„Takže Londýn? Sláva nazdar výletu, konečná, vystupovat?“
Doktor mlčel. Řídil TARDIS, asi po paměti, protože přitom zíral kamsi do prázdna.
„Jestli chceš…“ řekl nepřítomně.
Jestli chci? Teď by mě odsud nedostali ani párem koní! Za dva dny jsem prožila tolik, že by to vydalo na román, ještě pořád se mi trochu točila hlava ze střídání realit, ale cítila jsem, že už to mám v krvi - jako infekci, která se dá léčit jen tím, že s ním půjdu pořád dál, jedno kam…
A pak mi to došlo. Už mě nepotřebuje, bude hledat Rose a podřídí tomu úplně všecko…
„Pojď,“ řekl Doktor zničehonic a namířil si to ke dveřím.
„Já, víš…“ slova mi uvízla v krku. Ale co, přece nebudu žebrat, aby mě tu nechal! „Jen si vezmu svoje věci…“
„Věci? A na co? Aha…ne, chci ti jen něco ukázat.“ Otevřel obě křídla dokořán a zůstal stát na prahu. „Není to nádhera?“
Pak se nonšalantně opřel o futro a odkryl mi výhled na…
„Panebože!!“

Došla jsem k němu jako ve snách. Nebyli jsme na Zemi, naopak – to ona se vznášela pod námi, modře zářící, úchvatná, magická… TARDIS visela volně ve vesmíru, lhostejná k nekonečným hlubinám, které se rozprostíraly kolem. Zato mě se zmocnila závrať.
„Opatrně!“Doktor mě popadl za paži právě včas. „Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne.“
„Zvykne? Na tohle? To nemyslíš vážně! I když…tys určitě viděl mnohem zajímavější věci…“
„Viděl jsem neskutečně mnoho věcí, takové, jaké si nedovedeš představit, i ty, o kterých jsi nikdy nesnila, protože ses neodvážila o nich ani snít. Je mi víc než devět set pozemských let, takže mě jen máloco dovede překvapit, rozhodit nebo dojmout. Země ale vždycky…“
A co Gallifrey? mihlo se mi hlavou, ale vyslovit nahlas jsem se to neodvážila.
„No, na devět století vypadáš výborně. Ta regenerace musí být skvělá záležitost. To by se mi taky líbilo, nechat se…“
„Nelíbilo, věř mi.“
Zahlédla jsem v jeho tváři zvláštní výraz a pochopila, že o tom nechce mluvit. A tak jsme jen mlčky stáli a užívali si ten pohled.

„Jak to, že můžeme normálně dýchat?“uvědomila jsem si najednou. „Nemělo by tu náhodou být vakuum a taky nesnesitelný mráz?“
„Je tu obojí, ale TARDIS vytváří ochranné pole, takže klidně dýchej…“
„TARDIS…říkáš to jako samozřejmost, ale napadlo tě vůbec někdy, za co všecko jí vděčíš? Kolikrát ti zachránila život, jakože dneska to určitě nebylo poprvé, kolikrát tě zanesla, kam bylo třeba…Co bys bez ní dělal? Čím bys bez ní vlastně byl…?“
„Nevím. Zrnkem písku, ztraceným v hlubinách universa? Jako ty, jako každý…“
„Měl bys jí aspoň poděkovat.“
„To není třeba. Ona mou vděčnost cítí. Je se mnou spojená.“
A nejen s tebou. I s Davidem. Jak by jinak věděla, kde najít tu správnou pomoc, když jsi nakráčel přímo do Sovdařiny pasti. Trochu skromnosti by ti prospělo, Doktore.
„Což mě přivádí na myšlenku…“ sáhl do kapsy. „Měl jsem to udělat už dávno,“ podal mi lesklý plochý klíček. Klíč k TARDIS.
„Dávno? Potkali jsme se včera po poledni! Je to sotva den a půl - i když… mám tak trochu pocit, že mezitím uběhlo pár týdnů. Ale stejně – děkuju …“
„Není zač. Víš, čas je složitá věc, určitě ale ne přímka, co vede odněkud někam. Je to spíš klubko a někdy docela zašmodrchané. Čas je…“ a vtom se světla v TARDIS rozblikala a pak začala postupně pohasínat. Rozječel se alarm.
„…přesně to, co nám právě dochází.“ Rychle zabouchl dveře. „Změna plánu. Musíme natankovat. A fofrem!.“

Přistáli jsme tvrdě, až to zadunělo. Vnitřek TARDIS připomínal peklo, v nastalém příšeří rudě žhnuly všecky kontrolky, a Doktor pobíhající kolem konzole vypadal jako přízrak šíleného pianisty, který se snaží hrát na šest klavírů současně. Těsně předtím, než se rozhostila úplná tma, mě popadl za ruku. „Musíme ven. Hned!“
„Tak to bylo o vlásek,“ vydechl, když za námi cvakly dveře a automaticky se uzamkly.
„Co se stalo?“
„Obranný reflex. Nechala zkolabovat všecky systémy, aby zachránila poslední zbyteček energie pro své srdce. Už si nepamatuju, kdy se to stalo naposled. Jestli vůbec někdy. Je to moje chyba. Měl jsem předvídat, že ji několikanásobný průlet mezi realitami úplně vyčerpá. Teď potřebuje pár hodin klidu. Bude v pořádku.“
„A co my, kde to jsme ?“

Stáli jsme na liduprázdném oválném prostranství, obklopeném štíhlými sloupy, které je zároveň osvětlovaly. Všude kolem zářila světla jakéhosi města a někde hodně blízko pleskaly vlny o molo. Silný a nečekaně studený vítr, který se do nás opíral, chutnal po soli. Doktor neodpověděl hned. Rozhlížel se kolem, jako by někoho hledal.
„V Cardiffu,“ řekl pak.
„A proč zrovna tady?
„Městem se táhne časoprostorová trhlina a vyzařuje energii, pro lidi neškodnou, ale potřebnou pro TARDIS jako palivo. Necháme ji, aby si vzala, co potřebuje, a mezitím…co bys řekla noční procházce městem?“
„Řekla bych – ne. Na květen tu mají pěknou kosu.“
„Wales je drsná země. Vždycky byla,“ ozvalo se znenadání.
Leknutím jsem až nadskočila. Jako by právě spadl z nebe, stál snad dva metry od nás chlápek v dlouhém vojenském kabátě a se zájmem si nás prohlížel.

„Zdravím, Doktore!“ ledabyle zasalutoval. „Jsem kapitán Jack Harkness…“obrátil se ke mně.
Měl světlé oči (možná modré, možná šedé, to se nedalo rozeznat), které se vpily do mých a přitáhly je k sobě jako magnet. Zmocnil se mě zvláštní pocit. Jako bych je už někde viděla…což byl nesmysl, protože o Cardiffu jsem do této chvíle věděla míň než nic, natož abych ho navštívila.
„Sára,“ podala jsem mu ruku. Sklonil se, místo potřesení na ni přitiskl rty a zároveň mi věnoval výmluvný pohled.
„Mohl bys toho laskavě nechat?“ sykl Doktor.
„Netuším, o čem to mluvíš. Ty snad ano, Sáro?“ Jack na mě mrkl – a já si uvědomila, odkud ty oči znám. Odlišné barvou – ale jinak úplně stejné měl Doktor. Oči mnohem starší než tvář.

„Já spíš netuším, kde ses tu tak najednou vzal, Jacku,“ řekla jsem.
„Nevzal, stojím tady už nějakou chvíli. Na někoho totiž čekám…ne, na tebe ne, Doktore… a vtom jsem zaslechl TARDIS. S tím hlukem bys měl už vážně něco udělat! Zburcovals půlku Cardiffu!“
„Vážně? Tak proč tu kromě nás není ani noha?“ opáčil Doktor.
„A nebyl tu nikdo, ani když jsme přišli,“ dodala jsem já. „Nebo jsem snad slepá?“
„To nevím, tak důvěrně tě ještě neznám…“ Jack zachytil Doktorův znechucený pohled a změnil tón. „No dobře, jak bych to řekl… je tu jedno takové místo, opatřené filtrem vnímání. Když se na něj postavíš, lidi si tě nevšimnou. Dívají se na tebe, ale nevidí. Možná si jen matně uvědomují, ale do mozku ta informace zkrátka nedorazí. Ale nechme tyhle hlouposti. Sáro, co bys řekla na příjemné posezení někde v teple a něco na zub k tomu?“
„Ve tři ráno?“Doktor se ani nesnažil skrývat ironii. „V Cardiffu? Všechny restaurace jsou dávno zavřené.“
„Někdo mluvil o restauraci? Á, tady ho máme,“ řekl Jack a vydal se k autu s nápisem NonStop Pizza, které právě zaparkovalo opodál. Vrátil se obtěžkán pěti krabicemi. „Zvu vás k sobě. Nebudeme přece riskovat, že Sára z toho povětří chytne zápal plic. Čekal bych, že jí půjčíš aspoň sako, Doktore, ale ty jsi úplně mimo. Mám takový nejasný pocit, že si potřebuješ promluvit…“
„Nejen to. Potřebuju pomoct.“

„Vítejte v Torchwoodu!“
Zírala jsem na podzemní halu, plnou počítačů a nejrůznějších přístrojů, o jejichž účelu jsem se mohla jen dohadovat, a. na okamžik si připadala jako v lodi Daleků. To jsem ovšem neměla ani tušení o dalších patrech pod námi, ani o tom, co skrývají.
„Tohle je Toshiko Sato, zbytek týmu odpočívá doma. Měli jsme náročný den, že ano, Tosh?“
„To měli,“ přikývla drobná Japonka.
„Sára a Doktor,“ dokončil Jack představování, aniž se namáhal vysvětlit, kdo vlastně jsme a odkud jsme přišli.
Toshiko tázavě zdvihla obočí, pak se lehce uklonila a vstala od svého počítače. „Ukaž, odnesu to,“ vzala krabice s pizzou a zmizela z dohledu. „A udělej nám, prosím tě, kávu,“ křikl za ní Jack.
„Jistě, hned to bude.“
Uctivý tón její odpovědi ve mně vyvolal představu pokorně japonské manželky, cupitající pět kroků za svým mužem, a připravené splnit každé jeho přání. Toshiko, holka pro všechno, asistentka, co vaří kafe a zvedá telefony. Kdybych jen věděla, jak moc se mýlím…
„Takže - o co jde?“ Jackův bezstarostný tón byl ten tam. Doktor na mě vrhl krátký, ale výmluvný pohled. No tak jo. Japonku jsem našla v přístěnku, který sloužil jako kuchyňka. „Pomůžu ti.“
Mírně se usmála, podala mi nůž na krájení pizzy a zapnula kávovar.

Když jsme to všecko odnesly zpátky do haly, nebylo po obou mužích ani památky.
„Jez, než to vystydne, Sáro.“
Toshiko si vzala dílek pizzy, pohodlně se opřela a pomalu žvýkala. Vypadala unaveně.
„Co vy tady v Torchwoodu vlastně děláte?“ Něco jsem už věděla od Davida, ale teď, když jsem byla přímo u zdroje, škoda toho nevyužít. Je-li tento Torchwood identický s tím v Davidově světě, pak bylo logické, že Doktor hledá první indicie právě tady.
Zamyšleně se na mě podívala, jakoby zvažovala, co může prozradit a co ne. „No, víš, to je složité…“
Vtom se otevřely dveře a vešel zvláštní týpek.
Bledá kůže, napjatá přes lícní kosti, kontrastovala s uhrančivýma očima, hranatá čelist zvýrazňovala pohrdlivý tvar úst. I na dálku z něj byla cítit arogance a ještě cosi – zvláštní a těžko definovatelné. Tebe bych teda nechtěla potkat v noci na opuštěném místě, pomyslela jsem si.

„Ahoj Owene, co tu děláš? Nemůžeš spát?“ Toshiko se rozzářila jako sluníčko. No to mě podrž, ona ho snad miluje nebo co…
„Kdy ti konečně dojde, že mrtví spát nepotřebujou?“ odsekl. „Ani jíst, chlastat, nebo…“ sjel po mě očima, „souložit. Bohužel…“ zamumlal a prošel kolem nás do vzdáleného kouta haly, kde kromě lednice a stolu s mikroskopy stálo pojízdné lehátko. A ne prázdné, jak dával tušit obrys těla pod prostěradlem.
„Omlouvám se,“ řekla Toshiko. „Owen Harper, náš lékař. Je občas poněkud…nezdvořilý. Tedy byl…vlastně pořád je. Nemůže si zvyknout na to, že je mrtvý. No, popravdě, já taky ne.“ Mrtvý? Dělají si ze mě srandu?
„Na mrtvolu mi přijde docela akční. Co se mu stalo?“
„Kulka do srdce. Ale Jack ho oživil. Mělo to být jen na chvíli, jenže Owen se jakoby nějak zasekl mezi životem a smrtí. Nedýchá, nemá puls, ani tělesné teplo. Přesto chodí, mluví, myslí…nevíme jak, ani proč se to děje…“
Pane jo, tohle je fakt na palici!
„A tamten?“ ukázala jsem na lehátko.
„Ten je mrtvý doopravdy. O anatomii čtverzubců toho zatím moc nevíme, takže se ho Owen chystá pitvat.“
„Čtverzubec? Mimozemšťan, předpokládám…“ Přikývla.
No, jasně, mrtvý doktor bude pitvat mrtvého emzáka, normální šichta v Torchwoodu… Najednou mě přešla chuť na jídlo. Doktore, kde, sakra, vězíš?

V té chvíli se ozvala série krátkých, pronikavých tónů. Toshiko vyskočila. „Promiň, musím se vrátit k práci.“ Usedla na své místo a přes rameno prohodila: „Monitorujeme aktivitu trhliny. Od včerejška kolísá, a za poslední hodinu se prudce zvýšila a teď…oh, tohle musí vidět Jack,“ vykřikla.
„Co se děje, Tosh?“
Jack se vynořil zpoza rohu. Doktor mu šel v patách a tvářil se dost sklesle.
„Trhlina je neobyčejně aktivní, vypadá to, že bychom mohli mít mimozemskou návštěvu. Tak jsem přepnula na kamery v ulicích - a podívej!“
Zvědavost mě zvedla ze židle. Na třech desítkách souběžných záběrů bylo totéž – prázdné cardiffské ulice se začínaly zaplňovat. A nebyl to hezký pohled. Jeden za druhým se odsunovaly poklopy na kanálech a z nich se vynořovala stvoření podobná lidem – nebýt té děsivé hlavy, která zjevně patřila nějakému predátorovi. Doktor trochu ožil.
„Zajímavé, co to je?“
„Říkáme jim nosatci. Kdysi sem prošli trhlinou a teď žijí ve stokách pod městem. Občas se některý dostane na povrch a my se ho snažíme odchytit dřív, než stihne někoho zabít. Je to snad jediný instinkt, který mají – zabíjet. Neumí mluvit, jen vydávají skřeky, máme ale podezření, že spolu komunikují telepaticky. Ale ještě nikdy jich nebylo venku tolik najednou! Co se to děje?“

Dívala jsem se, jak ti tvorové vylézají a dávají na útěk. Nešlo však o panický úprk. Bylo to sice rychlé, přesto jakoby organizované, všichni se řítili stejným směrem.
„Chovají se stejně jako lidský dav,“ řekla jsem. „Myslím, že možnosti jsou jen dvě – buď před něčím utíkají…anebo za něčím společně běží…“
Jack na mě pohlédl. „Zajímavý postřeh. A protože mě nenapadá, čeho by se asi tak krvežíznivý nosatec mohl bát…“
„Bé je správně.“
„Hej, počkat!“vykřikl najednou Doktor. „Můžeš to zvětšit?“
Toshiko přikývla a několikrát klikla na jedno z mnoha políček. Kamera zabírala TARDIS, kolem které se shlukovali nosatci jak smečka psů. Ti nejodvážnější začínali dorážet na dveře.
„Takže sem mají namířeno! Musím okamžitě nahoru!“
„To nejde, je jich moc, roztrhají tě na kusy!“
„Poslouchej, Jacku. Dostali jsme se do Cardiffu na poslední chvíli, Aby mohla TARDIS vůbec přistát, musela vypnout všecko kromě motorů. I ochranné pole. Přemýšlej, co se bude dít, jestli se nosatci dostanou dovnitř! Protože mám pocit, že přesně o tohle jim jde.“
„A teď zas poslouchej ty mě! Nemůžeme na ně použít omamný plyn, protože na volném prostranství nemá žádnou účinnost. Kulky nosatce jen trochu zpomalí, ale rozhodně nezastaví, a i tak je nás málo, abychom dokázali zasáhnout jednoho každého. Nějaký další návrh?“
„Použiju sonický šroubovák. Nastavím ho tak, aby na půl minuty paralyzoval všecko v okruhu padesáti metrů, to by mělo stačit.“ Doktor sáhl do náprsní kapsy…a pak se začal horečně šacovat. „Ale ne! Musel zůstat v TARDIS!“

Mezitím se k nám přiloudal i Owen Harper. Tvářil se lhostejně, ale jeho přimhouřené oči měly k nezájmu daleko.

Bylo snadné si představit, jak mozek za nimi jede na plné obrátky, analyzuje, vyhodnocuje…A bez kyslíku. Nemožné? Kéž by. Když cestujete s Doktorem, naučíte se tímhle slovem šetřit.
„Zbývá tedy jediná možnost. Owene…“
„No jistě, když jde do tuhýho, jsem vám dobrej. A přitom to není ani čtyřiadvacet hodin, cos mě chtěl postavit mimo službu, Jacku!“
„Zabili tě! Mám svoje předpisy, to přece víš!“
„Vidíš – a já už nemám žádný. Tak si říkám, že pokud jde o předpisy, je určitě lepší bejt mrtvej než nesmrtelnej.“
„Ale stejně jsi tu pořád s námi, nebo ne? I když neoficiálně…“ podotkla Toshiko. „Owene, prosím…“
„Jsi fakt únavná, Tosh, s tím svým škemráním.“
Mrtvý muž mi pohlédl vyzývavě do očí. Zamrazilo mě, ale zrak jsem neodvrátila. „Čekáš, až poprosím já?“ řekla jsem tiše.
Ušklíbl se. „Nemyslím, že bych se dočkal.“ Zacvakl si na ucho komunikátor a obrátil se na Doktora. „ Tak pojďte, ať už jste kdokoliv. Zachráníme tu vaši boudu, než z ní nadělají třísky.“
„Jack nás nestihl představit. Já jsem Doktor.“
Owen napřaženou ruku ignoroval. „To já taky,“zavrčel. „Respektive před dvěma dny jsem byl určitě. Teď je ze mě Král nosatců.“

Teprve když je oba výtah unášel nahoru, odvážila jsem se zeptat: „To byl i zaživa takový?“
„Někdy i horší,“ odpověděla Toshiko a zatvářila se omluvně. Nebylo těžké domyslet si, kdo býval terčem Owenovy jízlivosti nejčastěji.
„Ale tehdy i teď pro Torchwood neocenitelný,“dodal Jack, a já tomu, kdoví proč, věřila.
„Ale co myslel tím Králem nosatců?“
„Podívej se sama.“

Owen s Doktorem už byli venku, mířili k TARDIS a dav se před nimi rozestupoval jako Jordán před Židy. Nosatci nejenže uhýbali z cesty, ale zároveň poklekali a skláněli hlavu. Ať už přišli odkudkoliv, bylo to gesto evidentně platné a srozumitelné i mimo planetu Zemi.
„Oni mu vzdávají úctu!“ řekla jsem užasle. „Ale proč? Pokud jdou jinak lidem po krku, proč teď ne?“
„Je to prosté, živí mrtví budí hrůzu bez rozdílu u všech bytostí – ať už jsou inteligentní nebo primitivní. Ale zatímco my hned střílíme a teprve pak se (někdy) ptáme, oni se bez ptaní podrobují tomu, čemu nerozumí, co je přesahuje. Přišli jsme na to náhodou…“ do Jackových slov zazvonil mobil. Mrkl na display: „Policejní stanice. A problémy jsou tady…ahoj Andy, ano, víme o tom, už to řešíme…ne, to v žádném případě… pokud to jen trochu půjde, držte se od nich dál, … a nestřílejte, nemá to smysl…jo, vím určitě, co říkám…“

Sledovala jsem, jak Doktor odemyká, zatímco Owen se pohupuje na patách a zvědavě obhlíží modrou budku, když vtom Toshiko vykřikla: „Owene, pozor!“
Nosatci za jeho zády vstávali a formovali se k útoku, ale jakmile se obrátil a zpražil je pohledem, znovu padli na kolena. Zároveň se vztyčili ti, se kterým ztratil oční kontakt. Ale to už byl Doktor už uvnitř - a TARDIS začínala mizet.
„On odlétá?“
„To je nejrozumnější, co může v danou chvíli udělat,“ řekl Jack. „Owene, vrať se zpátky, ale pozor, ať nad nimi neztratíš kontrolu. Pořád se na ně dívej!“
„To bych musel mít oči i na zádech!“zněla nevrlá odpověď.
„Však ty si poradíš,“ zasmál se Jack.

Owen couval a točil se přitom jako korouhvička ve větru, ale nosatci o něj úplně ztratili zájem. Vrhli se na místo, kde předtím stála TARDIS, chvíli do sebe zmateně naráželi a pak se začali rozcházet. Toshiko hbitě projížděla jednu kameru po druhé. Všude stejný obrázek - nosatci se stahovali zpátky ke kanálům. Ale ne do nich. Postávali u zejících otvorů, s hlavami mírně nakloněnými, jakoby něčemu naslouchali.
„Co to, sakra, dělají?“
„Není to jasné?“ řekla jsem. „Čekají, až někde uslyší TARDIS přistávat, a zaútočí znovu. Oni to nevzdávají. Měls pravdu, Jacku, zburcovali jsme půlku Cardiffu. Bohužel přesně tu, která z nějakého důvodu jde po Doktorovi a jeho lodi.“
„To je ten doktor, o kterém ses občas zmínil?“zeptala se Toshiko. Jack přikývl. „Pak mu musíme pomoci.“
„Jistě. Ale jak?“

„Těžko.“ Na jednom z monitorů se objevila Doktorova tvář. Obraz byl tmavý, zrnitý a chvílemi se ztrácel, ale jeho hlas jsme slyšeli jasně. „Něco se pokazilo, Jacku, a já netuším, co a proč. TARDIS získala zatím jen minimum trhlinové energie, pořád čerpá, ale současně ji hned ztrácí. Jako když nabíráš vodu cedníkem. Nemůže se přesunout v čase, jen v prostoru, a to ještě ne moc daleko. Nevím ani, jak dlouho vydrží spojení…“
„Tosh, zaměř ho, rychle!“
„Mám to! Pemberton Road, areál čističky odpadních vod…tady, podívej!“
Objektiv kamery zachytil modrou budku uprostřed prázdné travnaté plochy. Ale prázdná byla jen zdánlivě. Protože když Toshiko zabrala širší okolí, bylo zřetelně vidět, jak se k TARDIS sbíhají nosatci.
„Vypnula všecko, co šlo, zrušila všechny místnosti,“ pokračoval Doktor, „kvůli mé přítomnosti jede sice systém podpory životních funkcí, ale sotva na deset procent. Teplota prudce klesá… stejně jako obsah kyslíku. Mám tak čtyři, pět minut. Jestli do té doby nenajdu příčinu té energetické nerovnováhy, budu muset ven…“
„To nesmíš! TARDIS právě obkličují nosatci a my se k tobě nedostaneme dřív než za deset minut…“
„Spíš za třináct,“ podotkl Owen, který už byl zpět a spolu s námi pozorně sledoval dění na obrazovce. „Venku si je tak dlouho od těla neudrží. Nemůže prostě přistát tady? Do Torchwoodu nosatci neprojdou.“
„Málo energie,“ řekl Doktor…a vzápětí vypadl obraz.