„Co tohle?“ Toshiko vyťukala nějaká čísla. „Je to kousek odsud, prázdná hala, ne moc velká. Uzavřený prostor, v případě potřeby můžeme použít plyn.“
„Výborný nápad! Doktore, jsi tam?“
„Jsem, ale nevím, jak dlouho ještě…“
„Dobře. Musíš se znova přesunout, doufejme, že naposled. Vyzvedneme tě. Posíláme souřadnice…. zvládneš to?“
„Pokusím se.“
„Fajn. Owene, dvě bomby do auta, Tosh zbraně! Výjezd za minutu! “ Jack vytáhl mobil. „Ianto, potřebuju tě na Hammer Street, hned! A zůstaň v autě, ulice jsou plné nosatců! Sáro, jdeme!“
„Umíš střílet?“ zeptal se mě, když jsme se řítili k černému SUV.
„Jo.“
„Vážně?“
„Říkám, že jo. Opravdu.“ Nebyl čas vysvětlovat, že mě to jako školačku naučil táta. A přiznat se, že jsem v životě na nic živého nevystřelila, to už teprve ne.
„Tahle je pro tebe,“ vtiskl mi do ruky zbraň. „A nezapomeň napřed odjistit,“ mrkl na mě. Zpod masky přísného vojenského velitele na okamžik vykoukl ten sympaťák, co se před hodinou se mnou pokoušel flirtovat.

„Rozkaz!“ oplatila jsem mu mrknutí, ale žaludek se mi sevřel panikou.

Owen kličkoval mezi nosatci, kteří se řítili stejným směrem jako my, a tlumeně sakroval. Auto sebou házelo, jak řezal v plné rychlosti odbočky a chvílemi vjížděl na chodník, aby se vyhnul běžícím emzákům. A pak – těsně před cílem – se už nebylo kam vyhnout. Udělali řetěz přes celou ulici, upřeně na nás zírali a v pootevřených tlamách se jim leskly tesáky.

Owen dupl na brzdy a rozepnul si pás. „Vem to za mě, Jacku, já dojdu po svých!“ a vyskočil ven.
Zatímco se Jack soukal za volant, vydal se Owen volným krokem vstříc nosatcům. Jenže kouzlo už pominulo. Nerozestoupili se, ani nepoklekali, stáli nehybně a s každým metrem, kterým byl blíž, sílilo jejich vrčení.
Bylo evidentní, že posvátnou hrůzu v jejich mozcích vytěsnil nějaký silný imperativ.
„Nefunguje to!“ křikl Owen.
„To vidím,“ odpověděl Jack a nastartoval. „Vrať se, rychle, čas běží!“
„Co chceš dělat?“ zeptala se Toshiko.
„Není to jasné? Objíždět je nebudu, beztak není kudy, a oni to vědí.“
Owen se vyhoupl na sedadlo spolujezdce. „To bude o hubu,“ poznamenal.
„Na to kašlu. Doktora v tom nenechám. Držte se!“

Pár metrů zacouval, pak na to šlápl a proměnil auto v beranidlo. Nikdy nezapomenu na dravčí hlavy těsně před kapotou, ani na zvuk, který následoval, když dvě těla narazila do předního skla a pak proletěla dozadu za vůz, každé na jinou stranu. Jack pustil stěrače, aby smázl pavučinu fialových cákanců, která mu zakryla výhled. Owen mrkl do zpětného zrcátka. „Zatím dobrý, nejdou za náma.“
„Nedělej si iluze, oni to tak nenechají. Jaký máme čas?“
„Sedm minut od posledního kontaktu s Doktorem.“
„Zatraceně!“

 

Jack přidal plyn. Ulice před námi byla prázdná. Minuli jsme stojící tmavý sporťák, který dvakrát zablikal, a rozjel se za námi. „To je Ianto,“ řekla Toshiko a podala mi nějaký spray. „Až vystoupíme, drž se za mnou. Kdyby na tebe přece jen nosatec zaútočil, vystřílej do něj klidně půl zásobníku. Nezabiješ ho, ale hodně zpomalíš. Pak mu tohle stříkni do tváře.“
„Jasně.“ Jestli do té doby neomdlím strachem…
Prosvištěli jsme něčím, co kdysi bylo nejspíš bránou, ale teď vypadalo jako obrovská díra v plotě, a zastavili před jedním z mnoha plechových hangárů rozesetých po areálu. Zdál se opuštěný, ale pootevřená vrata vybízela k ostražitosti. „Buďte opatrní. Možná jsou už vevnitř.“
Připojil se k nám i Ianto. Jack nás představil a pak ho dvěma větami zpravil o situaci. Torchwoodský tým byl sehraný jako hodinky. Snažila jsem se nepřekážet a jen se modlila, aby na mě někde ze zálohy nevybafl nosatec. Zbraň mi v ruce těžkla každou vteřinou víc a víc. Všude však panoval až nepřirozený klid. Přesto jsem měla nepříjemný pocit, že o nás ta stvoření dobře vědí. Už začalo svítat, ale vnitřek hangáru byl temný. Světla čtyř baterek prořízla šero a vyloupla ze stínů modrou budku. Po Doktorovi ani stopa.
„Jestli zůstal vevnitř, může už být v bezvědomí.,“
„On něco vydrží, bez obav. Napřed zajistěte prostor.“

Když se Jack ubezpečil, že tu jsme sami a nic prozatím nehrozí, obrátil svou pozornost k TARDIS.
„Máš od ní klíč, Sáro?“
„Tady.“
„Fajn. Odemkni a rychle ustup. Teď!“ Jack rozrazil dveře a namířil dovnitř současně pistoli i baterku. Jestliže v hangáru bylo pouhé šero, pak v TARDIS vládla koncentrovaná temnota a ve vteřině pohltila paprsek světla jako černá díra. Současně se ven vyvalil neskutečný chlad, který srážel dech před našimi ústy v ledové krystalky a propaloval se do plic jako tekutý oheň.
„Tohle nikdo nemůže přežít,“ šeptla Toshiko.
„Uvidíme.“  Jack zastrčil pistoli do pouzdra. „Všechny svítilny sem! Jdu dovnitř.“ V každé ruce dvě baterky, vstoupil do TARDIS a tma se za ním zavřela jako voda. Trvalo to možná minutu, než se vypotácel ven. Stihl za sebou ještě zabouchnout, než spadl na zem. Prásklo to, jako když se zlomí rampouch.

„Není tam,“ vydechl a pak jeho oči v ledové masce, kterou měl namísto tváře, znehybněly a vytratilo se z nich světlo.
Stála jsem ochromená šokem, neschopná slova. Z očí mi vyhrkly slzy. Poklekla jsem a snažila se na krční tepně nahmátnout puls, ale stejně tak jsem mohla hledat tep ledového balvanu. Ach, TARDIS, cos mu to jen udělala?
Jack byl mrtvý.

Toshiko mi položila ruku na rameno.  „Jen klid, to je v pořádku.“
V pořádku??? Co je v pořádku na tom, že tu šéf Torchwoodu leží umrzlý?  Pomátla se?  Pomátli se snad všichni? To jsem tu fakt jediná, koho se Jackova smrt dotkla??
Ostatní se tvářili jakoby nic. Owen nevzrušeně sebral zakutálenou baterku a začal bedlivě studovat cedulky na dveřích modré budky. A pohvizdoval si u toho!
Ianto si klekl, položil si Jackovu hlavu do klína a jemně se probíral jeho vlasy, které zmrzle chřestily.  Současně ale pozorně sledoval vrata hangáru.
Toshiko vytáhla mobil a soustředěně na něm cosi vyťukávala. Pak zvedla oči. „Promiň, nedošlo mi, že to možná ještě nevíš. Jack bude v pořádku, nemůže umřít.“
„Proč mě to nepřekvapuje?“ řekla jsem ironicky. „Vy jste jak rodina Addamsova, ne, ještě horší – jeden mrtvej, druhej nesmrtelnej…“

Bože můj, ale přesně tak to přece říkal Owen…!
 A byl to právě Owen, kdo mě vysvobodil z rozpaků.
„Maskovat kosmickou loď jako britskou policejní budku je dost dobrej nápad. Ale nedotaženej. Nebo mi někdo může vysvětlit, proč má na dveřích psanou ceduli psanou VELŠSKY?“
„Aby splynula s prostředím?“ prohodil Ianto. „Koneckonců, jsme v Cardiffu, ne?“
„A proč je ta cedule umístěna těsně nad zemí? Aby měli jezevčíci co číst?“
„Ukaž, kde... aha… FFORDD ALLEN,“ louskala jsem nápis plný zdvojených souhlásek.
„Takhle se to nevyslovuje, ale to je fuk. Znamená to Cesta ven. A mimochodem, je to kus tabule z nádraží, vidíš ty ostré olámané hrany?“
„Cesta ven? Co je to za blbost?“
„To já nevím, tys tou budkou přiletěla.“
„Když jsem já tou budkou přiletěla, žádná taková cedule na ní nebyla. Na to dám krk.“
„Ale byla tam, když Doktor odlítal pryč,“ opáčil Owen. „ Krk za to sice nedám, protože jsem si ji neprohlídl pořádně, ale takhle divně upevněná mě stejně praštila do oka. Takže – pokud ji tam nedal sám Doktor, kdo teda? A proč? A jak? Protože tu není ani stopy po šroubech.“
„Kdo? Nosatci. Proč? Aby odebírala lodi už načerpanou energii a znemožnila Doktorovi odletět. Jak? Drží ji na dveřích nějaké magnetické pole. Rychlé, chytré a nenápadné. A symbolické… Cesta ven… Na to by ovšem nosatci sami nepřišli. Takže hledáme někoho, kdo potřebuje vypadnout z téhle planety a zatím neměl jak. Teď si ale odchytil kosmickou loď a bohužel asi i jejího majitele,“ řekla Toshiko, aniž přerušila ťukání do klávesnice.
„Že by ses už něčemu přiučila?“ podivil se Owen. Tosh se usmála a já pochopila, že ta ironie byla vlastně dobře kamuflovaná pochvala.

V té chvíli se ozvalo hlasité zalapání po dechu a krátký výkřik. Otočila jsem se – a strnula. Ona to sice říkala, ale byl rozdíl jen slyšet anebo na vlastní oči vidět, jak si Jack sedá a omámeně se rozhlíží.
„Vítej zpátky,“ řekl Owen, který se stále snažil odtrhnout velšskou cedulku z TARDIS. „Jaká je smrt umrznutím?“
„O dost příjemnější, než ty ostatní,“odpověděl Jack a s Iantoovou pomocí se postavil na nohy. „Skoro nic necítíš.“
„Našli jsme zařízení, co žere tu energii. Ale bez pořádného vybavení to nesundáme.“
„Možná by stačilo tohle,“ Jack zalovil v kapse pláště a vytáhl Doktorův sonický šroubovák. „Ležel hned za dveřmi, musel ho upustit, když šel ven. Nebo když ho ven táhli. Umíš s tím zacházet?“obrátil se ke mně.
„Ani náhodou, Doktor ho nedával z ruky. Možná David by uměl, jenže...“
 „…Kdo je David?“
„Doktor mu říkal Ten druhý. Zapomeň na to, není k dosažení, zůstal v paralelním světě…“
„Ukaž,“řekla Toshiko, „já se na to mrknu.“ Vzala si sonik a zároveň podala Jackovi svůj mobil. „Plán cardiffské kanalizace. Budeme ho potřebovat, jestli tam nosatci Doktora zavlekli.“
„Možná to nebyli nosatci.“
„Byli, věř mi, ještě je tu cítím.“
„Co tím myslíš, že je cítíš?“
„No,“ Toshiko vypadala rozpačitě, „určitě nejsem jediná, kdo si všiml, že nosatci vydávají pach. Trochu jako syrová zamřelá ryba. Alespoň ti v našich celách jsou přesně takhle cítit. A tady ve vzduchu se pořád slabá stopa toho odéru vznáší.“
„Jseš si jistá? Já necítím nic,“ řekl Jack.
Tosh pokrčila rameny. „Asi ti ještě nerozmrzly čichové buňky,“ a obrátila svou pozornost k sonickému šroubováku. „Nádherná věcička…“ Něco zmáčkla a modře se zablesklo. „Aha, tak tohle ne…a co třeba tady…“ a namířila na Iantoa. Ten uskočil, ale pozdě. Sonik třikrát pípnul a Toshiko se zasmála. „Měl bys omezit slaninu, Ianto, na svůj věk máš fakt vysoký cholesterol…“
„Budeš si s tím hrát ještě dlouho?“ zavrčel Owen.
„Netuším, tohle je totiž o dost složitější než tvůj skalpel nebo stetoskop,“ oplatila mu stejným tónem.
„Fajn,“ řekl Jack, „ takže Owen tu zůstane s děvčaty a Ianto a já zatím budeme hledat, kudy nosatci s Doktorem zmizeli.“
„Zkus jižní stěnu. Asi pět metrů od ní je kanálová vpusť, co má mříž položenou trochu šejdrem. Jestli šli tudy a měli naspěch… Všimla jsem si toho, když jsme sem přijeli. Ale můžu se plést, byla ještě docela tma.“
„Dík. Jdeme na to.“

„Oh, naše bystrozraká Toshiko!“ rozhodil Owen teatrálně rukama. „Je vůbec něco, co můžu dělat já, abych tu nebyl jen do počtu?“
„Jo. Můžeš mi podat tu ceduli.“ Tosh namířila sonik na tabulku a ta s tichým lupnutím odpadla.
„Užasné!“
„Nech si to, Owene. Úžasná je tahle technologie.Remisní transportní okruh,“ přejela bříšky prstů po rubové straně cedule, poseté desítkami nenápadných hrbolků. „ Dokáže vycucnout energii prakticky z čehokoliv a odeslat ji na určené místo. Tenhle ji nejspíš vrací zpátky do trhliny. Anebo taky ne…a v tom případě náš neznámý už asi ví, že jsme jeho fintu prokoukli.
„Znamená to, že TARDIS může znova čerpat trhlinovou energii?“
„Určitě. Nepotrvá dlouho a bude zase schopná letu. Což znamená, že bychom měli co nejrychleji najít Doktora.“
„Mělas pravdu, Tosh! Šli tamtudy. Doktor si roztrhl plášť o takový ostrý výstupek. Tohle se na něm zachytilo,“ mával Ianto útržkem látky, který mohl pocházet z Doktorova kabátu. A taky nemusel, ale byla to jediná indicie, kterou jsme měli.

Když jsem se při svém prvním výletu s Doktorem brodila splašky na středověké ulici, dala bych nevím co za fungující kanalizaci. Teď když jsem se čvachtala tou kanalizací, dala bych nevím co za to, kdybych do ní lézt nemusela. Přeháním. Nemusela jsem. Jack mě chtěl poslat zpátky na základnu spolu s Iantoem, ale přemluvila jsem ho. Po dvaceti minutách balancování na mokrém slizkém chodníčku jsem to už za tak skvělý nápad nepokládala. Ještě, že tu nebyli potkani. Když jsem to zmínila, Owen jen podotkl: „A čím myslíš, že se nosatci asi živí?“
Toshiko šla v čele. Na svůj nos už spoléhat nemohla, protože smrad ve stoce by dal krájet nožem, jak byl hutný, ale detektor bioforem nás vedl spolehlivě po trase, kterou před námi prošli nosatci. Až do místa, kde stopa zničehonic končila. Stáli jsme uprostřed rovné chodby bez odboček a rozdvojení – a přesto jakoby se nosatci propadli do země.
„Možná skočili do tohohle,“ ukázala jsem na kalný proud, který nám skoro omýval kotníky, „ a dál se brodili nebo možná plavali. Kdoví, jak hluboké to je.“
„To nedává smysl. Proč to neudělali hned, proč až po stovkách metrů? Hej, posviťte sem!“ Zář z našich baterek klouzala po stěně, u níž jsme stáli. Cihlové zdivo přerušoval kovový plát. Byly to dveře. Neměly kliku, jen drobnou klíčovou dírku. „Tudy zmizeli.“
„Je to na tobě, Tosh,“ podal jí Jack sonický šroubovák. „Doktor si tímhle vždycky otvíral.“

Trvalo jí sotva pět vteřin, než přišla na správné nastavení a zámek povolil. „Skvěle! A ještě potřebuju aktivovat tohle,“ odhrnul rukáv a já ke svému úžasu uviděla něco, co se zatraceně podobalo manipulátoru časového víru. Ty staré oči, pak zázračné zmrtvýchvstání a teď tohle… Jacku Harknessi, kdo ty, k čertu, vlastně jsi?
„Co to je?“ zeptala se Toshiko.
„Jen taková věcička, docela šikovná…“ bylo jasné, že Jack se nemíní svěřovat.
„Když jsem já naposled slyšela termín šikovná věcička, zbývalo jen pár minut do chvíle, kdy ta věcička proměnila daleckou bojovou loď na šrot,“podotkla jsem. Tosh ucukla a Jack na mě vrhl zvláštní pohled. „Bez obav, nejsem sebevrah.“
„V tvým případě je sebevrah jenom prázdnej pojem,“ uchechtl se Owen. Píplo to a display manipulátoru se rozsvítil.
„Díky. To nám může leccos usnadnit.“
„Poslyš,“ zatahala jsem Jacka za rukáv,„ nemáš náhodou dvě srdce, že ne?“
„Náhodou ne. Mám jen jedno, zato nerozbitné. Ovšem kdybys chtěla, můžu ti ho s radostí věnovat.“
„Děkuji, ale myslím, že nechci.“
„Chytrá holka,“ řekl Owen. „Tak konec flirtování, kapitáne Harknessi, měli bychom se pohnout dál.“
„Jasně, jdu první, ty nás budeš jistit zezadu.“
Chodbička, do které jsme vstoupili, byla sotva širší než myší díra. Pach zamřelých ryb si nezadal se smradem v hlavní stoce. „Prošli tudy před chvílí,“ šeptla Tosch. Šourali jsme se s hlavami skloněnými a lokty drhli o stěny. Když chodba asi po padesáti metrech vyústila do rozlehlého prostoru, vydechli jsme úlevou. Ale jen na okamžik - než se na nás vrhli.

Neměli jsme šanci.