanáct korun, měla jsem smůlu a musela jsem až do příští výplaty cvičit v tělocvičně bosá. Lubin byl teď v otázce financí neoblomný, protože si umanul ušetřit měsíčně minimálně určitou přesně naplánovanou částku. Našetřené peníze měly v budoucnu sloužit v případě potřeby, což byl krycí výraz pro případ, že by táta rakovině podlehl. Navzdory této stále přítomné možnosti, se náš rodinný život dostal do poklidných kolejí. Tátův zdravotní stav se stabilizoval a ve srovnání s dobou, kdy ležel zubožený na Žlutém kopci, opadlo napětí a nervozita z bezprostřední hrozby smrti.
            Lubin se teď také vážně, ale docela zbytečně, zabýval otázkou mého dalšího vzdělání. Do té doby ani pořádně nevěděl, do které chodím třídy a měl jen mlhavé povědomí o tom, že mám ve škole dobré známky. Chtěla jsem dělat přijímací zkoušky na gymnázium. Táta teď navrhoval, zřejmě v obavě jak to s ním dopadne, abych šla raději na nějakou odbornou střední školu, abych mohla „v případě potřeby“ začít vydělávat. Vzbouřila jsem se. Na průmyslovku jsem jít nechtěla ani za nic a na ekonomickou školu také ne. A tak jeho dobře míněné, ale pro mě nepřijatelné, návrhy neprošly. Navíc bych bývala musela dojíždět do okresního města a to by zkomplikovalo moje ranní povinnosti doma.
Dalším zájmem, který držel Lubina nad vodou a který mu vyplňoval spoustu času, bylo bedlivé sledování politického vývoje v zemi. Táta poslouchal, jak vývoj komentují na Hlasu Ameriky a ve Svobodné Evropě, četl denně Rudé právo a sledoval zprávy v televizi. Se svými spolupracovníky vášnivě diskutovali o politice a podporovali Dubčeka a jeho „socialismus s lidskou tváří“. „Pražské jaro“ bylo tátovou velkou nadějí na zlepšení poměrů a alespoň částečnou nápravu chyb, které poznamenaly vládu komunistů.
            V našem domě se obměnili nájemníci. Pan Vladislav, coby vysokoškolsky vzdělaný kádr, dostal pracovní nabídku ve vedení pobočky ve velkém městě na jižní Moravě. Měl tedy povýšit a paní Mada tím byla nadšená. Těšila se na změnu a stěhování do velkého města. Na maloměstě se nudila, zvlášť v poslední době, kdy byla doma s malou Olívií. Její mateřství ji nenadchlo. Spřátelila se s paní Silvií odnaproti, která byla v domácnosti. Denně se navštěvovaly a Sářina kamarádka Danuška se stala Olíviinou chůvou. Měla ji na starosti po většinu dne. Když byl naložený Říhův stěhovací vůz, rozloučili jsme se s nimi a dívali se za nimi, dokud stěhovací auto nezmizelo. Po paní Madě mi zbyla, kromě několika kousků oblečení, její zpěvná slovenština.
Ale stěhování vůbec nesplnilo očekávání paní Mady. Rozptýlení mimo rodinu totiž neposkytlo jí, ale naopak jejímu muži Vladislavovi. Stálé popíjení jihomoravských vín, které tam bylo běžné a na které nebyl zvyklý, ho dostávalo do bezstarostného a lehkomyslného stavu náchylného užívat si i dalších nevázaných radostí života. Jeho vedoucí postavení ho činilo zajímavým pro ten typ žen, jakým dřív bývala i Mada. Na bujarých večírcích si pan Vladislav kompenzoval dřívější nevěru své ženy a manželství se po pár letech rozpadlo. Dína o tom měla informace od paní Silvie. K paní Madě se nastěhovala její tchýně, která svému náhle zhýralému synovi nemohla odpustit, že se úplně přestal zajímat o svou jedinou dceru. A tak spolu žily dvě někdejší rivalky pod jednou střechou, vzájemně si pomáhaly a společně se staraly o Olívii. Paní Mada údajně ztloustla a přestala o sebe dbát. Podezírám však maminku Dínu, že tuhle informaci si už přidala sama.
            Do bytu po Říhových se nastěhovala rodina elektrikáře Bivoje. Jeho příjmení mu perfektně sedělo. Byl to nemluvný mohutný statný chlap s červenou pokožkou porostlou světlými chlupy, s hustými rezavými vlasy a vypouklýma šedivýma očima, připomínající bizona. Jeho žena byla učitelkou, což jí u Díny nezakládalo zrovna na přemíru sympatií. Ale Bivojovi nebyli našimi jedinými novými sousedy. Vedlejší dostavěný dvanáctipatrový panelák se zaplňoval padesáti nájemníky. Stěhovali se tam nejen lidé z okolních vesnic, ale ze všech koutů republiky. Byt tam dostali hlavně zaměstnanci blízkých uranových dolů, od dělníků, přes úředníky, až po experty. A tak na idylické místo, kde dřív vonělo bezové houští, a před stařičkou chaloupkou se vyhřívaly dvě bábinky, vtrhl do našeho městečka svět. Po klidu v naší ulici bylo veta. Z oken paneláku se linuly nejrůznější zvuky: rozličné rozhlasové stanice, televize, pláč a smích dětí, manželské hádky. V blátě, přes neodklizené hromady kolem čerstvě dokončené stavby pobíhali stěhováci, batolily se tam děti nejrůznějšího věku a brodily se maminky s kočárky a taškami plnými nákupů. Některé z nich našly časem azyl v naší zahradě. Když začalo být teplo, začaly k nám na zahradu chodit na kus řeči. Seděly na lavičce s Dínou, pletly nebo háčkovaly a probíraly témata nejvyšší důležitosti. Tak se ke mně dostávaly první kusé informace o sexu.
Sousedka Lenka byla vyhublá s nezdravě bledou barvou v obličeji a ztrhanými rysy. Na první pohled bylo zřejmé, že je fyzicky i psychicky vyčerpaná. Svěřila se Díně se svým manželským trápením.  Byla doma se dvěma malými dětmi. Její manžel Egon přicházel domů až navečer, beze slova se najedl a přečetl si noviny. Dětí si ani nevšiml, natož aby je pohladil nebo si s nimi pohrál. Jen projevoval svoji nevoli, když ho rušily. Nevšímal si ani své ženy, která se celý den starala o děti a domácnost, uklízela, prala, žehlila, vařila, myla nádobí. Nezajímal se ani slovem, co dělala, nebo jak se cítí. Beze slova si sedl k televizi, zatímco Lenka po něm ještě umývala nádobí od večeře. Hned jak uložila děti, odcházela vyčerpaná a skleslá do postele. Ležela ve tmě, třásla se po celém těle a nemohla usnout, protože věděla, co přijde. Její denní povinnosti totiž ještě nebyly u konce. Až se její muž rozhodne jít do postele, mlčky se na ni vrhne jako každou noc, aby splnila ještě svoji „manželskou povinnost“. Pak se odkulí na svou stranu postele a začne chrápat. Lenka bude moci konečně upadnout do neklidného, přerušovaného spánku. Doba, kdy ležela na posteli a čekala, až do ložnice přijde Egon, byla pro ni nejhorší z celého dne. Vyčítala si, že není normální, když se na svého manžela netěší, ale nemohla si pomoct. Dělalo se jí zle při pomyšlení na blížící se „milostný“ akt. Byla zoufalá a nevěděla, co si počít.
„To Egon není normální, to on se netěší na tebe, ani na děti,“ uklidňovala ji Dína. „Pokud není schopný ani té nejzákladnější komunikace s tebou ani s dětmi, je to psychopat. Měl by se léčit, a pokud se to nezmění, měla bys od něj odejít dřív, než to tebe i děti zničí.“ Lenka nemohla uvěřit, tomu, co Dína říká. Byla přesvědčená, že ona dělá něco špatně, že selhala, že chyba je v ní. Ale její chybou bylo jen to, že si to nechala tak dlouho líbit. „Co tomu říkají tví rodiče?“ zeptala se maminka. Lenka se vyděsila. Za nic na světě by jim neřekla o svých problémech. Naopak. Když se starostlivě ptali, jestli jí něco není, přesvědčovala je, jak je v manželství šťastná a spokojená. Hrozně by je trápilo, kdyby věděli, jak to s ní vypadá. A tak Dína přesvědčila Lenku, že se musí svým rodičům svěřit. Nemá přece smysl před nimi tajit tak vážný problém. Protože ji milují, pomůžou jí. Může k nim na nějaký čas s dětmi odjet, aby si to její sobecký manžel zkusil bez ní a dětí, na kterých mu zřejmě vůbec nezáleží. Pak už události dostaly rychlý spád. Po Lenčině telefonátu rodiče, kterým bylo už dávno jasné, že manželství jejich dcery nemůže být v pořádku, okamžitě přijeli. Lenka si sbalila věci, které nanosili do auta těsně před tím, než se vrátil Egon z práce. Když vešel do bytu, čekal ho tam jenom jeho tchán. Stejně, jako to dělával jeho zeť, nepromluvil ani slovo. Jen se rozpřáhl a dal Egonovi pořádnou ránu do zubů. Brýle, které zeťákovi sletěly z nosu, rozšlápl a pak práskl dveřmi. Sjel výtahem, sedl za volant a odvážel si dceru s vnuky domů.
            Ještě jeden příběh z vedlejšího paneláku mi z té doby utkvěl v paměti. Byl tragikomický a pro mě obestřený něčím zakázaným a tajemným, co přede mnou zatím vystupovalo jen v nejasných obrysech. Bylo to poprvé, kdy jsem zaslechla něco o pohlavních chorobách.
Další z panelákových kamarádek se Díně svěřila, že je jí manžel zřejmě nevěrný. Byla na gynekologické prohlídce, protože měla problémy a doktor zjistil, že má filcky. Jejich manželství bylo šťastné, nikdy by ji ani nenapadlo být svému miláčkovi nevěrná a o tomtéž byla do té doby přesvědčená u svého manžela. Byli jedním z mála manželských párů, který se ještě po dlouholetém manželství vodil za ruce, a vyměňoval si zamilované pohledy. Diagnóza byla pro ženu šokem, zhroutil se jí svět a vůbec nevěděla, co má dělat. Dína jí logicky poradila, že si o tom musí s manželem promluvit. Když však přišel domů, nebyla pro pláč a silné rozrušení schopná souvislé řeči. Manžel ji nejdřív láskyplně utěšoval, než z jejích nesouvislých vět, vyrážených mezi vzlyky pochopil, oč jde. V tu chvíli se jeho chování naprosto změnilo. Teď začal být hysterický on. Křičel, že vždycky miloval jen ji a ona, běhna, si někde užene pohlavní chorobu. Půjde se oběsit. Držela ho a zapřísahala, že to není pravda, že nevěrný jí musel být on. Když opadly ty nejrozjitřenější vášně a oba se trochu uklidnili, shodli se po vzájemných přísahách, že to musí být nějaké nedorozumění. Bylo. Filcky přinesl domů jejich čtrnáctiletý syn s vzezřením andílka, kterého zaučila jedna z jejich nových panelákových sousedek.