Nakonec došlo i na ty sendviče. Podvečer byl neobyčejně teplý – na květen a na Anglii -, a tak jsme seděli na dece v St James Parku, jedli jsme a povídali si. Kolem si užívaly piknik desítky dospělých i dětí, mezi nimiž čile šmejdily oprsklé londýnské veverky. Doktor vypadal uvolněně, žertoval a úsměv jeho tvář prakticky neopouštěl. Chvilky štěstí bývají krátké a vzácné. Jako tahle - než jsem ji pokazila.

„Jak jsi mě vůbec našel, uprostřed všech těch lidí v Londýně?“
„Já tě nenašel. To TARDIS. Když jsi do ní poprvé vstoupila, zanechalas tam paměťový otisk a ona si ho uložila. Uchovává otisky všech mých společníků a společnic a dokáže mě zanést ke kterémukoliv z nich - k těm, co žijí, i k hrobům těch, kteří už zemřeli. S jedinou výjimkou.“
„A to je?“
„Promiň, ale o tom bych nerad mluvil.“
Měla jsem to respektovat, sklapnout a otočit list, ale bylo to jako vždycky – rychlejc mluvím, než myslím. „Takže Doktorovo velké tajemství? Co by to mohlo být? Asi žena… Určitě žena. Má nějaké jméno?“
Mohl říct: Co je ti do toho? nebo Neotravuj! případně mě rovnou poslat někam do temných míst, ale neudělal to. Jen všecko to třpytné v něm pohaslo, když tiše řekl:
„Rose. Jmenovala se Rose Tylerová.“

„Jmenovala? Už nežije?“
„Věřím, že ano. Nevím.“
„Co se stalo?“
„Dlouhá historie. Složitá. Otevřela se tenkrát trhlina mezi paralelními realitami a z té druhé sem pronikly dvě cizí rasy – Kyberlidé a Dalekové. A proměnili Zemi v krvavé bojiště. Podařilo se mi je všechny vyhnat do Nicoty, která vyplňuje prostor mezi jednotlivými vesmíry, ale bez Rose bych to nezvládl. Chtěl jsem ji ochránit, jenže ona se rozhodla být v rozhodující chvíli vedle mě. Stačilo málo a zemřela by, nakonec ale zůstala naživu – přenesená do onoho paralelního světa. A v té chvíli se trhlina zacelila. Oba světy byly izolovány -  od Nicoty i od sebe navzájem. Byly v bezpečí. Rose také. Nemohla se však vrátit a já nemohl k ní. Ztratil jsem ji. Tehdy jsem si myslel, že navždy, a tak jsem hledal a nakonec našel poslední drobnou skulinu ve struktuře reality, abych skrz ni poslal alespoň svůj hologram. Spotřebovalo to neuvěřitelné množství energie. Spálil jsem celou hvězdu… abych se mohl rozloučit…“ 
„Musels ji hodně milovat…“
„Ano, to ano. Ale nestihl jsem jí to už říct. Spojení se přerušilo.“

S pohledem upřeným kamsi do korun stromů se Doktor odmlčel. Ještě byl čas s tím vyptáváním přestat, ale cosi nutkavého mě hnalo dozvědět se všecko.
„Takže jsi ji už nikdy neviděl?“
„Jen jednou. Byla to zvláštní situace…pro mě asi ta nejtěžší. Mělo mi dojít, že nic není navždycky. Ani odloučení, ani bezpečí, ani neprostupnost hranic mezi realitami. Protože po nějaké době se Dalekové vrátili. S  dimenzionální bombou a plánem na zničení vesmíru. Všech vesmírů. A vrátila se také Rose. I její svět byl ohrožen. Čelili jsme daleckému útoku společně s dalšími mými přáteli a společníky, ale moc nechybělo a neuspěli jsme. Situace byla mimořádně vypjatá, dokonce i TARDIS dělilo od úplného zničení jen několik okamžiků. A pak se objevil on. Ten druhý. Byl jako neřízená střela, nespokojil se s tím, že jsme zkázu nakonec odvrátili, chtěl se mstít. A taky to udělal. Když bylo po všem, nezbylo mi, než se Rose vzdát podruhé a nechat ji v jejím světě – i s ním. Nechápala to, bouřila se, ale nešlo to jinak….“
„Proč?“
„Víš, vyděsil mě. Nesouhlasil jsem s tím, co provedl, ale cosi ve mně tomu přitakávalo a mělo z toho radost. Jako bych najednou uviděl v zrcadle své alter ego. Temné a plné nenávisti. Nesměl tady zůstat, se vším tím hněvem a pomstychtivostí byl paradoxně větší hrozbou než samotní Dalekové. Potřeboval někoho, kdo by mu ukázal správnou cestu a míru. Jako kdysi mně. Potřeboval Rose. A navíc jsem věděl, že ji miluje – stejně hluboce jako já. Bylo to jediné možné řešení. A tentokrát se stěny mezi našimi světy zavřely natrvalo. Jen doufám, že je s Tím druhým šťastná…“ dodal, ale zastřený hlas a odvrácený pohled usvědčovaly poslední větu ze lži.
Ta vzpomínka byla pořád živá. A pořád bolela. Jak jen to řekl před pár hodinami v Avebury? Trhliny v časoprostoru se zacelují, na rozdíl od některých ran. Teprve teď jsem pochopila. Chjo, že jsem radši nedržela pusu…

„A Dalekové? Co jsou zač?“
„To ani nechtěj vědět. Vypadají jako přerostlé popelnice, ale uvnitř krunýře žije tvor, zmrzačený na těle i na duchu. Zná jedinou emoci – nenávist ke všemu krom svého druhu. No… možná dvě emoce, tou druhou je touha ovládnout vesmír a všechny v něm. Jsou jako bumerang - vyhodíš je oknem a oni se vrátí dveřmi a praští tě zezadu do hlavy. V hlubinách vesmíru vždycky nějaký přežije, zatímco moje rasa je nenávratně pryč…“
Nastalo ticho. Zatímco já se pokoušela nějak vyrovnat s existencí Daleků a paralelních světů a na jazyk se mi dralo tisíc otázek, Doktor mačkal v ruce kelímek a pohledem těkal kolem. „Nepřijde ti to zvláštní?“ zeptal se zničehonic.
„To jo. Paralelní reality, nikdy bych nevěřila, že něco takového může exi…“
„Tohle ne,“ přerušil mě. „Ta holčička…“ukázal na děvčátko asi devítileté, které sedělo v trávě kousek od nás, a něco soustředěně kreslilo do skicáře. „Vypadá jako ty, když jsi byla malá. Naprosto jako ty. Divné.“

 

„To jako fakt? Ani já sama si přesně nepamatuju, jak jsem vypadala jako děcko.“

I když narezlé culíky mi byly povědomé a taky ta tichá zarputilost, s níž ignorovala děti, které halasily kolem. Nikdy by mě nenapadlo, že osamělost může být tak do očí bijící.
„To si pamatuje málokdo, ale já jsem si jistý. Nedávno jsem vrátil nazpět podél tvé časové linie, abych…“
„Tys mě šmíroval?!“
„Jistěže ne!... Dobře, možná jednou…dvakrát… Poslyš,“ dodal rychle, když viděl, že se chystám protestovat, „můžeš pro mě něco udělat? Běž se nenápadně mrknout, co ta malá vlastně kreslí.“
„Proč nejdeš sám?“
„Protože by mě nějaký horlivý občan mohl považovat za pedofila a já bych vážně nerad strávil zbytek dne vysvětlováním na policejní stanici.“
Stačilo udělat jen pár kroků a …srdce se mi rozbušilo jako blázen.

„Tak co?“
„Kreslí Daleky,“ nevím, kde se ve mně vzala jistota, že ony kónické (a trochu komické) příšerky opatřené různými výčnělky jsou Dalekové, ale prostě jsem to věděla, „tři Daleky, vedle stojí dva dospělí a dítě a v pozadí TARDIS.“
„Myslíš, že mohla slyšet o čem se bavíme?“
„Netuším. Popravdě, já sama si jí všimla, až jsi mě upozornil ty.“
„Nelíbí se mi to. Asi se jí půjdu přece jen zeptat, co je zač.“

Ale sotva vstal, dívenka k němu vzhlédla, pihovatý obličejík stažený strachem. „Doctor, help us, please,“ řekla velice zřetelně. A pak v záblesku bílého světla zmizela.

„Ježiš, co to bylo?“
„Teleportace. Aspoň myslím.“
Čekala bych, že lidi začnou křičet, seběhnou se, ale nic, každý si hleděl svého, jako by rozplynout se ve vzduchu byl ten nejnormálnější způsob přepravy odněkud někam. Nevšímali si ani Doktora, který pozorně místo zkoumal pomocí sonického šroubováku.
„Nejsou tu žádná rezidua teleportační výměny, není tu dokonce ani stéblo slehlé trávy. Byl to hologram, a soudě podle toho, že zmizení nikoho nevyvedlo z míry, hologram promítaný pouze na sítnice nás dvou. Důmyslné. Žádný rozruch, jen přesně adresovaný vzkaz – přijď si pro ni nebo…“
„…nebo co?“
„Nemám ponětí.“
„Možná past.“
„Docela určitě. Jenže ta holčička není jen pouhý obraz. Je živá. Zatím. Aspoň doufám. Musíme se vrátit do TARDIS. Rychle!“
„Co chceš dělat? Hledat ji? Vždyť ani nevíš, kde.  A pokud to je past, máš v úmyslu do ní vlézt kvůli děcku, které neznáš? Dobře - vím, že vypadá jako já, ale přece to nic neznamená.“
„Jsem Doktor a ona mě potřebuje. Nemůžu jinak. Krom toho – i ta podoba je vzkaz. A taky řekla – pomoz nám…“
„Je jich tam víc?“
„Už to tak vypadá.“

Tentokrát se Doktor nezdržoval hledáním klíčku, jen v běhu lusknul prsty a vřítil se do otevřených dveří modré budky.

Zastrčil šroubovák do otvoru v šestihranné konzoli uprostřed řídicí místnosti, pobíhal kolem, mačkal různá tlačítka a netrpělivě mumlal: „Najdi ji, TARDIS, já vím, že to zvládneš, holka moje šikovná, dám krk za to, že není daleko…á… tady ji máme! Pěkně z dosahu radarů a satelitů, ale ne…Ne, ne, ne! … Je to loď Daleků.“
„My o vlku a on za dveřmi. Bumerang se vrátil, co?“
„Asi. Nevím. Tohle k nim nesedí. Jejich heslo zní: Vyhladit! A dodržují ho bohužel důsledně. Neberou zajatce… ledaže…“
„Ledaže …?“
„Už jsem se s tímhle setkal, v roce 1930 v New Yorku. Nechali unášet lidi, protože je potřebovali ke genetickým pokusům. Chtěli spojit DNA lidí a Daleků. Nefungovalo to, nikdy to nebude fungovat, ale oni se zkrátka nepoučí. Tehdy se mi nikoho nepodařilo zachránit, možná mám teď druhou šanci. Sáro, běž zpátky do parku, v klidu dojez a počkej na mě.“
„Jasně a ty se za chvilku vrátíš a uvidím tě za dalších pět let. Mám to brát tak, že mě odsud vyhazuješ?“
„V žádném případě. Ale tohle nebude výlet, může jít o krk a nejspíš také půjde.“
„Když je člověk samotný, může o ten krk přijít raz dva. Je mi jednadvacet, to je snad dost, abys mě přestal považovat za děcko, který za to, že nezlobilo, s tebou může v neděli do lunaparku. Vím, že to nebude výlet, ale půjdu s tebou a hotovo!“
 Podíval se na mě - vážně a zkoumavě… a pak se maličko usmál. „Tak za prvé – já nejsem člověk. A za druhé… vítej na palubě, společnice moje!“

TARDIS začala kvílet a mě se zmocnilo zvláštní rozjaření. Řekl „moje“ a vzal mě na záchrannou misi!
Ale Doktor mé nadšení nesdílel. „Tohle si vezmi,“ připnul mi na zápěstí něco, co vypadalo jako obrovské náramkové hodinky. Místo ciferníku mělo modravý display a pod ním jedno jediné tlačítko. „Je to manipulátor časového víru. Trošku jsem ho vylepšil, i když jsem zatím neměl kdy důkladně ho odzkoušet. Měl by být nastavený na TARDIS. Až řeknu TEĎ – a poslechneš okamžitě, rozumíš? – zmáčkneš tohle tlačítko. Krátce a jen jednou! Přenese tě to do TARDIS…“
„Jak – přenese? Jakože se blýskne, rozloží mě to na atomy a někde jinde zase poskládá?“
„Tak nějak.“
„A co když mě to poskládá špatně? Nebo vůbec?“
„Neboj se, zatím to každý přežil bez úhony. TARDIS tě pak vezme zpátky do Londýna. Budeš v bezpečí.“
„Zatímco tebe Dalekové mezitím s potěšením vyhladí….“
„Oni nevědí, co je to potěšení. Ale určitě se o to budou snažit, jako už mnohokrát. Zkusím jim to rozmluvit, jako vždycky. Anebo uteču – ostatně útěk je mé druhé jméno. Zvládnu to, neboj. Tak, a jsme na místě. Bojová loď Daleků, račte vystoupit.“
„Máš nějaký plán?“
„Jistěže mám plán. Tedy, ne úplně detailní… jen takové hrubé obrysy… no, přinejhorším budeme prostě improvizovat…“

Modrá budka přistála v jakémsi kruhovém sále. Byl úplně prázdný – až na desítky malých prosklených kójí, které byly zapuštěny po celém obvodu do stěn. Přistoupili jsme k nim. V každé plavalo něco, co silně připomínalo… udělalo se mi mdlo.
„Že to není to, co si myslím, Doktore?“
„Bohužel ano. Lidská embrya. Za jiných okolností bych řekl – fantastické. Podívej, používají nějaký urychlovač…“
A skutečně – embrya se měnila před očima, rostla a z neforemného cucku tkáně se zvolna vyvíjela do rozpoznatelné člověčí podoby.
„Je to odporné!“
„Ne, je to úžasná technologie. Odporný bude ale nepochybně cíl, pro který byla vytvořena.“
„Opravdu?“ ozval se ironický hlas za našimi zády.

Patřil štíhlé ženě v černé kombinéze, která nehlučně vešla jedinými dveřmi v místnosti. Za ní dovnitř plynule vjížděli Dalekové a vytvářeli kruh, ze kterého nebylo úniku. Už nevypadali tak komicky jako na obrázku, šel z nich strach.
„Hle, poslední Pán času zvaný Doktor! Hlasatel pravdy, lásky a nenásilí, jehož pravé jméno ve skutečnosti zní  - Ničitel světů!“
Doktor sebou cuknul, jako by ho těmi slovy udeřila.

„Nejsem žádný… ale na tom nezáleží. Můžu znát já tvé jméno?“ zeptal se a z jeho hlasu čišel tentýž chlad, jako když v mé hlavě rozmlouval s Menemem.
„Jsem Sovdar,“ pohlédla mu vyzývavě do očí.
„Sovdar? To mi nic neříká…“
„Tvrdili, že jsi chytrý. Nevypadá to tak.“
„…krom toho, že jde o anagram jména Davros. Ten mě kdysi nazval Ničitelem světů. Neměl to v hlavě úplně v pořádku.“
„Jak se opovažuješ? Byl to můj otec.“
„Davros neměl dceru.“
„Opravdu?“ opakovala.
„Kdo je Davros?“ sykla jsem.
„Stvořitel rasy Daleků, nebezpečný a šílený vědec…“
„Geniální vědec,“ přerušila ho Sovdar. „A taky můj stvořitel, vládce milionů, nejlaskavější otec, moudrý učitel…“pronášela zaníceně.

Zacukaly mi koutky. „Fakt? A nemá náhodou bráchu jménem Kim Čong Il?“
„Cože?!“

Sovdar vypadla z transu a sjela mě pohledem, který by dokázal podpálit stodolu.
Doktorovou tváří přelétl nepatrný úsměv. „Neprovokuj ji,“ šeptl. „Jestli je to skutečně jeho dcera, pak máme velký problém.“

„Sovdar, víš, proč jsem tady?“
„Protože máš mesiášský komplex? Protože malá holka řekla: Pomoz mi, a tys neodolal, aby ses opět mohl předvést jako hrdina a zachránce? Protože si pořád musíš něco dokazovat, ty vyvrženče z Gallifrey?“
„Tak to není…“
„Anebo se nemůžeš dočkat, až zase změříš síly s Daleky? Jako tenkrát? Můj otec zmizel v pekle, které jsi rozpoutal, vzpomínáš si?“ křičela.
„To jsem nebyl já, ale Ten druhý. Poslouchej…“
„Ne, ty poslouchej! Já jsem pokračovala v otcově práci a už brzo tu bude rasa, která ovládne vesmír. Chytrá, dobyvačná, kreativní… a nesmrtelná rasa! Vybrala jsem to nejlepší z lidí i Daleků a do kompletního genetického kódu mi chybělo jen jediné – DNA Pána času. Už nechybí. Děkuji, Doktore. Dalo práci tě najít, ale sem jsi přišel jako tele na porážku. Aktivovat celu!“ zavelela a v té chvíli obklopil Doktora světelný kruh. Natáhla jsem k němu ruku, ale ta narazila na neviditelnou překážku. On ale nevypadal nijak znepokojeně, jen očima sklouzl k mému zápěstí. Pochopila jsem a nenápadně zkřížila ruce před tělem.

„Nečekám, že se mnou budeš spolupracovat dobrovolně,“ pokračovala Sovdar, „ ale ujišťuju tě, že mám své metody, jak dostat, co chci. Nejdřív tvé kompletní znalosti a pak všechno ostatní. Každou jednotlivou tvoji buňku, obdařenou tou úžasnou regenerační energií. Až s tebou skončím, nezbude z Pánů času už doopravdy nikdo, ale bytosti mnou vytvořené budou mít všechny jejich vlastnosti. Není to fantastické?“
„Není, protože se to nikdy nestane.“
„To ještě uvidíme!“ Sovdar už viditelně zuřila. Radši jsem nezkoušela domýšlet, co hodlá Doktorovi provést. Nenapadlo mě nic lepšího, než se vmísit do debaty.
„A co já? Moje DNA by se ti nehodila?“
„Ne, holčičko. Tu už mám. POSA-1 je tvou dokonalou kopií, nevšimla sis?“
„POSA-1?“
„Pokusný objekt Sára jedna. Můžu si jich naklonovat, kolik budu chtít. O tebe se už postarají Dalekové. Můžeš ji zabít,“ kývla na nejbližšího z nich. Odpověděl jí nelidský strojový hlas: „Doktorova společnice bude vyhla…“

„Sáro! Teď!“ křikl Doktor a já udeřila do tlačítka… a ve stejné chvíli jsem stála v TARDIS, která, soudě podle zvuku, právě startovala. Zpátky na Zem, do Londýna, do bezpečí. A v té samé chvíli mi došlo, že tam Doktora prostě nemůžu nechat samotného. Nikdy neopouštět slabé a bezbranné! Slabý tedy určitě nebyl, ale bezbranný momentálně ano. A tak jsem aktivovala manipulátor časového víru podruhé.
Nestalo se nic.
Rozběhla jsem se ke dveřím, byly zamčené. A jen jsem se jich dotkla, vyrazila TARDIS divoké zaúpění a prostor v ní se zničehonic smrskl. Konzole se zprostředka místnosti octla u mě, praštila mě do boku a přišpendlila ke stěně.

Světla zhasla, pak se divoce rozblikala a TARDIS se proměnila v rotující buben ždímačky. Jako malá jsem nemohla ani na kolotoč, ale tohle bylo milionkrát horší. Nejdřív mě opustily nestrávené sendviče, pak žaludeční šťávy a nakonec i vědomí.