27. Tátův tanec v mé sukni, školní výlet na Slovensko a léto 1968 
 
            Přišly přijímací zkoušky na střední školy a velká část naší studijní deváté třídy se dostala na místní gymnázium. Brzy nato už byl první máj, na který jsem se toho roku dokonce těšila. Šli jsme totiž do průvodu ve svých zbrusu nových skautských krojích. Mladí lidé nadšeně nosí uniformy hnutí, hlásající vznešené ideály. Byla ale ukrutná zima, chvílemi dokonce sněžilo a v tenkých khaki košilích jsme dokonale vymrzli a nastydli. Ale nám to nevadilo. Je přece normální, že za vznešené ideály člověk trpí a musí jim něco obětovat. Odpoledne jsme pak s Dínou probíraly moje a Sářino letní oblečení, abychom zjistily, z čeho jsme vyrostly a co bude třeba doplnit. Za každou cenu jsem se už chtěla zbavit kolové květované sukně, kterou mi maminka Dína ušila před pěti lety a která se mnou rostla díky tomu, že byla v pase do gumy. Její délka se sice postupně zkracovala, jak jsem se vytahovala do výšky, ale to podle maminky vůbec nevadilo. „Nosí se čím dál kratší minisukně,“ argumentovala. Postavila jsem si hlavu, že už tu děsnou sukni pro mrňata nosit nebudu ani den a příšerně jsem se mračila. Nachomýtl se k tomu Lubin, který by takovou situaci ještě před rokem řešil pár fackami. Teď se ale upřímně rozesmál nad mým zakaboněným vzpurným výrazem a rozhodl se mi předvést, že moje stará květovaná sukně je vlastně úchvatným modelem. Navlíkl ji na sebe a zatočil se jako baletka. Pod květovanou sukní vyčuhovaly kostkované trenýrky a z nich tátovy hubené křivé nohy porostlé hustými černými chlupy, které normálně schovával v dlouhých kalhotách. Dína, já i Sára jsme dostaly nezvladatelný záchvat smíchu. Táta křepčil v mé sukni a my tři jsme se chechtaly, až jsme slzely. Do té doby jsme znaly Lubina jen v roli autoritativní hlavy rodiny a takový úlet byl pro nás úžasně osvobozující. Shodujeme se s mou sestrou Sárou, že to je nejkrásnější vzpomínka, jakou na svého tátu máme. Všichni jsme byli v té chvíli šťastní, veselí a uvolnění, jako kdyby neexistovala zhoubná nemoc, finanční starosti ani hrozba, že přijdeme o náš skrovný dvoupokojový byt s koupelnou.     
            Na školní výlet jsme se vydali s naším třídním Koudelou do Vysokých Tater. Jeli jsme vlakem do Popradu. Byla to dlouhá cesta, ale nám příjemně ubíhala. Povídali jsme si o všem možném, hráli hry a vyprávěli si vtipy. Cítili jsme se báječně. Za sebou jsme měli povinnou školní docházku a před sebou spoustu nových vzrušujících zážitků. Prvním z nich byl dobrodružný výlet do nádherné přírody nejvyšších slovenských hor, které většina z nás znala jen z vyprávění a fotografií. Z okénka vlaku jsme sledovali, jak přejíždíme řeku Moravu, která tvoří hranici mezi Moravou a Slovenskem. Do vlaku brzy přistoupili Slováci stejně staří jako my. I oni jeli na školní výlet.
Byla jsem pyšná na to, že „viem hovoriť po slovensky“, dala jsem se s nimi do řeči a brebentila jsem slovenštinou jako jedna z nich. Byli ale odměření a jeden kluk, který mi dával najevo své pohrdání, mi vyrazil dech prohlášením: „To ja bysom rači zomrel, ako bysom hovoril po česky“. „Prečo?“ divila jsem se upřímně. Nesetkala jsem se do té doby s  fanatickým nacionalismem, a tak jsem nemohla pochopit klukovy podivné argumenty. Nešlo mi to do hlavy tím spíš, že jim tyhle šovinistické názory vštěpoval jejich třídní učitel. To náš učitel Koudela nás nabádal, že máme být snášenliví a tolerantní a respektovat názory druhých. Právě jsem zjistila, že to vždycky nejde. Jak mám respektovat názory někoho, kdo je nesnášenlivý a netolerantní?
A to nebylo na Slovensku mé jediné setkání s nepřátelstvím vůči těm, co mluví česky. Na Štrbském plese jsme si chtěli koupit pohlednice, abychom je poslali domů. Mí spolužáci nosili ze stánku všichni stejný nepěkný pohled, kde v popředí trčela velká černobílá skála obklopená šedivou oblohou. Prodavačka tvrdila, že jiné pohledy nemá. Ale když jsem přišla na řadu já a promluvila jsem na ni slovensky, mrkla na mě a řekla: “Počkaj chvíĺu, keď odídú Čehúni.“ A tak mě všichni moji spolužáci předběhli. Když od stánku odešel poslední, prodavačka na mě kývla a vytáhla zpod pultu krásné barevné pohlednice, nesrovnatelně hezčí, než ty, které prodala „těm Čehúnům.“ Po cestě tatranskými chodníčky jsme o nacionalismu a fanatismu a o lidském chování vůbec dlouze diskutovali s naším třídním Koudelou. Diskuse s ním jsem si užívala. Povídali jsme si často a rádi. Mluvili jsme také o matematice a astronomii a učitel se ptal na moje plány do budoucna. Žádné příliš konkrétní plány jsem neměla. Chtěla jsem se prostě jen ještě učit spoustu věcí, které mě zajímaly. Učitel mi prozradil, že odchází ze školy spolu s námi. Smál se, že mu nabídli „zvláštní místo“ ve Zvláštní škole, takže neodolal. Pro děti, co to mají v životě složitější než ostatní, měl vždycky slabost. Navíc měl už jen tři roky do důchodu a plat ve Zvláštní škole byl měsíčně o několik nezanedbatelných stovek vyšší. „A tak si, Toničko, ještě na stará kolena namastím kapsu,“ smál se ironicky, ale z jeho smíchu zazníval i smutek z loučení. Loučení se základní školou bylo trochu smutné i pro nás ostatní, ale na rozdíl od našeho učitele bylo plné očekávání, protože jsme měli před sebou celý život. Bylo to, jako když ptáci vyletí z hnízda. Opustí sice svoji jistotu, ale čeká je úžasný neznámý svět. Naštěstí v tu chvíli ještě netuší, jak ten svět dokáže být krutý a tak jsou plní nadšené zvídavé euforie.
            Hned první týden prázdnin jsme nastoupily s Mladkou na brigádu v maminčině podniku. Po postupném vyzkoušení všech šicích dílen ve městě opustila Dína svoji profesi a zakotvila v podniku na výrobu lyží. Byla to namáhavá dřina v hlučném prostředí přesyceném pachem epoxidových lepidel, který naleptával sliznici, a zadělávala na trvalé zdravotní následky. Nová hala továrny stála za městem a cesta k ní trvala v zimních měsících skoro tři čtvrtě hodiny chůze sněhovými závějemi, z nichž ledový vichr zvedal sníh, šlehající do obličeje. Teď bylo naštěstí léto, a tak nám dělalo problémy jen časné vstávání, na které jsme nebyly zvyklé. V šest hodin ráno jsme už musely stát u ponku, na kterém jsme celou směnu balily lyže. První den nás zaučovala mistrová spolu s jednou dělnicí. Lyže se balily na dvou poncích, a protože byl čas dovolených, vypomáhaly jsme s Mladkou za dvojici, která byla na dovolené. Lyže se dávaly do balíků po deseti párech. Jednotlivé páry jsme skládaly na sebe a oddělovaly je speciálními držáky, aby se nepoškodily. Potom jsme je zabalily do silného balicího papíru, přelepily páskou a převázaly provazy. Každý hotový balík jsme opatřily razítkem, označily číslem a zapsaly do expedičního seznamu. Nakonec jsme ho dovlekly na hromadu u vrat v rohu haly. Odtud je řidiči se závozníky nakládali na nákladní auta přijíždějící v pravidelných intervalech. Balíky na nás byly příliš těžké. Rozhodně nebyly dimenzované na to, aby s nimi manipulovaly dvě patnáctileté holky. Když jsme je sundávaly s ponku, smýkaly s námi tak, že jsme se sotva udržely na nohou. Placeny jsme byly prachbídně, měly jsme tu nejnižší možnou hodinovou mzdu. Naše brigáda byla sice myšlená a placená jako výpomoc, ale mistrová a dvojice baliček od vedlejšího ponku to pojaly úplně jinak. Honily nás, abychom za ně plnily plán a samy pracovaly v našem pomocném režimu. Za celý den neudělaly téměř nic, jen ráno zabalily pár balíků a pak seděly v rohu haly, bavily se a zpestřovaly si pracovní směnu kulinářskými dýchánky. Hostily se navzájem, střídavě si nosily na ochutnávku různé pomazánky, obložené chlebíčky, vařené uzené, domácí klobásky, koláče a cukroví. Zatímco my jsme s Mladkou tvrdě pracovaly, tahaly těžké balíky a odpočinuly si jen o čtvrthodinové přestávce, dělnice si pochutnávaly na dobrotách, hlasitě je vychvalovaly a obdivovaly se navzájem za své kuchařské umění. Chovaly se, jako kdybychom tam vůbec nebyly. Ani jedinkrát je nenapadlo nám pomoct s těžkými balíky, natož nám ze svých dobrot něco nabídnout, přestože si bez skrupulí přivlastňovaly námi vydělanou mzdu. Postěžovala jsem si doma mamince, ale ta mi jen řekla, že tak to chodí. I v továrnách, stejně jako na vojně, platí hierarchie bažantů a mazáků a na ní založené bezohledné vztahy na samé hranici týrání a vydírání. Poznaly jsme tak s Mladkou v patnácti letech na vlastní kůži radostnou realitu budování socialismu vládnoucí dělnickou třídou.
            Celé tři týdny, co jsem pracovala, cestovali teta Mína a strýc Honzin se svou tuzexovou škodovkou po Jugoslávii. Projeli celé pobřeží až do Dubrovníku. Mína byla poprvé za hranicemi a navíc u moře a její nadšení neznalo mezí. Hned po návratu k nám přijeli, aby vylíčili své cestovatelské dojmy Díně a Lubinovi. Ti byli sice smutní z toho, že nemohli jet také, ale doufali, že až se tátův zdravotní stav zlepší, vynahradí si to.
Na společnou rodinnou dovolenou jsme jeli na týden do jakési podnikové chaty poblíž Buchlovic. V Buchlovicích žila sestra babičky Marie, tátova teta Kristýna, u které jako kluk pobýval na prázdninách. Toužil se teď podívat na idylická místa svého dětství, která měl spojená s hezkými vzpomínkami. Snad tam chtěl načerpat sílu pro boj se svou nemocí. 
            Babička Marie byla nejstarší ze šesti sourozenců. Její rodiče měli pět dcer, než se jim konečně narodil nejmladší syn. Po Marii přišla Kristýna, pak Žofie a Hedvika a nakonec Anna a Jan. Jak už to bývá, nejmladší syn byl rozmazlovaným benjamínkem rodiny. Práce mu nevoněla a také začal brzy holdovat alkoholu víc, než je zdrávo. Ale rodina to přehlížela, omlouvala ho a jeho poklesky tutlala. Ostudou rodiny byla Hedvika. Přestože nebyla vdaná, porodila syna Petra, o jehož otci se nikdy nikomu nezmínila. Pořádně si tím zkomplikovala život. Zemřela jako mladá na rakovinu a zůstal po ní desetiletý sirotek. Kristýna si vzala o hodně staršího vdovce se dvěma dětmi a vlastní děti s ním už neměla. Když Hedvika zemřela, byla už Kristýna vdovou a její dospělé nevlastní děti měly své rodiny a bydlely v Brně. Kristýna si tedy vzala Petra k sobě a vychovala ho. I on už odešel z domu, takže teď žila sama v malém domku se zahrádkou. Byli jsme ji navštívit. Spolu s tátou vzpomínali na dobu, o které jsme se Sárou nic nevěděly. Dozvídaly jsme se o příbuzných, o kterých jsme do té doby neměly ani tušení. Bylo to pro nás nesmírně zajímavé a vzrušující, jako bývá vždycky poodhalování vlastního původu a rodinných kořenů. Jeden den jsme se vypravili na hrad Buchlov, ale tátu to unavilo a tak jsme pak už jenom lenošili kolem chaty.
            Na konec prázdnin jsem se přihlásila na letní tábor. Bylo to už naposledy, kdy jsem se ho mohla zúčastnit, a tak jsem se rozhodla té možnosti využít. Poprvé neměl v názvu slůvko pionýrský. Těšila jsem se na důvěrně známý Vlčí kopec, na který jsem měla spoustu hezkých vzpomínek. Ale kvůli rekonstrukci objektů v areálu Vlčího kopce byl v létě roku 1968 tábor na náhradním místě. Být na táboře byl úplně jiný pocit než před osmi lety. Teď mi už vůbec nedělalo problémy odjet z domova na tři týdny. Tehdy, kdy jsem patřila mezi táborové benjamínky, se mi tři týdny bez rodiny zdály nekonečné. V nejstarším oddílu byla pohoda. Přátelily jsme se s naší vedoucí Táňou a praktikantkou Míšou, která byla jen o půl roku starší než my. Teď by nikoho ani nenapadlo číst nám naše soukromé dopisy, natož nás za ně veřejně pranýřovat na večerním nástupu. Užívali jsme si pohybu i lenošení v přírodě uprostřed lesů, a netušili jsme, že se naše idylka brzy změní v drama.
Jedenadvacátého srpna dopoledne jel náš hlavní vedoucí Miloš, stejně jako každý den, do Hrotovic vyzvednout táborovou poštu. Když vyjel s gazíkem z lesní cesty na úzkou asfaltku, zjistil, že se dostal do kolony vojenských vozidel. Domníval se, že jde o vojenské cvičení a skřípal zuby, že si na to musely zelené mozky vybrat zrovna okolí našeho tábora. Ty pitomé obrněné transportéry, co se šinou jako šneci, ho pěkně zdrží. Ještě mu zavřou na polední přestávku poštu a on bude muset tvrdnout ve vesnici přes poledne. Co tak pro sebe nadával, všiml si, že znaky na vojenských vozidlech nejsou československé. „Sakra,“ ulevil si, „to vypadá na cvičení armád Varšavské smlouvy.“ Vtom kolona zastavila na rozcestí a k Milošovi přiběhl voják s bílou helmou, na které se skvěla rudá hvězda. „Kudá Grotovice?“ ptal se rusky. Miloš nejdřív nerozuměl, co po něm regulčík chce. Když mu došlo, že se ptá na Hrotovice, mávl rukou ke směrovkám u silnice a zkoprněl. Nápisy na cedulích byly zatřené černou barvou. Vůbec nechápal, co se děje. Vypadalo to, jako by se ocitl uprostřed nějakého kafkovského snu. Začínalo mu být pořádně úzko a jediné, co si uvědomoval, bylo, že se musí dostat z toho deprimujícího sevření hrozivé vojenské kolony. Křečovitě se usmál a žoviálně se ťukl do čela na znamení, že pochopil, co po něm voják chce. „Á Grotovice,“ zazubil se na regulčíka a ukázal na rozcestí na silnici nalevo.“ Regulčík se na oplátku taky zazubil, pokynul Milošovi na znamení díků samopalem a směroval kolonu vlevo. Miloš se dal se svým gazíkem vpravo, do Hrotovic. Ulevilo se mu, že se zbavil té hrozivé společnosti, ale hned nato mu došlo, že se dopustil něčeho jako vojenské velezrady.  Šlápl na plyn a než si to všechno stačil srovnat v hlavě, byl v Hrotovicích. Tam se dozvěděl, že nás v noci začaly obsazovat armády Varšavské smlouvy. Jeho velezrada se rázem změnila v hrdinský vlastenecký čin. Do tábora se vracel velikou oklikou, aby okupanty znovu nepotkal. Dorazil po obědě, v době poledního klidu. V táboře nastalo pozdvižení. Všichni jsme se shromáždili do jídelny a poslouchali společně zatím ještě svobodné vysílání rozhlasu. Nevěděli jsme, co bude. Telefonní spojení v táboře nebylo. Vedoucí tušili, že tábor musí skončit předčasně, ale jak se odtud dostaneme domů, neměl nikdo zdání. Neznali jsme pohyb vojsk a po dopolední zkušenosti bylo Milošovi jasné, že odjet z tábora může být pořádně nebezpečné. Mohli jsme jen čekat, jak se situace vyvine a doufat, že se vojáci neobjeví přímo v areálu tábora. Další dny panovala nervozita. Sledovali jsme boj o rozhlas, a když přestal vysílat, zachvátila nás beznaděj. Pak začali přijíždět první rodiče, aby si odvezli své děti. Jejich zprávy o situaci byly zmatené a rozhodně nijak povzbudivé. A tak nás po každém dnu zůstávalo v táboře méně a méně. Když přijeli z našeho města pro jednu moji kamarádku, doufala jsem, že mě vezmou s sebou. Ale odmítli to s tím, že je to riskantní a nemůžou na sebe brát za mě odpovědnost. I hlavní vedoucí tábora mně vysvětlil, že bez souhlasu mých rodičů mě nemůže nikomu předat. A tak nezbývalo, než dál čekat. Konečně pro mě přijel pan Zelenec s tátou Lubinem. Měla jsem už několik dní sbaleno tak jako všichni, takže rozloučení s mým posledním táborem bylo rychlé. Vlastně jsme se neloučili v tom pravém slova smyslu. Spíš jsme utíkali do pochybného bezpečí našich domovů. Domů jsme jeli oklikami po vedlejších úzkých silnicích, abychom se vyhnuli těm hlavním, kontrolovaným okupanty. Celou cestu pan Zelenec s Lubinem proklínali Varšavskou smlouvu a komunistické potentáty, kteří konečně ukázali svou pravou tvář. Sovětský svaz zcela ovládal Československo už od roku 1948, ale zatím se alespoň navenek snažil budit zdání, kterému už stejně dávno nikdo nevěřil, že jsme suverénním státem. Teď maska definitivně spadla. Spadla i loutkám, které Sověti vodili na naší politické scéně. Kromě jediného Františka Kriegla. Konečně muselo být celému světu naprosto jasné, že socialismus s lidskou tváří je utopie. Naivně jsme doufali, že se proti sovětské agresi okolní svět postaví. Ale politikům nejde o spravedlnost a o morálku, jde jim jenom o mocenské rozdělení pozic. A tak pohoršené hlasité odsuzování vpádu „spřátelených“ armád na naše území postupně sláblo a začala nastupovat „normalizace“.
Lubinův zdravotní stav se zhoršil. Nastalo jeho druhé kolo zápasu se zhoubnou nemocí. Rakovina měla navrch nejen v jeho těle, ale v celé společnosti.