Jestli něco v životě zcela určitě nebylo mým toužebným přáním, tak zemřít v cardiffském podzemí. Vlastně v jakémkoliv podzemí. Jenže teď byla smrt ode mě vzdálena přesně na délku špičáků mimozemského tvora zvaného nosatec, a strach z ní mě dokonale ochromil. Útočník mi vyrazil zbraň, zkroutil obě ruce za zády, až jsem vykřikla, a přitiskl otevřenou tlamu na zátylek. Ani na vteřinu jsem nepochybovala o tom, že by mi bez většího úsilí dokázal překousnout páteř. Ostatní na tom byli stejně, jen na Jackovi viseli rovnou tři, protože se nepřestával zmítat.
Vlekli nás pryč, chodbou ne o moc širší než ta předchozí, a mně se znenadání kupodivu ulevilo. Kdyby nás chtěli zabít, mohli rovnou. Takhle ještě zbývala naděje.

Cesta naštěstí netrvala dlouho. Prošli jsme několik křižovatek, takže jsem úplně ztratila orientaci, a najednou jsme stáli na prahu velké síně, zaplněné snad pěti desítkami nosatců. Vnitřek osvětlovalo několik čadících loučí. A pak jsem kdesi vepředu zaslechla Doktora. Na to, v jak bezvýchodné situaci jsme se všichni včetně něj nacházeli, byl tón jeho řeči možná až příliš sebejistý.
„A kdo jsi ty? Identifikuj se! A mluv se mnou! Ne telepaticky, ale ústy!“
„Proč bych měl?“ Ten, kdo mu odpovídal, zněl mladě, skoro dětsky. Šéfuje snad nosatcům teenager?
„Protože je to tady na Zemi zvykem!“
„Komunikovat nahlas, jak nudné, nepohodlné a primitivní. Jako celá tahle planeta. Ale ať je po tvém. Jsem Velký Maghreb, generalissimus Claredonského impéria. Padni na kolena a vzdej mi úctu!“
„Rád bych ti vyhověl, ale nemáš tu zrovna uklizeno. Krom toho se mi příčí vést rozhovor vkleče. Takže odpověď zní - ne.“
„My nevedeme rozhovor! Jsi mým zajatcem!“
„Pokud vím, není Claredonské impérium ve válce se Zemí, a tudíž je podle paragrafu 2015 odstavec YZ Stínového prohlášení braní zajatců, jejich mučení nebo zabíjení bez vyhlášení válečného stavu považováno za agresi a trestáno podle Mezigalaktické smlouvy Ome…“
„Skvělá řeč!“ přerušil generalissimus Doktorova slova potleskem, „má jen drobnou vadu – ty nejsi pozemšťan, Pane času, a tvé rodné planetě válku vypovědět nemohu, jelikož už neexistuje.“
„Ale já nemluvím o sobě! Mluvím o tom chlapci, jehož tělo sis vzal, a o všech lidech před ním, které potkal stejný osud! Kolik jich bylo? Deset? Sto? Dvě stě? Jak dlouho se už tady schováváte a kradete lidi?“ To už Doktor křičel a na jeho vzrůstající hněv odpovídali nosatci výhružným vrčením.
„Koleduje si o problém,“ šeptl Jack.
„Padesát let,“ odpověděl kupodivu klidně Velký Maghreb. „tehdy se uprostřed bitvy o planinu Isfaháj otevřela trhlina a já se s celým oddílem propadl sem. Ti, co přežili, zmutovali. Moje fyzické tělo utrpělo vážná poškození, bazální nukleon se však podařilo zachránit. Nemohl ale existovat izolovaně, a tak mu mí věrní našli lidské tělo. Sice primitivní, ale po nějaký čas mi poskytlo dostatečné životní prostředí. Bohužel tihle pozemšťani nic nevydrží. V poslední době spotřebuji dva až tři za měsíc, vidíš, i tenhle se už začíná rozkládat. Ale teď se všechno změní. Nemůžeme projít trhlinou zpět, ale ve tvém těle a tvé lodi se vrátím i s vojáky, abychom vítězně dovršili nejen bitvu, ale i celou válku. Všechny války.“
„Nerad ti beru iluze, ale tohle nevyjde. Tělo Pána času není žádný inkubátor, ani kabát, do kterého bys oblékl svoje agresivní ego.“
„Podle toho, co se o tobě vypráví, Doktore, by se mé ego mohlo cítit vedle tvého skoro méněcenně. Takže tvou osobnost vymažu. Poskytnu ti zvláštní laskavost - nebude to bolet. Na kolena s ním! A držte ho pevně!“

„Vezmi si mě!“zaburácel znenadání sálem Jackův hlas a všichni se jako na povel ohlédli.
„Jak se opovažuješ?“ křikl Velký Maghreb. „Přiveďte ho sem, přiveďte všechny!“
Nosatci vytvořili uličkou, kterou nás naši přemožitelé dostrkali až k jakémusi pódiu.
Tam seděl v křesle patnáctiletý puberťák a vztekle si nás prohlížel. „Přistup blíž!“ Mávl rukou, z níž se v cárech odlupovala kůže, a nosatci Jacka pustili. Postavil se vedle klečícího Doktora, který k němu vzhlédl a nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Kdo jsi?“
„Kapitán Jack Harkness.“
„Harkness? To zní povědomě. Není to ten zběhlý časový agent, co se potuluje vesmírem, prodává bezcenné krámy a snaží se napálit každého, koho potká?“
„Tak to máš chybné informace, generalissime. Já vedu Torchwood a se svými lidmi chytám takové, jako jsi ty. Tvých vojáků máme plné cely.“
Shromážděný dav vztekle zařval.
„Zajímavé. Takže - co mi brání, abych tě teď dal předhodit jejich druhům?“
„Moje schopnosti. Dokážu řídit TARDIS, Doktorovu loď – a navíc jsem nesmrtelný. Nežiju jen déle než Pán času. Žiju navždy. Jsem pevný bod v čase. Co ti brání, abys vstoupil do mě a stal se jím také?“
„Nedůvěra ke slovu podvodníka.“
„Tak se přesvědč!“
„Nedělej to!“ Doktor se vyškubl svým strážcům, vzpřímil se a Jacka objal. „To nesmíš!“
V tom momentě jsem zahlédla, jak Jackova ruka na zlomek vteřiny vklouzla pod Doktorův rozepjatý plášť. Ale možná se mi to jen zdálo, protože je nosatci od sebe okamžitě odtrhli a Doktora srazili zpátky na zem.
„Přesvědčit se můžu jen jediným způsobem,“ řekl Velký Maghreb.
„Jistě,“kývl Jack. Pevně se rozkročil a dal ruce za záda. „Jen do toho.“

Zavřela jsem oči, ale uši jsem si zakrýt nemohla. To křupnutí a chlemtavé zvuky, jak dva nosatci trhali Jackovo hrdlo na cáry, jsem ještě dlouho slýchala ve snech. Tupé zadunění, když spadl na zem, bylo znamením, že poprava skončila.
Opatrně, jen úzkou škvírou mezi víčky, jsem se odvážila mrknout ven.
Doktor, sinavý ve tváři, klečel v tratolišti krve a oči měl potemnělé hněvem. Jackova hlava, úplně oddělená od těla, zírala prázdným pohledem do stropu. Udělalo se mi nevolno.
„A co teď?“ ušklíbl se puberťák.
„Teď počkáme,“ řekla pevným hlasem Toshiko. Rty měla sevřené a z očí jí šlehaly blesky, ale Velký Maghreb ji neuznal hodna pozornosti.
„Dávám mu přesně pět minut,“ prohlásil, pohodlně se opřel v křesle a začal si odtrhávat tlející maso z předloktí. „Pak se prostě budu muset spokojit s Pánem času a moji vojáci s vámi ostatními.“
Čas je mrcha. Někdy se dokáže táhnout jako cukrový sirup a jindy se smrskne do mrknutí oka. Jako teď. Bože, Jacku, dělej, prosím tě, pospěš si, šeptala jsem zoufale v duchu.
Ale nedělo se nic.

Nasládlý pach, který se přidal k rybímu odéru nosatců, mi zvedal žaludek a nohy mi zhadrovatěly. Dýchala jsem jen mělce a ze všech sil se snažila neomdlít. Poslední zbytky naděje mě pomalu opouštěly, když v tom se krev začala stahovat zpátky do Jackova těla. Mizela jako kouzlem z podlahy i Doktorova pláště. Vzápětí se hlava spojila s trupem, roztřepené okraje ran se srovnávaly do tenkých čar a ty se rozplývaly do ztracena a do neporušené kůže, která zvolna měnila odstín z bledé na růžovou. A pak – hlasité zalapání po dechu a krátký výkřik, to už jsem znala. Jack se posadil, ve tváři výraz člověka probuzeného z noční můry, pak nejistě vstal. A všichni nosatci v tu chvíli padli na kolena a sklonili hlavy tak hluboko, že bylo vidět jen jejich lysé zátylky.
Generalissimus Claredonského impéria se tvářil lhostejně, ale z toho, jak mu zazářily oči, bylo víc než jasné, že tuto nabídku přijme. Jen jsem nechápala, proč to Jack dělá. Jistě, chtěl uchránit Doktora, ale copak mu nedošlo, že až se Velký Maghreb zmocní jeho nesmrtelného těla, stejně nás všechny nechá zlikvidovat? A odletí v TARDIS, aby se stal největší hrozbou, jakou kdy vesmír poznal. Že zrovna on, Jack, pak povede vojáky při nekonečném dobývání, tomu se mi nechtělo věřit. V čem je teda háček?
„Dobrá, vezmu si tvé tělo. Nesmrtelnost se mi bude hodit. Poklekni a otevři ústa!“
„Rád, pane,“ řekl Jack. „Mám jen poslední přání. Vím, že necháš moje přátele popravit, a chtěl bych se s nimi rozloučit.“
„Rozloučit?“
„To je takový hloupý pozemský zvyk. Děláme to, když víme, že se už neuvidíme.“
„Ztráta času,“ zavrčel Velký Maghreb, „ale budiž.“
Tentokrát objal Jack Doktora, pak vzal do své široké náruče mě a Toshiko.„Děvčata, držte se Doktora. Dostane vás odsud,“zašeptal. Nakonec přistoupil k Owenovi a při objetí sklonil hlavu i k jeho uchu. „Singularitní skalpel,“sykl. „Až se to stane, chytni se mě.“
Poté se vyhoupl na pódium a na jeho okraji poklekl. „Jsem připraven.“
„Dobře.“
Generalissimus přistoupil k Jackovi, uchopil ho za ramena a přitiskl svá ústa na jeho.
A pak se stalo hodně věcí najednou.
Tělo uhrovitého výrostka se zhroutilo k zemi, Jack sebou škubl, ale to už Owen vyrazil kupředu a popadl ho za ruku, Jack bleskurychle udeřil do svého zápěstí – a byli oba pryč. Klečící nosatci jejich zmizení ani nezaznamenali.
Doktor vytrhl z kapsy sonický šroubovák, napřáhl ho a obkroužil modře svítícím koncem celou síň.
„Jdeme!“ křikl.
Prolétli jsme uličkou mezi nosatci, kteří začali mátožně zvedat. Doktor přirazil dveře a sonikem je zamkl.
„Máme trochu náskok, ale jen trochu. Neztrácejme čas!“

Před námi byla tma jako v hrobě, ale Tosh zapnula mobil a za jeho mihotavým světlem jsme vyrazili na zpáteční cestu. Proběhli jsme dvěma křižovatkami, zdálo se, že Doktor přesně ví, kde odbočit, avšak na té třetí se zarazil.
„Teď si nejsem jistý…“
„Nevadí,“ Toshiko zmáčkla tlačítko rychlé volby. „Spojíme se s Iantoem, on nás lokalizuje a pošle správným směrem.“
„Fajn. Přesto musíme být pořád ve střehu. V té síni jsem vytvořil retardační pole, které výrazně zpomaluje telepatická spojení, ale na nosatce, kteří jsou jinde, to asi účinkovat nebude.“
„Ianto, no tak dělej, vezmi to!“ Toshiko netrpělivě podupávala. „Bože můj, kde se fláká, měl nás celou dobu sledovat!“
Kdesi ve tmě za našimi zády něco zašramotilo.
„Nemůžeme čekat, riskneme to. Tudy!“ zavelel Doktor.
Po několika metrech světýlko mobilu na vteřinu ozářilo povědomý předmět, pak bliklo a zhaslo.
„Sakra, je vybitý!“
Ale to už jsem šátrala po zemi, dokud mi do dlaně nevklouzla baterka. Rozžala jsem ji.
„Jdeme správně. Rychle!“
A najednou jsme byli v prostoře, kde nás nosatci přepadli. Přejela jsem světlem po stěnách. Ústily sem celkem tři chodby. Která z nich ale vede ke dveřím do stoky?
„Tahle úzká,“ řekl Doktor. „Tu si pamatuju, otloukl jsem si v ní hlavu o strop.“
Za chvíli jsme už stáli ve vyzděném odpadním tunelu. „Zvládli jsme to,“ řekla s úlevou Toshiko.
Doktor za námi zamkl. „Tím si nejsem jistý.“ A jako potvrzení jeho slov se ze tmy ozvalo zavrčení. Namířila jsem tím směrem světlo baterky. Byli asi padesát metrů od nás a vypadali, že tentokrát žádné zajatce brát nebudou.
„Utíkejte!“

Říká se, že strach dává člověku křídla. No, rozhodně to není jen okřídlené rčení.
V následujících vteřinách jsem trhla nejen všecky své osobní sprinterské rekordy, ale nejspíš i ten světový. Toshiko se mnou držela krok, zatímco Doktor nám jistil záda. Úplně vyplivnutá jsem konečně zahlédla žebřík. Vyšplhat po něm mi přišlo jako nadlidský úkol, naštěstí adrenalin zafungoval na výbornou. Jen aby někdo nevrátil zpátky tu mříž!
Ale bohové stáli při nás. Svalila jsem se do trávy a svaly po celém těle se mi nekontrolovatelně roztřásly. Kdyby tu teď čekal nosatec, mohl si mě klidně dát k obědu. V dohledu však nebyl žádný. Vzápětí vedle mě dopadla Toshiko. Jen po Doktorovi ani památky.
Naklonila jsem se nad šachtu. Zespoda se ozýval jakýsi hluk. Snad ho nechytili! Pak by všechno to úsilí bylo k ničemu. Ale najednou jsem uslyšela hlasité oddechování a sotva stihla uhnout. Doktor vyletěl z kanálu jako špunt z flašky. „Tu mříž! Honem!“
Společným úsilím jsme zakryli vpust.
„Podařilo se mi je paralyzovat, ale vážně nevím, jak dlouho to vydrží. Musíme odsud. Támhle to černé SUV patří vám, ne?“
Toshiko přikývla.
„Rychlejší bude použít TARDIS,“ řekla jsem. „měli bychom se co nejdřív vrátit do Torchwoodu. Tam budeme před nosatci v bezpečí.“
„To nepůjde, TARDIS zkolabovala. Něco z ní vytáhlo úplně všechnu životní energii a její srdce začalo pohasínat. Když jsem ji opouštěl, umírala.“
Doktor stiskl rty a odvrátil se, abychom neviděly, jak se mu lesknou oči. „ Měl jsem s ní zůstat až do konce, ale já byl domýšlivě přesvědčen, že to ještě nějak můžu zvrátit. Jenže když jsem vyšel ven, už na mě čekali. Možná by bylo lepší, kdyby si Maghreb přece jen moje tělo vzal. Bez TARDIS by mu bylo stejně k ničemu. Jako teď mně.“
„V tom případě pro tebe mám dobrou zprávu. Toshiko se podařilo ten únik zastavit. Zatímco jsme se my motali tam dole, TARDIS znovu začala nabírat energii. Aspoň teda myslím…“
Doktor se na nás nevěřícně podíval – a pak se rozběhl jako o život k hangáru.
„Tak pojď, Tosh. Na auto kašli. Svezeme se v TARDIS. Já věřím, žes ji zachránila. Jseš skvělá. Nejlepší z celého Torchwoodu!“

Dveře TARDIS byly dokořán, zevnitř se linulo světlo a teplo. Doktor stál u konzole, dlaně položené na modravě zářícím válci uprostřed, a po tváři mu stékala slza. Toshiko v rozpacích sklopila oči k zemi, ale to už ji drtil v objetí.
„Děkuju! Za sebe i za TARDIS.“
„Nemáš zač,“ řekla Tosh, když ji konečně pustil. Pak se rozhlédla a oči se jí rozšířily. Beze slova vyšla ven, pak se vrátila a se svým typickým úsměvem podotkla: „Zajímavé. Vnitřek je v jiné dimenzi než vnějšek. Technologie Pánů času?“
„Přesně tak! Jsi chytrá, Toshiko!“
„Není chytrá, je geniální! Copak to nevidíš, Doktore? Byla by ideální společnicí na ty tvé toulky prostorem a časem.“
„Popravdě,“ Doktor se malinko zarazil a opatrně na mě pohlédl, „popravdě jsem něco takového chtěl navrhnout sám…“
„To nepadá v úvahu,“ přerušila ho rázně. „Moje místo je tady, v Cardiffu, v Torchwoodu, vedle Jacka …“
„...a Owena,“ doplnila jsem.
„Tak nějak. Nevykládej si to špatně, Doktore, ale já…“
„To je v pořádku, Tosh. Patřit někam… k někomu… nic na světě není důležitější. Tak jo, letíme do Torchwoodu. TARDIS sice nerada přistává pod zemí, ale věřím, že udělá výjimku. Jako už mockrát. Držte se, děvčata!“

Modrá budka se zhmotnila uprostřed známé haly. Zdálo se, že tu nikdo není, ale řev vycházející z části, používané jako pitevna, přitáhl naši pozornost k dvěma postavám, které se skláněly nad pojízdným lůžkem. Ten, kdo na něm byl přivázaný, ječel nepříčetným vztekem.
„Můj Bože, to je Jack!“ vykřikla Toshiko.
„To už není Jack.“ Owen se narovnal a pohlédl na nás přes rameno.„Nestůjte tam a pomozte ho přidržet, než se nám vyrve z těch řemenů!“
Ianto a Doktor popadli hlavu, já s Toshiko jsme zalehly zbytek těla. Owen přidržoval před širokým Jackovým čelem jakýsi přístroj. „Soustřeďte se! Nesmí se pohnout ani o milimetr, jasné?! Pozor! Jdeme na to!“ a stiskl tlačítko.
Zdánlivě se nestalo nic, pak ale z těla vyprchal všecek odpor, svaly ochably, oči ustrnuly na jednom bodě v prostoru a levý koutek úst se zbarvil pramínkem krve. „Tys ho zabil.“
„To doufám,“ řekl Owen, aniž spustil z nehybného Jacka ostražitý pohled.
Zničehonic se mi zatočila hlava.
Tosh mě zachytila dřív, než jsem se svezla na zem, a s Doktorovou pomocí mě usadila na pohovku. „Hlavu dolů, Sáro, co nejníž ke kolenům, a pomalu dýchej. Ianto, udělej, prosím, čaj, a hodně sladký. Dáš si taky, Doktore?“
„Ne, dík. Možná později.“ Sedl si ke mně a objal mě kolem ramen. „Jak je?“
„Jo, už líp.“

Tentokrát se Jack probral rychle.
„Tak fajn, lidi, jsem zpátky. Může mě někdo rozvázat?“
„Nespěchej tak. Nejdřív musím zjistit, jestli jsem zničil beze zbytku ten bazální nukleon. Nepředpokládám, že by ses chtěl o svůj mozek dělit s nějakým pozůstatkem Velkého Maghreba.“
„To bych opravdu nerad. Ale neříkals před dvěma dny, že diagnostický skener nefunguje?“
„No, nefunguje. Než vymyslím něco jiného, budu tě holt muset šoupnout do izolace. Přivázanýho.“
„Možná by stačilo tohle.“ Doktor vytáhl sonický šroubovák a kousek po kousku proskenoval Jackovu hlavu. „Nic tam nezbylo. Dobrá práce, Owene.“
„Dík. Pokud ovšem tohle udělátko ukazuje dobře…“
„Na to se spolehni,“ řekl Jack. „ Tak šup, ty řemeny pryč!“
Když seskočil z lehátka, Doktor ho popadl za ruku a odhrnul mu rukáv ze zápěstí. „Ještě maličkost. Tohleto zase vrátíme do původního stavu,“ a sáhl po soniku.
„Ne! Původní stav manipulátoru časového víru je právě toto – jeho aktivní mód, a ty to moc dobře víš!“
„Vím. Ale nemůžu tě nechat poletovat časem, jak se ti zamane.“
„Proč? Bojíš se konkurence? Neříkals, že manipulátor je proti TARDIS jako koloběžka proti sporťáku? Tak čemu by to mohlo vadit?“
„Ty to nechápeš, Jacku. Už ta tvá nesmrtelnost udělala z časového kontinua ementál, tak to ještě nezhoršuj. Možnost teleportace v přítomnosti zůstane zachována, slibuju.“
„Řekl jsem – ne. Jsi poslední Pán času, a tak máš možná pocit, že jsi taky jediný, kdo tu může rozhodovat. Ale to se pleteš. Tady je můj rajón, tady velím a rozhoduju já. Manipulátor je mým majetkem, a ty se ho ani nedotkneš, je to jasné?“
Stáli proti sobě jako dva kohouti. Napjatě jsem čekala, kdo z nich první uhne očima. Kupodivu - byl to Doktor.
„Tak dobře. Ale jestli tě přistihnu jinde než v jednadvacátém století…“
„..tak si vzpomeneš, že nebýt mě, mašíroval bys teď v čele armády nosatců a tvá pověst ničitele všech světů by tě všude předcházela.“
„Hmm,“ ohrnul Doktor ret, „ a víš, že to vůbec nezní špatně? Vlastně se mi ta představa začíná zamlouvat. To by mi ovšem Velkého Maghreba nesměl vyfouknout jakýsi kapitán Harkness!“ a oba se rozesmáli.

Trvalo ještě dalších pět hodin, než byla TARDIS plně připravena na další cestu, a tak, zatímco torchwoodský tým pokračoval v zaběhlém programu, já a Doktor jsme se najezení, osprchovaní a převléknutí potulovali Cardiffem. Ostré májové sluníčko zvýrazňovalo bledost Doktorovy tváře i vějířky vrásek kolem očí a mě - ne poprvé - napadlo, že si potřebuje odpočinout. Užít si den jen tak, v poklidu, bez nutnosti zachraňovat sebe nebo jiné. A když jsem mu to navrhla, tak - světe zboř se – souhlasil.